RAGNARÖK – práh mezi světem mythu a Kristem
Soumrak bohů
Pojem ragnarök se často překládá jako soumrak bohů, což je podle některých výkladů důsledkem desinterpretace tohoto slova ze strany autora Mladší Eddy Snorri Sturlusona. Jde o to, že ve starší písňové Eddě je řeč o ragnaröku, osudu bohů, zatímco ve Snorriho Prozaické Eddě čteme ragna rökr, soumrak bohů (viz starosev. røkkr – temnota).[1]
K tomu lze dodat, že zřejmě nepůjde ani tak o chybnou Snorriho interpretaci, jako spíše o interpretaci hermeneutickou, výkladovou. Zdá se, že autor si byl dobře vědom, že osudem (RÖK) bohů je jejich zánik, soumrak (RÖKR). Spíše se jedná o cílený záměr, o hluboký vhled vtělený do malé jazykové konjektury. Snorri vnímal tajemný úděl severských bohů: Jejich vláda nad lidským vědomím je časově omezena, jejich působení spěje neochvějným krokem k sebedestrukci, k rozpuštění sebe sama, k požáru Valhaly. Očistný plamen Ragnaröku přinese konečné rozhřešení starých příběhů a motivů, s příchodem nového paradigmatu se dostaví vyšší formy vnímání skutečnosti. Mythus je jako vinný hrozen – aby mohl dát to nejlepší ze sebe, musí být rozdrcen, rozšlapán, šťávy jednotlivých bobulí se musejí spojit v jediný tok lahodného nápoje, jenž se zrodí z bouřlivého kvasu starého světa. Mythus vlastně neumírá, jen prochází bytostnou proměnou. Mnohost se pomalu navrací zpátky do náruče jedinosti.
Ragnarök je ohlašován trojím zakokrháním kohouta. Je předpovězeno, že rudý kohout Fjalar ohlásí Ragnarök svým hlasem v lese Gálgviðr v Jötunheimu, pravlasti mrazivých obrů. Zlatý kohout Gullinkambi se přihlásí o slovo ve Valhalle, aby svolal do zteče Ásy a Ejnherje (duše hrdinů, jež padly na válečném poli). Třetí bezejmenný červeno-černý kohout zaduje také v podzemních komnatách Heliných (Hel je vládkyně říše mrtvých, dcera Lokiho).[2]
V jakých turbulencích se ocitne svět v čase Ragnaröku?
Nejprve nastoupí tři kruté zimy, kdy bratr bude bojovat s bratrem, smilstvo a chamtivost ovládne zemi, nastane věk sekyry, věk meče. Poté nastoupí jiné zimy, zvané fimbulské,[3]
tři za sebou, a nebude mezi nimi léto. Tehdy zadují ze všech stran sněhové vánice, nastanou velké mrazy a prudké vichřice. Slunce ztratí svou blahodárnou sílu.[4]
Vlci Skalli a Hati pohltí slunce a měsíc.
Tito vlci jsou synové Fenrira, jemuž osud předurčil být zkázou samotného Ódina. Co skrývá mythus za tímto obrazem? Síly přicházející k nám ze slunce a měsíce jsou na konci mythického období oslabeny. Lunární energie souvisejí s éterným tělem, tj. s vůlí a chutí do života, solární pak s naším astrálním tělem, vyšší formou vědomí, jež si neseme s sebou po ukončení pozemské mise nahoru do astrálních sfér. V období, kdy na severu mythus odchází, a příští vnímání světa ještě nezapustilo kořeny, vůle k životu a s ní spojená naděje v lepší budoucnost poněkud ochabuje. Odtud plynou ony katastrofické, apokalyptické vize dávných vikingských bojovníků. Je třeba v sobě probudit sílu, která ve vědomí oslabí zažitou potřebu lpět na navyklých myšlenkových a emocionálních vzorcích, sílu, jež umožní otevření brány vedoucí k novým životním zkušenostem. Aby se mythus mohl proměnit na logos, je zapotřebí pohltit tu část vůle, jež nás poutá k dosavadnímu módu bytí. Tato vlčí síla zřejmě napomáhá vědomí překonávat lpění na starých a prověřených postojích.
Celá země se chvěje, skály pukají, stromy se vyvracejí z kořenů, všechna pouta a okovy praskají a uvolňují se.
Starý svět mythických bohů se hroutí. Minulé modely myšlení se rozpadají. Barevný vějíř mythické imaginace se transformuje v jediné bílé světlo. Bohové a hrdinové usínají, Kristus pozvolna přichází.
Vlk Fenrir se osvobodí, moře se vzedme a vyleje se z břehů, do pohybu se dá loď mrtvých Naglfar. Fenrir se vyřítí s rozevřenou tlamou, z očí a nozder mu šlehají plameny, mořský had Jörmungandr dští jed a zahaluje jím vše vůkol.
