Nesmírná oběť velikého Ódina
Z Mímirovy studánky pije též Ódin. Vědění je mu vším, žízní po moudrosti. Kvůli duchovnímu poznání je ochoten podstoupit mimořádnou oběť – své (levé?) oko. Vskutku výrazná symbolika nekonečné touhy po poznání.
Tento obraz lze interpretovat tak, že Ódin usiluje o nadpozemské vědění, je přípraven zaplatit jakoukoli cenu. Odevzdává, uzavírá vnější smysly. Oplátkou za to získává hlubší moudrost od vševědoucí bytosti, Mímiho, vesmírné paměti. Vzpomeňme na slavného thébského věštce Teiresia, jehož zevní slepota byla bohatě vyvážena duchovní jasnozřivostí. Mystický kontext je v tomto případě jednoznačný – na duchovní pouti se nelze spoléhat pouze na tělesné smysly a z nich plynoucí vědomí.
Jiný, v podstatě opačný pohled nabízí Rudolf Steiner: Wotan jako starý atlantský zasvěcenec[1] je nucen odevzdat dar svého původního jasnozření, chce-li se plně otevřít pro možnost přijetí racionality typické pro celé poatlantské období. Tato moudrost vychází z tělesných smyslů, je vázána na pozemský svět, je nutným předpokladem pro zrození silného lidského ega. Tento sestup až na dno materiálního bytí byl jedinou možností, jak se ode dna opět odrazit a vydat se na zpáteční pouť směrem k jednotě. Mystický kontext – Odysseus musí jednookému Polyfémovi vypálit jediné oko, touží-li se vrátit domů na Ithaku.
Nicméně existuje ještě třetí výkladová rovina tohoto pozoruhodného obrazu Ódinovy zástavy.
Tento bůh je básníkem, jenž mluví ve verších, čarodějem znalým mnoha kouzel, dárcem run, vášnivou extatickou bytostí, průvodcem duší do podsvětí. Disponuje kolosální schopností číst v paměti světa, má odvahu, jeho touha po odhalení skrytého nezná mezí. Umění astrálního cestování a vůbec jeho orientace v rámci vnitřních světů je legendární. K tomu všemu proslul jako mocný válečník, jemuž není cizí prudkost, hněv, ba i zuřivost. Lidé mu důvěřují, je jejich záštitou i útočištěm naděje.
Wotanova duše je nesmírně široká.
To všechno je úžasné a inspirující. Ovšem moudrost, pravda, magické schopnosti a silná vůle jsou jen jedním ze dvou pilířů, na nichž stojí stavba světa. Tím druhým pilířem je láska a soucit. O těchto věcech však Ódinův příběh nemluví. A ani nemůže. Neboť pokud by byl stejně mocný v oblasti soucitu, jako je v prožívání moudrosti, pak by již nebyl předobrazem, předchůdcem, aspektem Krista, pak by to byl Kristus sám. Teprve s příchodem kosmického Já do pozemské sféry byl lidskému vědomí dán nejvyšší impuls na cestě dějin spásy: Láska je stejně mocná jako Pravda. Láska a Pravda jsou dvě oči Boží. Syn Člověka přišel s novým poselstvím – nestačí mít rád svou rodinu, svůj kmen či národ. To vše pořád vede k rozdělení lidí a k dualitě, neboť vždy bude jiná rodina, jiný kmen a jiný národ. Láska založená na proudění krve[2] musí být rozšířena vědomím lásky, jež nezná žádná omezení. Úkolem lidstva pro následující tisíciletí je otevřít srdce všemu stvoření, a tím si uvědomit jednotu všeho bytí. Skutečná láska vede k prožitku univerzální vzájemnosti a sounáležitosti.
Láska a Pravda jsou dvě oči Boží. Jsou to dvě světla prýštící z jediného božského pramene.
Je myslitelné, že Wotan odevzdáním svého levého[3]oka naznačuje svůj tehdejší jednostranný příklon k pravdě a moudrosti na úkor lásky? On přece tak mocně touží po Mímirově nápoji vědění. Nenabývá v tomto smyslu na významu i samotný obraz useknuté Mímirovy hlavy?[4] Pokud toužím jen po poznání, hlava stačí. Chci-li však zároveň otevírat i srdce, potřebuji celého člověka. Jako by ten obraz mluvící hlavy odhaloval Ódinovy spirituální preference. Pak by to znamenalo poukázání na určité rezervy a možnosti růstu tohoto velkého boha. Na tom není nic špatného, jak bylo řečeno, Ódin je v určitém smyslu aspektem Krista, nikoli Kristem samotným. Jen Slovo Boží má oba rozměry bytí v naprosté a dokonalé plnosti a rovnováze. I Ódin, jako všechny bytosti[5] vesmíru, kráčí stezkou vnitřního vývoje. Nijak tím není dotčen jeho mimořádný význam.
