Prvotní potopa světa a Mímir – vesmírná paměť
Nejstarší potopu popisuje Píseň o Grímnim: Tři bratři Ódin, Vili a Vé se rozhodli zabít původního obra Ymira. Jeho krev pak způsobila obrovskou potopu, při níž zahynuli všichni obři až na Trúdgelmira, Bergelmira a jeho ženu, kteří se schovali v dutém stromě. Pak dopravili Ymiho tělo doprostřed počáteční hlubiny Ginunngagap a stvořili z něj svět.
Z Ymiho masa země stvořena byla
a z jeho krve moře,
z kostí skály, stromy z vlasů
a z lebky nebe;
a z jeho brv bozi vlídní
lidem zbudovali Midgard;
z jeho mozku mraky chmurné
po obloze plují.[1]
Z jediné duše a těla Ymiho se rodí svět. Z jednoty povstává mnohost. Z archetypu člověka vzniká vesmír i mnohost bytostí. Tento proces je symbolickou řečí spojený s povodní, a proto se pozdější analogické děje vedoucí od jediného k mnohému vážou na obdobný motiv. Zdá se, že mythický jazyk užívá obrazu potopy pro cestu od jedinosti k mnohosti, pro rozlévání, rozsévání starší formy existence, pro rozsekání, rozkouskování, rozmělnění bytostně původnější skutečnosti do energeticky nižších forem (starý příběh Dionýsa-Zagrea, jehož rozsápali Titáni, není o ničem jiném). Proto je poatlantské vědomí spojeno s potopou světa, neboť stav mythu je charakteristický právě jen rozesetím nebe a země do množství psychologických a theologických postav. Jen touto cestou rozvrhu a oddělení povstává zevní lidské já. A naopak, dochází-li k cestě nahoru, k návratu do boží náruče, k posunu od různosti k jednotě, volí symbolická řeč motiv ohně a požáru. Plameny směřují vzhůru, mají tendenci tlačit se zpátky k počátku. Tudíž i archetypální proměna od mythu k Logu (od polytheismu ke křesťanství) je symbolicky spojena s obrazem požáru Valhaly.
Nový, postapokalyptický svět, zelený a krásný, ovšem opět povstane z vod. Nelze jinak. Vše nové se rodí z vod vědomí. Všechno má svůj počátek v tvůrčí mysli. Imaginace Boží je onou studnou,[2] jež přináší světlo bytí. Představa se proměňuje ve skutečnost. Představa je skutečností. Spolutvůrci Božské imaginace jsou pak všechny kreativní bytosti vesmíru – vysoké nebeské hierarchie, andělé, lidé. Každý nový svět i každá nová věc vychází z mateřských vod tvůrčího vědomí.
Mími – vesmírná paměť
Většina badatelů předpokládá, že Mímir souvisí s pamětí. To je dobrá myšlenka. Mímir[3] je starobylá bytost, blízká prvotnímu člověku, obru Ymirovi. To počáteční písmeno M, které je vytknuto před Ymirovo jméno, naznačuje vlnu vědomí, v tomto případě především vlnu paměti. Mímir[4] zřejmě reprezentuje paměť kosmického člověka, vesmírnou kroniku, v níž je zachyceno vše, co bylo, je a bude. Proto je pod jasanem světa vedle Mímirovy studny moudrosti také studna tří sudiček (staroseversky urdarbrunnr, Urdina studna). Norny Urd, Verdandi a Skuld předou vlákno osudu, ony vládnou nad rozměry času (a to doslova, protože v nebeské paměti čas neexistuje). A tudíž dává smysl, že v původním indogermánském pojetí bývaly obě studny – Mímirova i Urdina – ztotožňovány jako jeden a tentýž pramen.[5]
Snorri Sturluson podotýká, že Ódin nosí Mimirovu hlavu vždy u sebe. Všichni velcí zasvěcenci ovládají čtení v Akašické kronice,[6] velký severský bůh nemůže být výjimkou. Ať je kdekoli, je schopen nahlédnout do paměti kosmu, bohyně paměti Mnémosyné[7] jej provází na všech jeho cestách. I tato starořecká bohyně měla svůj pramen v astrální oblasti. Ti, kdo prošli branou zasvěcení, si byli vědomi, že tam v oblasti Hádu by se měli vyvarovat nadměrného pití z kalichu zapomnění Léthé,[8] a naopak usilovat o možnost napít se z kalicha vod Mnémosyné.
