Balder – příběh krvácejícího boha
Zřela jsem, jak Baldrovi,
Ódinovu synu,
určena byla
krvavá oběť.[1]
Dříve než nordický soumrak bohů vyvrcholil slavným střetem na vígrídském válečném poli, předcházel tomuto zlomovému bodu sled událostí, z nichž hned ta úvodní udala směr všemu následujícímu. Je to příběh Baldera, Ódinova syna, boha, u něhož nacházíme nejvýraznější kristovské rysy z celého nordického pantheonu. V této bytosti se projevuje Kristův duch silněji než u ostatních severských bohů. I Balderův příběh nám ukazuje, že Kristus se přísně vzato nenarodil z popela starého mythického vnímání světa, nýbrž že vždy byl a žil skryt za oponou starších bohů, ale i historických postav,[2] skrze něž působil, a že Jeho vstup na dějinnou scénu v podobě betlémského zrození nelze chápat jako výraz nepřítomnosti nebo nepůsobení v dobách předcházejících.
Bůh Balder – předobraz Kristův nordické ságy
Syn Boží vytváří esenci jádra nejen všech lidí, ale i bytostí, které mythus představuje jako božské. Celá sluneční soustava je prodchnuta dechem Pána všech Elohim. Jakákoli bytost je svým způsobem Jeho manifestací, byť každá má svou vlastní individuální osobnost a odpovědnost za vedení svého života. Jedinečnost každého tvora vyvěrá z unikátního mixu jeho zkušeností a životních prožitků.
Balderův příběh je natolik symbolicky zajímavý, že stojí za to si ho připomenout.
Balder je nejmírumilovnější a nejryzejší ze všech Ásů. Celé stvoření obdivuje jeho zářivou krásu, milosrdenství a moudrost. Se svou ženou Nannou žije na nebeském místě Breidablik v Ásgardu, kam nemá přístup jakékoli bezpráví. Jednoho dne se zdál Balderovi podivný sen o jeho vlastní smrti. Vyprávěl jej matce Frikce, načež ta obešla všechna zvířata i všechny rostliny s výzvou, aby odpřísáhly, že Balderovi nijak neublíží. Jen jmelí nebylo vyzváno složit přísahu, snad proto, že se zdálo Frikce příliš nevzhledné a bezvýznamné.
To přivedlo bohy na nápad hrát poněkud zvláštní hru – házeli na Baldera všechno možné a bavili se tím, že nyní nezranitelný Balder nejeví jakékoli známky s tím spojených obtíží. Situaci využil lstivý Loki a vložil do ruky slepého Balderova bratra Hödura větev jmelí, aby ji hodil na Baldera. Poté co jej haluz zasáhla, skácí se Balder mrtev k zemi. Za toto jednání bohyně Rindr porodila Odinovi syna Váliho, který již za jeden den dosáhl dospělosti a Hödura zabil.
Ódin odnesl mrtvé tělo na loď, a přitom pošeptal Balderovi do ucha jakési tajemství. Krom toho mu dal na cestu do podsvětí prsten Draupnir. Obryně Hyrrokkin poté spustila loď na moře takovým rázem, že válce, na nichž loď stála se vznítily a zapálily plavidlo samotné i s Balderem.
Thor žehná hořící hranici svým kladivem.
Balderova žena umírá se zlomeným srdcem během pohřebních slavností a je spálena spolu se svým mužem.
Hermodr se pokouší přivést svého bratra zpátky z říše mrtvých. Nicméně vládkyně Hel prohlásí, že propustí Baldera jen tehdy, budou-li jej oplakávat všechny bytosti. Načež Ásové vyšlou do celého světa posly, aby dosáhli toho, že všechny bytosti včetně kamenů a kovů budou pro Baldera truchlit. Pouze Loki, zahalený do postavy bohyně Thökk, jim odmítne vyjít vstříc. Tím je znemožněn Balderův návrat na zemi.
