Mythus
Je pozoruhodné na celé té nordické mythické tapisérii, že jeden z jejích hlavních mythů je do určité míry vystaven na historickém podloží.[1] Vyprávění o Othinovi, Ásech a Vanech známe díky dějepravci Snorri Sturlusonovi.[2] Na počátku jeho knihy o dějinách norských králů (Heimskringla), je část zvaná Ynglinga sága. Vzhledem k jejímu významu zde uvádíme část překladu z islandského originálu Heleny Kadečkové.[3] Tato pověst je jako každý správný mythus spletena z mnoha vláken, z nichž to historické není jediné ani dominantní. Dalšími bytostnými vlákny, jež spoluvytvářejí celistvost příběhu, je rovina poetická, symbolická a spirituální.
Každá mythická exegese se musí vždy vyrovnávat s jedním obrovským problémem – je jím samotná struktura mythu ve smyslu syntézy veškerých rovin, jež se na jeho manifestaci podílejí, čímž je způsoben určitý zmatek v oblasti náhledu a pochopení. Vždyť každá bytostná úroveň mythu zakládá možnost vlastní interpretace.
Mythus není jen obyčejný příběh. Je přímým poselstvím pravdy, a má proto určité vlastnosti a schopnosti náležející pravdě samé. Co je určující povahou nějakého principu, který nahlížíme jako pravdivý? Universalita. Právě ona mimořádná schopnost prosadit jeden a tentýž motiv v rámci mnoha výrazových rovin. Je-li určitý princip pravdivý v rámci konkrétního světa, a v jiném neplatí, pak se nejedná o pravdu universální, mythickou, ale o pravdu relativní, vázanou na určitý svět či prostředí.
Jednou z těchto bytostných hladin mythu je též rozměr historický. V mythech skutečně občas zaznívají dozvuky dějinných událostí. Dokonce je tento jev častější, než jsme si ochotni připustit. Nicméně je pozoruhodné, že si mythus z této historické paměti volí takové příběhy a obrazy, jež dostojí jeho nároku na universalitu. To znamená, že také inspirovaný příběh někdy pracuje s vnější dějinnou zkušeností, ovšem vždy s takovou, která má určitý duchovní přesah a která tím, že byla prožita, zvěstovala některý z vyšších, archetypálních vzorců. Pokud si ovšem mythická exegese usnadní situaci vytknutím této či jiné výkladové roviny, zredukuje tím mythus na pouhé alegorické vyprávění.[4]
Hlavní chybou by bylo posuzovat mythické vyprávění pouze podle toho, zda se příběh opravdu stal.[5] Jinými slovy – vytrhávat vlákno historického rozměru mythu z tkaniva příběhu a podle něj posuzovat jeho pravdivost. Krása mythického koberce je tím rozcupována, a ono skryté, do vnějších obrazů zahalené poselství se ztrácí. Tehdy skutečně umírá náboženství, jak napsal Friedrich Nietzsche.
Mythické vědomí tká i prožívá látku svých příběhů, a tím sebe zasazuje do kosmické konstelace vztahů člověka, přírody a bohů. Ono samo je autorem mythických obrazových dějů, zároveň je však divákem, jenž tleská síle mocného prožitku. Je jako skladatel vychutnávající si svou vlastní hudbu. Vyprávěním a prožíváním inspirovaných příběhů vlastně obnažujeme neviditelné struktury světa a tímto způsobem jim dodáváme novou energii. Tato dodatečně vložená energie se nám pak vrací jako dar souladu se skutečností.
V tomto souladu se skutečností, dosahovaném skrze myšlení v příbězích, spočívá lidské bytí. V něm se zjevuje bytí vůbec. Zračí se v řádu skutečnosti, z něhož povstává a na němž spočívá svět jakožto KOSMOS.[6]
I když je imaginativní inspirace tvůrcem mythu, neznamená to, že se sama orientuje ve všech spletitých otázkách mythické narace. To, je-li určité božstvo „vyšší“ či „nižší“, záleží na mnoha faktorech, jejichž zhodnocení leží často na bedrech preferencí zevního vědomí. Obvykle je tím rozhodujícím kritériem míra kolektivního ztotožnění se s danou duchovní bytostí. Ten bůh, jenž nás osloví s větší mírou naléhavosti, a dokáže si přitom udržet důvěryhodnost i v časech strádání, ten má potenciál zvýšit v našich srdcích touhu po niterném propojení se s ním. Takovou bytost pak vnímáme jako spirituálně vysokou a podporujeme její energetický potenciál rituálem, modlitbou a mystickým prožitkem. A naopak, když tyto naše kultovní aktivity slábnou, odchází božství do světa stínů a zapomnění. Bohové umírají stejně jako hvězdy. O tom je soumrak bohů.