[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Ymir, http://www.volny.cz/pavel.vesely/island/myth.html
[2] Hebrejské písmeno ajin עיִן znamená oko, perla, kapka, tvář, ale také pramen a studna. Studna je podobně jako oko pěkný obraz počátku všech věcí. Z temných hlubin je voda čerpána nahoru na světlo denní. Temná voda se proměňuje na vodu viditelnou. Čerpat vodu se německy řekne das Wasser schöpfen, ten, kdo čerpá vodu je der Schöpfer – což znamená nejen ten, co čerpá vodu, ale také Stvořitel. Voda souvisí s tvořením, s otevíráním se vůči zjevnosti.
[3] Mimir je úzce spojen s moudrostí a vzpomínkou, Mimir je tím, kdo se rozpomíná. Slovo je příbuzné se staroanglickým mimorian, holandským mijmeren‚ vzpomínat, přemýšlet, latinským memor‚ být pamětliv (Jacob Grimm: Deutsche Mythologie. 3 Bände. 1875-78) a vychází z indogermánského kořene *smer-, *mer-‚ pamatovat si, vzpomenout si (Gerhard Köbler: Indogermanisches Wörterbuch. 3. Auflage. 2000)
Mimir je synem Bölthorna, otce Bestly, což je matka Ódina. Mimir je tedy strýcem Ódina z matčiny strany (Havamal 141).
[4] Jména Mimir a Mim jsou blízce příbuzná s moderním anglickým slovem memory (Lincoln 1991: 54-55) a například Rudolf Simek vykládá jméno Mimir jako toho, kdo si pamatuje (Simek, Rudolf (2007) translated by Angela Hall. Dictionary of Northern Mythology) .
[5] Derolez 1959, S. 271, Åke Viktor Ström, Haralds Biezais: Germanische und Baltische Religion. Kohlhammer, Stuttgart 1975, s. 254
[6] Všichni schopní jasnovidci, proroci a věštci umí „číst“ v akášických záznamech. Všechno, co se na této zemi událo od jejího vzniku, zanechalo svůj otisk v tzv. „Astrálním světle“. Tento mechanismus neznáme, nicméně otisky přetrvávají a říká se jim akášické záznamy. Když astrálně cestujete, máte k dispozici mechanismy astrální roviny (většinou skrze chrám učení Askleposis), jež vám umožňují přístup k akášickým záznamům. Do hmotného těla se vracíte s vědomím toho, co jste tam „přečetli“. Je to podobný zážitek, jako kdybyste si naladili trojrozměrný barevný film, kde jste přímo uprostřed dění, ale nejste jeho součástí. Bruce Goldberg, Astrální cestování, překlad Jan Kozák, s. 229
[7] Mnémosyné souvisí s mimnéskó μιμνήσκω rozpomínám se, pamatuji si, indoevr. kořen men, myslet. Nemyslím, že Mimir a Mnémosyné je jedna a táž bytost, předpokládám nicméně, že obě božské bytosti jsou dvěma aspekty téhož archetypu – vesmírné paměti.
[8] Bohyně paměti Mnémosyné je neprávem opomíjená. Přitom je matkou devíti múz, a tedy matkou veškerého lidského vědění. Staré mysterijní nauky vyprávěly příběh o duších jdoucích vstříc zrození. Tyto duše pijí z řeky Léthé – zapomnění. Ale jak víme z archeologických hrobních nálezů tzv. orfických plíšků /Orphicae lamellae – malé, tenounké plíšky, vlastně tenké fólie ze zlata, které měl zemřelý v ruce, ústech či na krku ve zvláštní tobolce, na kterých byly informace, jak se chovat v záhrobí/ v oblasti Hádu není jen řeka zapomnění Léthé, ale také řeka či pramen paměti – mnémosyné. Richard Janko, „Forgetfulness in the Golden Tablets of Memory,“ Classical Quarterly 34 (1984) 89–100, p. 99.