Později se Balder s Hödurem usmíří a oba bratři se po Ragnaröku vrátí na novou zemi, neboť bylo předpovězeno, že světelná Balderova postava se po všech bouřích soumraku bohů opět vynoří a svou září uvede lidstvo do příštích časů.[3]
Rakouský germanista Rudolf Simek předpokládá, že původní význam Balderova jména (Bældæg) byl „zářící den“.[4]Tato etymologie, se kterou přišel již Jacob Grimm,[5] se jeví z hlediska mythopoietického jako dokonale výstižná. Balder přechází přes práh soumraku bohů, je pochodní, jež pohasíná, aby se znovu zažehla při zrození nového světa. Tak jako kdysi Jozue převedl svůj lid přes práh Jordánu do Země zaslíbené, podobně na jiném místě a v jiné době Balder ukazuje severským národům cestu ke znovuzrození a nadcházejícímu „zářícímu dni“. Balder je skrytou duší procesu Ragnaröku.
Jednu z hlavních rolí ztvárnil opět Loki. Slunečního boha Baldera zabil rovnou dvakrát. Nejprve umně zinscenuje Balderovu smrt, následně se mu podaří další lstí zamezit tomu, aby se Balder mohl vrátit z podsvětí. Vskutku nelze přehlédnout, jak tato ambivalentní postava řídí celý průběh soumraku bohů od Balderova příběhu až po bitvu na Vígrídské planině. Je to významná bytost, která vše urychluje, akceleruje; v procesu transformace vědomí hraje nezastupitelnou roli. Je jako olej kapající do požáru proměny tehdejší duše. Mimořádným způsobem dodává energii celému procesu přechodu od mythu k Logu. Lokiho destrukce je mocným nástrojem na cestě ke Kristu.
Ódin dává Balderovi na cestu prsten Draupnir. Tento zlatý talisman moci, vyrobený skřetem Sindrim v říši černých skřetů, symbolizoval sílu, hojnost a bohatství.[6] Na hlubší rovině zjevuje moc poutání, sevření, magickou svázanost. Každou devátou noc z něj skanulo osm stejně těžkých prstenů: Duch nesvobody se šíří jako vlny na hladině rybníka. Lidé si svá klamná přesvědčení, jež bývají v konkrétní situaci zárukou stability a zachování navyklého způsobu života, předávají z otce na syna, z generace na generaci. Tento koloběh multiplikace vnitřních omezujících pout pokračuje vždy až do radikální změny daného paradigmatu, až do doby překročení prahu jakéhokoli ragnaröku. Pak se etabluje nové vnímání světa, obvykle komplexnější než ono předcházející, nicméně opět si vytvoří nový vlastní systém nezdravých přesvědčení a postojů. Takto se krok za krokem vyvíjí lidské vědomí. Prsten moci náleží povýtce do oblasti dolních světů. Z navyšující se vibrační hodnotou vyšších rovin bytí pukají postupně všechny lidskou svobodu a tvořivost omezující modely. Pukají prsteny. Balder odchází do říše zemřelých, Helheimu. Ódin v předtuše konce světa mu prsten dává s sebou, možná proto, aby jej vrhl zpět do tyglíku skřetí pece, kde byl zrozen. Ale zdá se, že Balder vidí dále než jeho otec, vnímá, že i v novém světě bude hrát důležitou roli zápas, svár a sobectví. Balderův bratr Hermod vrátí tudíž prsten na zemi do rukou Ódinových.[7]
Zásahem jötunky Hyrrokkin dojde ke vzplanutí lodi Hringhorni i s Balderovým tělem. Tento obraz je předznamenáním požáru Valhally. Hořící Balder je poukazem na nezvratný úděl jeho božských druhů. Ohnivá moc se navrací do věčné náruče mateřského moře, aby se v pravý čas vzedmula ke znovuzrození. Kolik mystické něhy a krásy v sobě skrývá mariánský titul Stella maris,[8] Hvězda mořská! Každá hvězda, každý projev vychází z lůna duchovních vod, a do nich se opět navrací nasát novou energii pro příští manifestaci a nový „zářivý den“.