Ragnarök osvobozuje síly, které budou hrát důležitou roli v procesu destrukce starého světa. Nejde jen o vlka Fenrira, ale i o nestvůrného psa Garma, strážce Helheimu, jenž se za strašlivého vytí urve ze svých řetězů před jeskyní Gnippahellir, kde střeží vchod do podsvětí. Také Lokiho železná pouta povolí, jimiž jej sevřeli bohové. Tohle je vůbec zajímavý motiv: Ásové chytnou Lokiho a přivedou jeho syny Váliho a Nariho. Prvně jmenovaného promění Ásové ve vlka a ten zadáví svého bratra. Pomocí jeho střev, jež se stanou železnými, pak upoutají Lokiho na tři vztyčené kameny.[5] Opět zde tedy máme odkaz na onu tajemnou vlčí, či psí sílu.[6] Nedokážu plně nahlédnout hloubku tohoto obrazu, podstatu jeho mystéria, nicméně jedna věc se zdá být mimo pochyby – tato vlčí moc[7] hraje roli jakéhosi katalyzátoru v průběhu transformace vědomí od mythu k logu. A rozhodně souvisí s postavou Lokiho, neboť Fenrir i vlci Skalli a Hati jsou jeho potomky. Tento ambivalentní, mimořádně chytrý bůh urychluje svým působením celý průběh Ragnaröku, a tím vlastně napomáhá silám, které se zrodí z popela Valhally.
Moře se vzdouvá ve víru midgárdského hada, do pohybu se dává loď Naglfar.[8] Z východu připlouvá loď mrtvých, z říše ohně, Múspellheimu. Loki ji řídí. Na palubě jsou síly zkázy a podsvětí, ti všichni jsou tam spolu s vlkem a Lokim.[9]
Bůh Loki je kormidelníkem Naglfaru, tajemné astrální lodi, jež je esencí všeho, co přinese zánik starého mythického prostředí. Jako vědomí je nositelem energií a sil, které je skrze Ragnarök vyvedou z náruče polytheistické květinové zahrady, tak Naglfar je symbolickým nositelem těchto sil destruujících starý řád světa. Je to největší loď, jaká kdy byla postavena, z nehtů, neboť ty mají tendenci stále růst; také mythické vědomí má tendenci stále košatět, růst, jako bujný břečťan, nespoutaný v prudkosti své životní náruživosti. Nyní loď vyplouvá vstříc svému konci, Ragnarök začíná.
Lokiho děti – vládkyně podzemí Hel, mořská nestvůra Jörmungandr (Midgardsormr, midgárdský had) a mocný vlk Fenrir patří mezi hlavní postavy vojska šikujícího se do nadcházejícího boje s Ásy.
V této vřavě puká nebe a synové Múspellu vyjíždějí na koních. Surt jede v čele a před ním i za ním šlehá oheň. Má znamenitý meč, jenž září jasněji než slunce. Když jedou přes Bifröst, most se zřítí, Múspellští vniknou na planinu zvanou Vígríd. Tam se setkají s ostatními spolubojovníky. Přicházejí Fenri a Midgardsorm. Už tam dorazili i Loki a Hrym a s ním všichni mraziví obři, kdežto Lokiho doprovázejí všichni přívrženci Helini. Synové Múspellu tvoří šik sami pro sebe a vychází z něho veliký jas.
Z ohnivého Múspellheimu vyjíždí sám vládce Múspell-Surt. V ruce třímá plamenný meč, z něhož sálá slunce bohů.[10] Tímto mečem zvaným Surtalogi, rozetne most Bifröst, spojení mezi středozemí (Midgard) a sídlem bohů Ásů (Asgard). Po souboji s Freyerem
rozvrhne mečem Surtalogim oheň do všech směrů a způsobí tak požár světa.[11]Tehdy vyvrcholí Ragnarök v požáru starého vědomí.
Tento Surtův plamen (Surtalogi) je pozohorudný meč. Zvláštní je v tom, že mu mythus připisuje až příliš výrazné síly a schopnosti. On se stává konečnou příčinou zážehu světa, tím, co dokoná zkázu bájného způsobu myšlení. Takový meč je ale v celém vesmíru jen jeden. Je to plamenný meč Michaelův, který přemáhá veškerou temnotu a nevědomost světa. Že by zde mythická imaginace zahalila velkého archanděla Michaela do hávu mocného ohnivého obra?[12]
Až toto se udá, povstane Heimdall, mocně zatroubí na Gjallarhorn a vzbudí všechny bohy. Ti se shromáždí na sněmu. Ódin vyjede k Mímiho studni načerpat od Mímiho rady pro sebe a svůj voj. Tehdy se zachvěje jasan Yggdrasil a vše na zemi i na nebi se naplní bázní. Ásové a všichni einherjové se odějí do boje a vytáhnou na planinu. V čele jede Ódin ve zlaté přilbě a skvělém brnění a má svůj oštěp, zvaný Gungni.
Tak a je to tady. Heimdall, otec svatých rodů,[13]mocně zaduje na svůj Zvučící roh (Gjallarhorn), a dá tak světu znamení, že dlouho očekáváná bitva nadchází. Bitva, jež změní ráz světa. Střet gigantických sil, jehož vyústěním bude zcela nové paradigma v oblasti lidské sounáležitosti.