Kosmický příběh se nedá zastavit, byť by si to třeba Saturn tolik přál. Je to pohádka o Božském Slovu, jež se monumentálním rozvrhem sebe sama rozhodlo nahlédnout svou krásu a majestát jakoby z pozice druhého, v zrcadle vlastní opozice. Vesmírné dítě se rozsévá, rozlévá do světa a zároveň sklízí plody této setby v procesu překonávání všeho rozsetí a duality. My lidé jsme významnou součástí této nebeské hry sebereflexe absolutna. Touhou po nalezení vlastní ztracené duše prožívá lidská bytost analogický příběh jako její Tvůrce: pozvolna nachází sebe samu prostřednictvím překonávání vnitřního rozsetí.
[1] Vyprávění Snorriho Sturlusona má vskutku výrazné racionalisticko-historické rysy, jde o tzv. euhemeristický výklad, pojmenovaný podle řeckého spisovatele Euhémera (okolo 300 př. Kr.), který prosazoval myšlenku racionalizace mythické látky ve smyslu ozvěny minulých historických události. Ve své době byl z pochopitelných důvodů považován za atheistu, bezbožného rouhače, který nemá smysl pro sebas, posvátnou úctu vůči přírodě a bohům (σέβας – posvátný ostych, zbožnost, úžas nad zázrakem skutečnosti). Jakkoli je tato kritika pochopitelná, přesto není z dnešního pohledu duchovní vědy zcela oprávněná, neboť moderní hermetické nauky předpokládají, že mnohé z vyšších duchovních bytostí, jež mythické vědomí vnímalo jako bohy, byli skutečně inkarnováni jako lidé, a jejich pozemské působení zanechalo nesmazatelnou stopu v historické paměti právě prostřednictvím mythických příběhů.
Český mystik Karel Weinfurter říká: Texty Knihy Mrtvých naznačují zcela jasně, že Osiris zaujímal přední místo
v okruhu bohů mrtvých — vlastně bohů živých — a tato základní myšlenka převládá ve všech textech až do prvních století křesťanských. Všeobecně se věřilo, že Osiris byl božského původu, že žil na zemi ve hmotném těle (jako Kristus), že byl zrádně zavražděn a rozřezán na kusy, že jeho sestra Isis sebrala jeho údy a že pomocí
magických slov, kterým ji naučil bůh Thoth, jeho tělo zcelila, a že bůh zase oživl, že se stal nesmrtelným, načež vstoupil do podsvětí, kde se stal soudcem a králem mrtvých. Kdo je nepředpojatý, vidí v této legendě mystické pochody, které jsou nám naznačeny také naším Spasitelem. Revue PSYCHÉ, K. Weinfurter: Egyptská Kniha Mrtvých, Praha 1930
[2] Snorri Sturluson (1179 Hvammur, Breiðifjörð – 23. září 1241 Reykholt) byl islandský historik, básník a politik. Na počátku Heimskringly je sága o Ynglinzích – bájný výčet králů, který skrze švédskou dynastii Ynglingů naznačuje příbuznost norských králů se skandinávskými bohy, Ásy (kteří by tím pádem podle Snorriho byli obyčejnými lidmi). Dílo pojednává částečně o švédském rodu Ynglingů, částečně o norských králích od Halvdana Černého až po Magnuse Erlingssona. Název díla je odvozen od slov Kringla heimsins, jimiž začíná dochovaná část Ságy o Ynglinzích a která v překladu znamenají Okruh Země. https://cs.wikipedia.org/wiki/Heimskringla
[3] Snorri Sturluson: Edda a Sága o Ynglinzích. Z islandského originálu Edda Snorri Sturlusona přeložila Helena Kadečková, vydalo nakladatelství Argo, Praha 2003
Sága o Ynglinzích
1/ Okruh světa obývaný lidmi je rozeklaný mnoha zátokami a z oceánu vybíhají do země velká moře. Je známo, že jedno moře se prostírá od Nörvasundu až k zemi Jeruzalémské. Z tohoto moře se táhne na severovýchod dlouhý záliv, jenž se nazývá Černé moře. To odděluje tři světadíly. Východní se jmenuje Asie, západní jedni nazývají Evropou, jiní Eneou. Na sever od Černého moře se rozkládá Velké neboli Studené Skytsko (Swithjod stará Skythie).