Thór žehná tomuto velkolepému spektáklu svým kladivem. Již starý dánský učenec Olaus Wormius[9] si všiml, že Thorovo kladivo připomíná kříž. Thor žehná posvátnému spojení ohně a vody znamením kříže, jakkoli možná netuší, že toto jeho vznešené gesto je příslibem budoucnosti severských národů. Anebo je to jinak, a on ví dobře, co dělá, a proč to dělá?[10]
Anthroposofická duchovní věda nahlíží v Balderově mythu ještě jeden důležitý aspekt.[11] Člověk v dávných atlantských dobách byl nadán jasnozřivým vědomím, byl schopen vnímat vyšší netělesné roviny skutečnosti. Plynule přecházel z jasnovidného vědomí do zakaleného vnímání vnějšího světa. Vzhledem k absenci rozvinutého ega byl pohled na tělesnou skutečnost nejasný a mlhavý. Balder reprezentuje onu schopnost jasného náhledu do duchovních světů, zatímco nevidomý Hödur je poukazem na spirituální slepotu. Proto v mythu vítězí Lokiho intriky a Hödur zabíjí Balderův „zářící den“. Staré jasnozření opustilo lidstvo ve prospěch postupného rozmachu tělesných smyslů a na ně navázaného pozemského vědomí. Loki je přestrojeným Luciferem.[12] Jsou to jeho síly, jež vedou člověka od jasnozření k duchovní slepotě. Jeho děti – vlk Fenri, mořský had Jörmungandr a bohyně podsvětí Hel – jsou hlavními pákami v procesu zapomínání. Fenrir zahaluje šedivým mrakem zapomnění mentální tělo člověka, mořská nestvůra nahlodává harmonii v oblasti emocí a smyslového vnímání, a bohyně Hel útočí na tělo éterné, a tím na fyzické zdraví. Oni jsou úhlavními protivníky Ásů, zároveň ovšem zásadním způsobem akcelerují průběh soumraku bohů, a tak podporují evoluci lidské duše.
[1] Volüspá 32, přeložil Ladislav Heger. Praha: SNKLU, 1962
Ek sá Baldri,
blóðgom tívur,
Óðins barni,
ørlög fólgin:
[2] Jednou z takových historických osobností, v níž výrazně rezonuje Kristova duše, je starozákonní nástupce Mojžíše Jozue. Hebrejsky Hóšea (spása) הוֹשֵׁע, syn Nunův, dostal od Mojžíše nové jméno: Jhóšea (Bůh je spása)יְהוֹשֻׁעַ . Zdánlivá maličkost. Nepatrné písmenko jod /י / je znamením duchovního povýšení. „Nové jméno je teoforické, složené s jménem Hospodinovým /jahvé, jó-/, od doby Mojžíšovy v Izraeli uctívaným. Se jménem Jozue je příbuzné i jméno Ježíš, hebrejsky Jéšua“, podotýká komentář ekumenického vydání Písma svatého /Biblická společnost 1990, str. 137/. Ten přívlastek „teoforický“, božství přinášející, je výstižný, přesně o tohle jde. Jod je pramen a zárodek celé hebrejské abecedy. Vše bere svůj počátek z centrálního bodu, z ruky Boží, / יָד ruka, moc, síla/ vyvěrá mohutný impuls stvoření. Jednou bude Boží ruka probodena chladným hřebem lidské nesnášenlivosti. Božskou ruku JOD probodne hřeb, osten, zub ŠIN. Obě tato písmena zaujímají centrální postavení ve starozákonním slovu Mesiáš, מָשִׁיחַ, které se v hebrejštině skládá ze 4 písmen: mem, šin, jod, chet.
Mem……………..voda
Šin………………..zub
Jod………………..ruka
Chet………………..plot
Voda je odnepaměti symbolem čistoty a neposkvrněnosti: Pomazaný král se narodí z čisté nevinnosti.
Zub a ruka. Cosi ostrého, špičatého a zraňujícího ve spojení s rukou: Agnus Dei. Beránek Boží, který snímá hříchy světa.
Písmeno chét – plot, hradba, něco, co klade meze. Řecké slovo paradeisos (παράδεισος odvozené z perštiny souvisí jazykově s τεῖχος – zeď, hradba, val) znamená ohradu pro zvířata, oboru apod. Něco oploceného. Právě toto řecké paradeisos se stalo základem latinského slova paradisium s významem ráj a věčnost.
Zdá se, že v tomto prastarém slově jsou ukryta hluboká mystéria Syna: Příchod na zemi, Tajemství kříže, a Návrat do království nebeského. Adventus – Crux – Paradisium.
