Ódinovo čarování
Není pochyb o tom, že Ódin musel udivovat svými „nadpřirozenými“ schopnostmi. Dnes už chápeme, že nic není nadpřirozené. Vše je normální a přirozené, veškeré zúžení je důsledkem nevědomosti – výtvorem naší pozemské mysli. Ona mnoho věcí nezná, sama, ač netělesná, je dítětem tělesných smyslů, a proto nemá příliš možností, jak vnímat nadsmyslný kontext. Jednu možnost má však přece – nechat se prostoupit vlastním předobrazem, tím, čeho sama je určitou kopií a stínem. Vyšším Já, oním poutníkem, jenž putuje skrze různé světy za účelem sebepoznání. Tak jako motýl létá z květu na květ a saje nektar, podobně lidská duše se vrací na tuto zemi, aby sála zkušenosti života a pozvolna naplňovala svůj osud – naučit se lásce. To je jediný klíč, který otevírá bránu našeho starého domova. Jednou se všichni vrátíme tam, odkud jsme vyšli, obohaceni o prožitky vtěleného lidství. A tato zkušenost bude tím, co položíme na oltář Toho, kdo nás vyslal na tuto dlouhou a úžasnou pouť.
Poutník Ódin je v tomto smyslu hezkým obrazem naší hvězdy jádra, božské esence.
Pokud budete číst následující řádky se spirituální otevřeností, nemusí vám připadat nijak fantaskní. Duchovní pohled nevnímá materiální svět jako jedinou existenci, naopak, skutečnost vidí jako mnohovrstevnou, složenou z mnoha výrazových rovin, přičemž ta tělesná je jednou z nich. V tomto smyslu je možné, že vše, co se o Ódinovi vypráví, je pravda. Jen nesmíme zapomínat, že mnohé z toho se neudálo ve světě času a prostoru, ale na astrální úrovni. Poutník Ódin pendloval neustále mezi pozemským a astrálním vědomím. Vzhledem k úžasné kreativní schopnosti lidské mysli na astrální rovině není vůbec nemožné, že na druhé straně například naučil mluvit své dva havrany. Tam nahoře je možné cokoli, jediné omezení vychází z limitů naší vlastní imaginace. Můžeme si hrát a tvořit vše, až kam sahají možnosti lidské představivosti.[1]
Óðinn měl stále u sebe Mímiho hlavu a ta ho zpravovala o událostech v jiných světech. Někdy také probouzel k životu mrtvé ze země nebo si sedal pod oběšence. Proto byl nazýván
pánem duchů a viselců. Měl dva havrany, které si ochočil tak, že mluvili. Létali
daleko po širých krajích a vyprávěli mu potom všechny zvěsti. Tím vším nabyl
velikých vědomostí. Veškeré toto umění prováděl pomocí run a písní zvaných
zaklínadla (galdrar). Proto se Ásové nazývají původci kouzel (galdrasmiðir). Óðinn
znal umění, jež přináší největší moc, a sám je provozoval. Nazývá se čarodějství
(seið) a jeho pomocí mohl předpovídat osudy lidí a budoucí události, ba přivodit
člověku smrt, neštěstí nebo nemoc, či ho zbavit rozumu a síly a dát ji někomu
jinému. Provozování takových čar však provází počínání tak bezectné (ergi), že muži
se to hanbili dělat a učily se jim pouze kněžky. Óðinn věděl, kde jsou ukryty všechny
zakopané poklady, a uměl písně (ljóð), které před ním otevíraly zem, hory skály a
mohyly. Pouhým slovem dovedl spoutat ty, kdož v nich sídlili, a potom vstoupil a
nabral si, co libo. Tyto schopnosti mu získaly velkou slávu.[2]
Ódin, podobně jako kdysi Orfeus,[3] znal magickou sílu slova a hudby. Tato síla vyvěrá z povahy Slova jako prostředku tvoření. Energií slov a zvuků lze léčit, tvořit i ničit. Vibrační moc artikulovaných vokálních slabik, jmen bohů nebo jiných posvátných slov nás může harmonizovat s určitou konkrétní rovinou bytí. Komu například schází v životě radost, jas a chuť do života, nechť zkusí opatrně hledět do slunce a vyslovovat ohnivou slabiku RA. Tím do své duše nasaje kvality této kosmické síly, posílí v sobě sluneční energii a napomůže tak celkové psychické rovnováze.