Možná, že s tím, co bylo právě řečeno, souvisí temná stránka Wotanova kultu.
[1] Jinou prastarou mythickou látku zpracovává Richard Wagner ve svém díle „Prsten Nibelungův“. Jedná se o staré germánské ságy, v nichž žil úděl onoho lidu, jenž se po velké atlantské potopě jako zbytky atlantského obyvatelstva rozšířil po Evropě a Asii a zahájil poatlantskou éru času. Báje obsahují vzpomínku na velkého zasvěcence Wotana, boha Ásů. Wotan je zasvěcenec z atlantských dob, tak jako všichni severští bohové nejsou ničím jiným než starými, velkými zasvěcenci. R. Steiner-Bausteine zu einer anthroposofischen Wagner-Deutung, Richard Wagner im Lichte der Geisteswissenschaft – 1. přednáška, 28. března 1905
[2] Když byla prolomena stará pokrevní spřízněnost, událo se v mystériích cosi zvláštního. Co bylo kdysi dosaženo díky pokrevní příbuznosti, bylo nyní nahrazeno dvěma určitými duchovními preparáty ve velkých mystériích. V menších mystériích se vyskytovaly jejich zevní symboly. Tyto zevní symboly byly chléb a víno. Tyto dva preparáty byly látkami, jež duchovně působily obdobně jako krev v žilách na fyzické rovině. Ve chvíli, kdy se ztratilo staré jasnozření, bylo nahrazeno požíváním těchto preparátů. Když se člověk naučil celou teosofickou moudrost, dostal tehdy tyto symboly z misky s vínem (Ceridwein). To bylo tím, co mohlo být lidem dáno jako očištěná krev shora otevírajícího se kalicha. Je to toto, vlastní mystérium, co poté přešlo na velmi malou skupinu lidí.
Tehdy se vědělo, že to, co v kalichu květu proudí vzhůru, žije v lidské krvi. Ta se měla znovu stát čistou a cudnou jako šťáva květů. V upadlých mystériích se to převedlo do hrubě materialistické formy. Na severu se jako mysterijní symbol používala sublimovaná krev a v eleusinských mystériích víno Dionýsa a chléb Démétér.
Ohavně znetvořenou nádobu grálu s krvavou hlavou nalézáme opět u Herodiady s hlavou Jana. Ona se směje nad profanovaným mystériem. Rudolf Steiner Das Gralsgeheimnis im Werk Richard Wagners Landin (Mark), 29. července 1906
Toto je narážka na slova čarodějky Kundry z 2. dějství Wagnerova Parsifala, jež jsou vzpomínkou na její setkání s Kristem, jenž tehdy visel mezi zemí a nebem. Kundry se vyznává Parsifalovi s břemenem, které tíží její duši:
Již věčnost na tebe čekám,
na Spasitele, ach, až teď..,
jehož jsem kdysi trpce zranila.
Kdybys znal to prokletí,
jež mne vláčí spánkem a bděním,
smrtí a životem, bolestí a smíchem,
vždy znovu k novému utrpení mne zoceluje,
nekonečná muka na pouti bytím!
Já spatřila – Jeho – Jeho –
a … smála se…
tehdy mne zachytil – Jeho pohled.
Nyní bloudím od světa ke světu,
abych ho znovu potkala.
Vlastní tajemství velkých mystérií přešlo na templáře na severu Španělska, na strážce grálu. Zatímco rytíři krále Artuše se zabývali spíše světskými záležitostmi, byli templáři připraveni k přijetí ještě vyššího tajemství, totiž k porozumění velkého tajemství Golgoty, mystéria, jež určilo ráz světových dějin.
Křesťanství vzešlo z nejsilnější národnostní směsice, z Galilejců, z těch, kteří jsou zcela cizí, mimo veškerou pokrevní příbuznost. Spasitel je tím, jenž se svou říší již vůbec nespočívá na staré pokrevní příbuznosti, on zakládá svět, který překonává jakoukoli pokrevní spřízněnost. Sublimovaná krev, krev, jež je pročištěna, vyvěrá z obětní smrti, z očistného procesu. Krev, která vytváří přání a žádosti, pak musí se řinout, musí být obětována, musí téci. (ibid.)
Rudolf Steiner se zde dotýká hluboce mystických a nevýslovně dramatických slov krále Amfortase, jenž v 1. dějství Wagnerova Parsifala odmítá sloužit posvátný obřad a splnit pokyn otce Titurela, který volá: Odhalte grál!
Ne! Nechte ho zahalený!