Spojením písmen ŠIN a JOD vzniká slovo ŠAJ / שַׁי /, jež znamená dar. Božský impuls Syna Božího je tím největším darem, jenž mohlo lidstvo kdy dostat.
יְהוֹשֻׁעַ בִּן־נוּן, Jhóšea bin Nun, doslova: Hospodin je Spása – syn Ryby. Víme, že první křesťané kreslili rybu, řecky ICHTHYS ἸΧΘΥΣ (Ἰησοῦς Χρῑστός Θεοῦ Υἱός Σωτήρ, Iesus Christos Theú Hios Sótér, Ježíš Kristus Boží Syn Spasitel).
V našem kontextu je významná tato analogie: Ragnarök není konec, ale práh k vyššímu vědomí. Balder projde tímto prahem, aby se znovuzrodil v lepším světě. Podobně Jozue přejde práh Jordánu, aby přivedl svůj lid do Země zaslíbené. V obou případech vidíme shodnou symboliku – od jednoho stavu vědomí k druhému vede cesta přes určitý vnitřní práh, který na vnější symbolické rovině může mít různé formy: konečná bitva, přechod přes řeku, nebo třeba přechod přes moře (Mojžíš vyvede Izraelity z otroctví). I na historické úrovni vnímáme analogické procesy. Jako Ragnarök je soumrakem vlády starých bohů, tak přechod přes Jordán byl zřejmě také počátkem omezení vlivu starších bohů, a jejich postupné zatlačení do defenzívy prostřednictvím Hospodina (Izraelité se na poušti s oblibou oddávali modloslužebnictví; příběh se zlatým teletem je dostatečně výmluvný).
[3] Volně podle Völuspá, Baldrsdraumar, Gylfaginning a de.wikipedia.org/wiki/Balder
[4] Rudolf Simek, Dictionary of Northern Mythology, 2007, 438 s.
[5] Jacob Grimm, Deutsche Mythologie, kap. 11
[6] https://cs.wikipedia.org/wiki/Draupni
[7] Lexikon der germanischen Mythologie, Ingo Henning, e-book, Hermod
[8] Maria znamená latinsky moře (plurál). Moře objímá nespočet kapek, v latině stilla, nebeské moře pak nespočet hvězd, lat. stella.
[9] Ole Worm (1588-1654), Danicorum monumentorum libri sex, lib. I, kap. 13
[10] Když jsme řekli, že jsou to andělé, kteří to, co způsobují archandělé, přinášejí dolů do jednotlivého člověka, pak má lidské Já, které se probudí na ranném elementárním stupni duševního života, především zájem na tom, aby do onoho Já byly přineseny záležitosti archandělů. Proto má germánsko-nordický člověk zájem o takovou andělskou postavu, která má zvláštní moc, ale zároveň je vnitřně spřízněná s jednotlivým člověkem a jeho individualitou. To je Thor. Thor se pozná podle toho, že víme, že v něm musíme nahlížet bytost, která mohla být již velmi pokročilá, pokud by se normálně dále vyvíjela, která se však relativně brzo této možnosti vzdala, a zůstala na stupni andělů, aby v době, kdy se Já probouzí ve vývoji duše, mohla být vůdcem v duševním světě germánsko-nordických oblastí. Aby to, co mělo být přineseno z duchovního světa do každého jednotlivého Já, také přineseno být mohlo, to je tím, co bylo tak bezprostředně vnímáno v Thorovi jako spřízněné s jednotlivým lidským Já. Pokud si toto uvědomíme, pak budeme i tradovaným jednotlivostem lépe rozumět. Jde nám o to, porozumět těmto božským individualitám přiměřeným způsobem. R. Steiner, Die Mission einzelner Volksseelen, cyklus 11 přednášek, Oslo, 1910, 8. přednáška, GA: 121, s. 145
[11] R. Steiner, Die Mission einzelner Volksseelen, cyklus 11 přednášek, Oslo, 1910, 9. přednáška, GA: 121
[12] Již Sophus Bugge, Studien über die Entstehung der nordischen Götter, 73 ff., předpokládal pro vznik Lokiho jména vliv slova Lucifer (čteno Lukifer). Také J. Grimm, Mythologie, 3, 82, vidí v Lokim zkrácenou verzi Lucifera.
Obrázek: https://nordicwiccan.blogspot.com/2014/05/balder.html