Drottové
Původní vlastí Ódina je podle Snorriho Sturlusona země na sever od Černého moře. Snorri jí říká Swithjod (dnešní islandštinou švédský lid). Touto zemí, již Řekové nazývali Skythií, protékala řeka Tanais (Don) a dělila svět na západní Evropu a východní Asii. V povodí této řeky žilo mnoho národů, také Ásové a Vanové. Na dolním toku Donu bylo město Asgard[1], v němž vládl sám Ódin. Soudní a kultovní aktivity byly v rukou dvanácti velekněží, zvaných diarové nebo drottové.
U těchto drottů či druidů, jak se jinde nazývali, se na chvíli zastavíme.
Rudolf Steiner[2] byl nadán schopností vnímat věci nezjevné více nežli druzí:
Jen tehdy budeme správným způsobem hledět na tuto – můžeme ji skutečně tak nazvat – druidskou kulturu, když to podstatné v ní zahlédneme v dřívější epoše než v té, z níž k nám doléhají dozvuky mythologických představ severu, jež jsou spojeny se jménem Wotana či Ódina. Co je navázáno na jméno Wotanovo, je v zásadě z pozdější doby, nežli byla vrcholná doba druidské kultury. V onom okruhu moudrosti, chtělo by se říci, jenž poukazuje na božské jméno Wotana či Ódina, je nutno vidět něco, co nejprve přišlo od východu z onoho mysterijního okruhu, který byl v blízkosti Černého moře, a jehož duchovní obsah pak proudil z východu na západ, přičemž byly nejrůznějším způsobem zakládány určité koloniální černo- mořské mysterijní školy na západě.
Duchovní život Evropy vyšel z jedné centrální lóže ve Skandinávii. Lóže drottů, druidů = lóže dubů.[3] Proto se zevně mluví o tom, že staří Němci získávali zasvěcení pod duby.
Drottové či druidové byli prastaří germánští zasvěcenci. V Anglii působili až do časů královny Alžběty I. Vše, co čteme v Eddě a co můžeme nalézt v prastarém světě germánských ság, vychází z chrámů drottů či druidů.[4]
K tomu lze dodat, že některé mysterijní kulty měly na sklonku svého života tendenci ke korupci, duchovní degradaci a zhroucení svých hodnot. Jako kdyby s vědomím blížícího se křesťanství ztrácely na spirituální čistotě a mravní síle. Týká se to jak starořeckého tajného kultu, tak pozdějších severských, drottských mystérií. Zřejmě to opravdu souvisí s vědomím konce tehdy vládnoucích bohů, s koncem mythického věku. Možná, že toto vědomí zániku daného paradigmatu se ukázalo být příliš těžkým břemenem i pro některé pokročilé osobnosti. Vždyť na konci mythických časů se skutečně v určitém smyslu hroutí svět. Vše, co bylo do té doby svaté, pravé, ctihodné a dobré, to vše mělo odejít do zapomenutí a stínů. Těžko si to dnes dokážeme představit, ale jistě to musel být mimořádný tlak na psychiku, byť zasvěceného člověka a velekněze. On věděl, že se blíží konec starého světa, jenž tu byl stovky let, a jemuž zasvětilo život bezpočet jeho předchůdců. A každý nebyl a nemohl být tak jasnozřivý, aby dokázal vidět světlo na konci tunelu. Ne každý si dokázal v této situaci uchovat svou vnitřní integritu. Někdy, žel, docházelo i k tomu, že se posvátné obřady zhroutily do svého protikladu, a namísto oslavy božské moudrosti zneužily své vědění pro praktikování černé magie.[5]
Ohromná moc ležela v rukou starých kněží-drottů, moc nad životem a nad smrtí. Je pravdou, že vše v proudu času podléhá korupci. Kdysi to bylo to nejvyšší, nejposvátnější. V dobách, kdy se šířilo křesťanství, bylo mnohé degenerované a bylo také mnoho černých mágů, takže křesťanství přišlo skutečně jako spása.[6]
[1] Pokud by to neměl být dnešní Azov na Donu, šlo by vskutku o zvláštní shodu okolností.
[2] Rudolf Steiner, přednáška 10. 9. 1923, Dornach, Die Sonneninitiation des Druidenpriesters und seine Mondenwesenerkenntnis, Gesamtausgabe 228, s. 106
[3] Druidové působili jako zasvěcenci v druidských mystériích a ve skandinávských mystériích, tzv. drottských, vytvářeli duchovní elitu Keltů. Druidky působily jako věštkyně. Plinius starší: Naturalis historia 16, 249 odvozuje slovo druid z řeckého δρυς (drys, „dub“); na dubech rostoucí jmelí mělo pro druidy zvláštní kultovní a lékařský význam. Od Plinia se odvozuje také obraz bíle oděných druidů, kteří svými zlatými srpy odřezávají z dubů jmelí.
https://anthrowiki.at/Druide
Druidové s věnci z dubových listů při sklizni jmelí; Joseph Martin Kronheim (1810–96),
zdroj: https://www.alamy.com/stock-photo-druids-from-pictures-of-english-history-1868-artist-kronheim-joseph-135253228.html
[4] Rudolf Steiner, Die Mysterien Druiden und Drotten, přednáška Berlín, 30. září 1904, s. 42
[5] Skandinávským kněžím se říkalo drottové, na jejich počátku byl Sigge, skythský princ, který prý později přijal jméno Odin. Bylo jich dvanáct, kněží a zároveň soudci. V této instituci mělo svůj počátek i ustanovení britských soudů. Jejich moc byla rozšířena až do té míry, že mohli podle své libovůle vybírat lidi určené k obětování, dokonce i panovníka, pokud se jim to hodilo. Odtud pramenila potřeba vycházet s těmito všemocnými veleknězi v dobrém, a vzhledem k tomu, že tento řád byl omezen na jedinou rodinu, podobně jako izraelské kněžstvo, stali se nesmírně bohatými. Nakonec byli tak tyranští, že se stali předmětem nenávisti celé společnosti. Křesťanství, jež slibovalo, že zbaví zemi tohoto jha, bylo vítáno s nadšením. A obyvatelé Skandinávie, vedení touhou po pomstě na základě nahromaděného a dlouho trvajícího utrpení, odpláceli svým utlačovatelům se strašlivou krutostí. Svrhli jejich chrámy a paláce, sochy jejich bohů, a všechno to vybavení gótského modlářství. (Charles William Heckethorn, The secret societies of all ages and countries, s. 112, London 1875)
[6] R. Steiner, Die Mysterien Druiden und Drotten, přednáška Berlín, 30. září 1904, s. 46
Obrázek: https://www.alamy.com/stock-photo-druids-from-pictures-of-english-history-1868-artist-kronheim-joseph-135253228.html