Ať nikdo, nikdo nezměří muka, jež ve mně probouzí ten pohled, jenž vás uchvacuje!
Čím je ta rána, její bolestná zuřivost, oproti tísni, pekelné bolesti – být proklet k výkonu této služby!
Bolestné dědictví, kterému jsem propadl, já, jediný hříšník mezi všemi;
pečovat o svátost nejvyšší, na čisté duše bych vyprosil její požehnání.
Ach, trest! Trest, jenž nemá obdoby, ach, zraněného Pána milostí!
Po Něm, po Jeho svatém pozdravu prahnu, z nejhlubší duše spásného pokání, k Němu musím dojít.
Hodina se již blíží – světelný paprsek se sklání na svaté dílo, schrána padá.
Božský obsah svaté nádoby rozněcuje se světelnou mocí, prodchnut bolestí nejblaženějšího požitku,
nejposvátnějšího pramene krve, cítím, jak se mi rozlévá do srdce.
Pramen mé vlastní hříšné krve pak musí zpátky mi téci, rozlít se do světa hříšné žádosti s divou prudkostí.
Znovu se prolamuje brána, z níž se nyní řine, tady – skrze tuto ránu, z téže rány jako ta Jeho,
způsobené úderem téhož kopí, jež tehdy bodlo Spasitele a ránu mu zasadilo,
z ní krvavé slzy ten Božský proléval pro hanu lidského rodu, v posvátné touze soucitu –
a z níž teď mně, na posvátném místě, ochránci božských statků, strážci Spasitelova balzámu,
horká hříšná krev vyvěrá, věčně znova z pramene tužeb, ach, žádné pokání ji nezastaví!
Ty, jenž se smiluješ nad všemi! Ach, smilování!
Vezmi mé dědictví, zavři mou ránu, ať zemřu ve svatosti, čistý jen pro Tebe.
Steiner pokračuje: Jen tehdy, jestliže nechápeme krev pouze, jako materialista, složenou z chemických součástí, můžeme rozumět tomu, co se odehrálo na Golgotě. Je v nejvyšším stupni pozoruhodné, že Richard Wagner mohl nalézt zbožné naladění k Parsifalovi jen tím, že věděl: Nešlo jen o smrt Spasitele, nýbrž o očištěnou krev, jež byla něčím jiným než obyčejná krev.
Protože Spasitel vzešel z největší etnické směsice, byla jeho krev sublimátem veškeré lidské krve, lidská krev v očištěné podobě. (ibid.)
Co je oním božským sublimátem, o němž mluví Richard Wagner (Heldentum und Christentum) a později též Rudolf Steiner?
Odpověď hledejme v Knize Zjevení:
Jeden z těch starců pak promluvil a zeptal se mě: „Kdo jsou ti oblečení do bílých rouch a odkud přišli?“
Odpověděl jsem: „Pane můj, ty víš.“ Tehdy mi řekl: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení. Vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránka. /Zjevení 7/13,14, překlad 21. stol./
Duchovní krev Beránka – ῞αιμα τοῦ ἀρνίου – může být oním božským sublimátem, o němž mluví Wagner a Steiner?
Wagnerův „božský sublimát“ je podle všeho touto energií kosmické Lásky a Milosti proudící ze slunce.
[3] Říkává se, že pravá strana těla je spojena spíše s racionalitou, zatímco levá s emocemi. Pak by dávalo smysl, že Wotan obětuje své levé oko, rozhodl-li se kdysi upřednostnit cestu moudrosti a poznání před stezkou lásky.
[4] Připomněl jsem si v této souvislosti slova českého filosofa a biologa Zdeňka Neubauera. Jednou svým studentům na FFUK vyprávěl poněkud morbidní příběh o tom, že když býval mlád, řešil, jak by asi prožíval své vlastní stětí hlavy, pokud by to bylo možné vnímat. Velice ho zajímalo toto: pociťoval by stětí jako ztrátu hlavy, nebo naopak jako ztrátu trupu? Jinými slovy, sídlí jeho já spíše v hlavě nebo srdci? Od toho by se odvíjely případné pocity. Člověk kráčející primárně cestou lásky pociťuje své já zejména v srdci, z jeho pohledu by odpadla hlava. Naopak člověk preferující cestu moudrosti vnímá své já spíše v hlavě, v jeho případě by odpadlo tělo.
[5] Pravda, u těch andělských bytostí, jež nemají plnost sebevědomí, nevládnou svobodnou vůlí, vykonávají vždy a za všech okolností vůli Stvořitele, je otázka po evoluci duše problematická.
Obrázek:
Ódin – poutník, ilustrace ze švédského vydání Eddy, 1886, Georg von Rosen,
zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Odin