O Velkém Skytsku někteří soudí, že není menší než Velké Saracénsko (Serkland), jiní je mají za stejně veliké jako Velké Mouřenínsko (Blauland). Severní část Skytska je pro mráz a zimy neobydlena, podobně jako je jižní část Mouřenínska pustá následkem slunečního žáru. Ve Skytsku je mnoho rozlehlých zalidněných krajů. Nachází se tam množství rozličných národů a jazyků. Žijí tam obři i trpaslíci, mouřeníni a četné podivné pronárody. Jsou tam také dravá zvířata a draci ukrutné velikosti. Z hor, které se rozkládají na nejzazším severu za veškerými obydlenými kraji, spadá do Skytska řeka, jež se správně nazývá Tanais. Za starých časů byla zvána řekou Tanskou (Tanaquisl) či Vanskou (Wanaquisl). Vlévá se do Černého moře. Území vanského poříčí se tehdy zvalo zemí aneb domovinou Vanů, Vanaheim. Tato řeka odděluje dva světadíly. Na východě je Asie, na západě Evropa.
2/ Kraje v Asii na východ od Tanské řeky se nazývaly zemí či domovinou Ásů a hlavní město země slulo Ásgard. Ve městě sídlil vládce jménem Ódin a bylo tam veliké obětiště. Podle tamních zvyklostí měla svatyně dvanáct velekněží, kteří konali oběti a soudili lid. Nazývali se díové (diarové, drottové, jinde druidové)
nebo knížata. Všechen lid jim musel prokazovat služby a úctu.
Ódin byl smělý válečník, podnikal daleká tažení a dobyl mnoho zemí. V boji ho provázelo takové štěstí, že zvítězil v každé bitvě, a proto nabyli jeho lidé víry, že je mu dáno dobýt vítězství ve všech bitvách. Měl ten obyčej, že pokaždé, než vyslal své muže do boje či na jinou výpravu, vložil jim ruce na hlavu a udělil jim požehnání. A oni věřili, že dobře pořídí. Také když se ocitli v nouzi, ať na moři či na pevnině, zvolali jeho jméno a dostalo se jim vždy pomoci. Soudili, že kde je on, tam jsou v bezpečí. Ódin se často vydával z domova do takových dálek, že trávil na cestách mnoho let.
3/ Ódin měl dva bratry. Jeden se jmenoval Vé a druhý Víli. Bratři spravovali říši, když byl Ódin mimo domov. Jednou, když se vydal na dalekou výpravu a byl už dlouho pryč, usoudili Ásové, že je marné čekat na jeho návrat. I rozdělili si bratři mezi sebou dědictví a jeho manželku Frigg pojali za ženu oba. Brzy nato se však Ódin vrátil a vzal si svou ženu nazpět.