[1] Příkladem kreativní moci na astrální úrovni jsou mythické bytosti, třeba takový kentaur. Kdysi jej stvořila imaginace nějaké tvůrčí mysli. Mohlo se to udát nějak takhle: Člověk, který překročil práh tzv. smrti, se po pobytu na zemi vrátil na astrální rovinu. Ze svého minulého vtělení si dobře pamatoval archetyp koně a ptáka. Ve své tvůrčí představivosti oba obrazy propojil, a hle, z astrální látky se zrodila nová bytost – okřídlený kůň. Úsměvné je, že v určitém smyslu mají pravdu materialisté, když říkají, že tyto bytosti neexistují, že jsou jen výtvorem lidské fantazie. Ano, to jsou, ostatně vše je výtvorem určité tvůrčí mysli. Na astrální úrovni nicméně žijí nejen kentauři, ale i jiné bytosti zrozené ze síly tvůrčí představivosti.
[2] Sturluson, Snorri, Edda a Sága o Ynglinzích, 7. kap., přel. Helena Kadečková, Praha: Argo, 2003
[3] Škoda, že dnes zbyl z této úžasné postavy pouhý stín. Stín, jemuž říkáme bájný Orfeus, abychom dali jasně najevo, že to rozhodně nebyl člověk z masa a krve. Prostě jen pouhá iluze.
Nebylo tomu tak vždy. Staří Řekové klasické doby o existenci Orfea až na výjimky (Aristotelés) nepochybovali /Cicero, De natura deorum I, 38 „Orpheum poetam docet Aristoteles nunquam fuisse.“/ Zlom přineslo až 19. století, jež svým vypjatým osvíceným racionalismem zpochybnilo prakticky vše, Orfea nevyjímaje. Nemělo odvahu přiznat si vlastní nevědomost, pohodlnější byla naprostá negace: Říkali staří, že Orfeus žil a měl dalekosáhlý vliv na duchovní atmosféru helénských dějin? Nuže, my nyní po třech tisících letech dobře víme, že žádná taková postava nikdy nebyla. Říkali staří, že Řekové vše přetváří a přijatým věcem dodávají novou krásu a formu? Nuže my vědecky dokážeme, že tomu tak není, kupříkladu řecká mystéria jsou rozhodně řecká, původní, nepřejatá. Říkali staří, že takřka všichni významní řečtí myslitelé byli zasvěceni v Egyptě? Inu my dnes dobře víme, že je to tendenční fráze, na níž není ani zrnka pravdy. A tak bychom mohli pokračovat. My prostě víme všechno mnohem lépe než ti, kteří to sami žili.
Z hlediska vibrační síly slova jsou pro nás významné zejména tzv. Orfické hymny. Dnešní školské dějiny filosofie kladou jejich vznik někam do helénského období. Možná na tom něco je. Zdá se, že do obecného povědomí se skutečně dostaly až v takto pozdní době. Předtím byly totiž velmi pravděpodobně po dobu asi 1000 let používány jako vibračně-magický nástroj během mysterijních rituálů, takže s nastalou dekadencí mysterijních slavností v Římské době si lze dobře představit únik těchto starých textů ven z posvátných prostor, a jejich následnou profanaci. Jejich mystickou a vokální sílu znovuobjevili renesanční humanisté Marsilio Ficino a Giovanni Pico della Mirandola. Druhý jmenovaný byl přesvědčen, že v orfických hymnech je skryto božské tajemství, jakási nauka, kterou Orfeus podal v zahalené podobě (De hominis dignitate), zdroj: de.wikipedia.org/wiki/Orphiker. K tomu je nutno dodat, že pro zachování vokální sympatetické magie (Ficinův pojem, velmi zjednodušeně jde o určitou formu harmonizace duše, mám-li např. v duši málo sluneční energie, tedy nedostatek světla, radosti, sebevědomí, pak budu zpívat hymnus na slunce – Hélia, a zpěvem tohoto hymnu, jenž je nabit ohnivou hláskou R, posílím tento rozměr v rámci energetického systému aurických těl.) je třeba hymny vyslovovat v řeckém originále. Při jakémkoli překladu se tento rozměr posvátných zpěvů ztrácí.
Obrázek:
Ódin – poutník, ilustrace ze švédského vydání Eddy, 1886, Georg von Rosen,
zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Odin