4/ Ódin vytáhl s vojskem proti Vanům, ale ti se mu postavili a bránili svou zem. Tu vítězili jedni, tu zase druzí. Pustošili si navzájem země a působili si veliké škody. Když už se to oběma stranám znelíbilo, vyhlásili smírčí jednání a uzavřeli mír a vyměnili si rukojmí. Vanové vydali své nejznamenitější muže, Njörda Bohatého a jeho syna Freye. Ásové jim za ně dali Höniho a prohlásili, že tak znamenitý a sličný muž se výtečně hodí za náčelníka. Poslali s ním ještě Mímiho, muže nad jiné moudrého, a Vanové za něho vydali toho nejbystřejšího ze svých řad, Kvasiho. Ve Vanaheimu udělali z Höniho hned náčelníka a Mími mu ve všem radil. Zasedal-li však na sněmu či jiném shromáždění a Mími nebyl po ruce, odpovídal pokaždé, když mu předložili spletitou otázku, stejně: „Nechť rozhodnou jiní.“ Tu pojali Vanové podezření, že je Ásové při výměně mužů ošidili. I chytili Mímiho, usekli mu hlavu a poslali ji Ásům. Ódin hlavu vzal, pomazal ji bylinami, aby nezetlela, a zaříkáním jí přičaroval takovou moc, že s ním mohla promlouvat a prozradila mu mnohá tajemství. Njörda a Freye ustanovil Ódin obětními knězi, takže se u Ásů stali díy. Njördova dcera se jmenuje Freyja. Byla obětní kněžkou a první, kdo učil Ásy kouzlům užívaným Vany. Dokud žil Njörd u Vanů, měl za ženu svou sestru, neboť to bylo v souladu s jejich zákony. Jejich děti byly Frey a Freyja. U Ásů však bylo zakázáno, aby pokrevní příbuzní žili v tak blízkém svazku.
[4] Neboť je údělem každého mythu, že se ponenáhlu scvrká na nějakou domněle historickou skutečnost a že jej pozdější doba vykládá podle nějakého určitého dějinného fakta: Řekové byli už na nejlepší cestě, aby celý mythický sen svého mládí důmyslně a libovolně přejinačili v pragmatické dějiny svého mládí. Toť způsob, jak odumírá náboženství: mythické jeho podmínky uvádějí se pod přísným dohledem rozumu a pravověrného dogmatismu v soustavu která obsahuje dovršený souhrn historických událostí; věrnost mythů je úzkostlivě obhajována, nedovoluje se jim však, aby žily a bujely přirozeně dále; zkomírá tedy cit pro mythus, a náboženství se raději domáhá dějinného podkladu. Friedrich Nietzsche, Zrození tragédie, přeložil Otokar Fischer, Praha 1923
[5] Pavel Josef Šafařík – Slowanské starožitnosti, Praha 1837, str. 116: Větší částka skoumatelů starých dějin v celé té pověsti vidí a nalézá prastaré národní, od básníků vylíčené a přetvořené podání o původu rodu Odhinova z krajin východních, asiatských, vytčené pak tamže známky zeměpisné a dějepisné, Tanaquisl čili Wanaquisl, Wany, Gardarik, Joty, Asy, Asgard atd., přijímá za jména někdejších skutečných řek, národů a zemí. Avšak i ti, kteříž připouštějí, že v podání tom dotčená jména Wanů, Asů a Jotů svůj historický význam mají, v jiném ohledu na dvě strany se dělí: jiní zajisté, ač dosti nedůvodně, celou tu bájeslovnou povídku drží za rozpravu historickou, spojují Odhina čili Wodina s Herodotovými Budiny, nalézají jeho sídlo Asgard ve dnešním Azově na Donu, nedaleko Strabonových a Peutingerovských, ovšem sem nenáležejících Aspurgianů, aniž o tom pochybují, že týž hrdina tam skutečně, v čas válčení Pompeje s Mithridatem králem Pontu, nad Sarmaty panoval, a teprve později, utíkaje panování římského, odtud s lidem svým do Skandinávie se vystěhoval; jiní naproti tomu, jako nejnověji rozsudný Geijer, smyslněji pokládají celou tu rozpravu, třebas původně snad na nějaké skutečné zběhlosti osnovanou, ačkoli i to nejisto jest, přece již za báječnou, nezapírajíce, že by v té báji slova Tanaquisl čili Wanaquisl, Wani, Wanaheim, Gardarik, Joti, Asi, Asgard atd., byla jména skutečných řek, zemí a národů. Poslední toto domnění tak jest rozumné, střízlivé a průvodné, že není možné po bedlivém, nepředsudném jeho uvážení nepřidati mu víry.
[6] Zdeněk Neubauer, Mythus, studijní materiál FFUK