Ódin se v tuto zásadní chvíli vydává za svým rádcem Mímirem. Mímir je vševědoucí, je součástí vesmírné paměti. Zasvětí svého chráněnce do nadcházejících událostí tak, aby Ódin pochopil jejich historický i kosmický kontext, aby porozuměl této vznešené hře nejen z hlediska přímého účastníka, ale také pohledem toho, kdo vede kameny na šachovnici.[14]
Ve chvíli, kdy zní Heimdallův roh, Mímiho synové se dávají do pohybu, aktivují se tancem a hrou.[15] Proudění duše se dává do pohybu, lidské vědomí je na sklonku mythických časů iniciováno něčím, čemu samo nerozumí, je aktivováno dosud nepoznanou mocí. Má-li se zbořit starý dům, je třeba silného zemětřesení, proto mythus zdůrazňuje, že Ygdrassil se mocně chvěje, neklidné a rozvířené duše netuší, co se s nimi děje. Jsou nuceny podstoupit zápas, který nelze vyhrát. To, že porážka v této bitvě všech bitev je pouze prahem k vyšší formě vnímání skutečnosti, to ví jen Ten, kdo celý proces vývoje lidského vědomí řídí a usměrňuje.
Na planině Vígríd se rozhodne o příštím osudu lidí. Vojska jsou nastoupena, zápas začíná.
[1] Složené podstatné jméno ragnarök má dlouhou historii interpretace. Jeho první část, ragna, je bezproblémová, jedná se o genitiv plurálu od regin, vládnoucí moci, bohové. Druhá část je složitější, známe ji ve dvou variantách, zakončených na -rök a -røkkr. Podle filologa raného 20. století Geira Zoëgy se jedná o dvě odlišné složeniny, přičemž ragnarök lze chápat jako osud bohů, ragnarøkkr jako soumrak bohů.
Geir Zoëga, A Concise Dictionary of Old Icelandic, 1910, p. 345
[2] Völuspá, sloky 42,43, https://en.wikipedia.org/wiki/Ragnarök
[3] V norské mythologii je fimbulvetr bezprostřední předehrou k událostem ragnaröku. Fimbulvetr je výraz ze staré norštiny s významem strašlivá, veliká zima. Zdroj: Svenska Akademiens Ordbok, heslo fimbulvinter
[4] Gylfaginning, kap. 51, překlad Emil Walter, 1929, https://runarmal.cz/sagy/mladsi-edda/
Nyní se stane to, co má pověst veliké události: vlk spolkne slunce, a to bude pro lidi těžké neštěstí. Jiný vlk pohltí měsíc, což způsobí též mnoho strastí. Hvězdy zmizí z nebe. Potom se začnou země a všechny hory chvět tak, až se vyvrátí stromy, skály se zřítí a všechny okovy a pouta prasknou a přervou se. Tehdy se osvobodí vlk Fenri a moře se vylije z břehů, protože Midgardsorma se zmocní obří hněv a vrhne se na zemi. Také se dá do pohybu Naglfar, loď toho jména, jež je zhotovena z nehtů nebožtíků. Dlužno proto připomenout pro výstrahu, že zemře-li člověk s neostříhanými nehty, rozmnoží stavivo lodi Naglfaru, kterou by bozi i lidé nejraději nikdy neviděli hotovou. Leč v onom přívalu moře Naglfar vypluje. Hrym se jmenuje obr, jenž Naglfar řídí. Vlk Fenri se vyřítí s rozevřenou tlamou, jejíž dolní čelist sahá k zemi a horní k nebi. Kdyby měl dost prostoru, rozevřel by ji ještě víc. Z očí i nozder mu šlehají plameny. Midgardsorm dští jed a zahaluje jím všechen vzduch i vodstvo. Je přehrozný a žene se vlkovi po boku. V této vřavě puká nebe a synové Múspellu vyjíždějí na koních. Surt jede v čele a před ním i za ním šlehá oheň. Má znamenitý meč, jenž září jasněji než slunce. Když jedou přes Bifröst, most se zřítí, jak bylo řečeno svrchu. Múspellští vniknou na planinu zvanou Vígríd. Přicházejí tam také Fenri a Midgardsorm. Už tam dorazili i Loki a Hrym a s ním všichni mraziví obři, kdežto Lokiho doprovázejí všichni přívrženci Helini. Synové Múspellu tvoří šik sami pro sebe a vychází z něho veliký jas. Planina Vígríd se rozprostírá na sto honů do všech stran. Až toto se udá, povstane Heimdall, mocně zatroubí na Gjallarhorn a vzbudí všechny bohy. Ti se shromáždí na sněmu. Ódin vyjede k Mímiho studni načerpat od Mímiho rady pro sebe a svůj voj. Tehdy se zachvěje jasan Yggdrasil a vše na zemi i na nebi se naplní bázní. Ásové a všichni einherjové se odějí do boje a vytáhnou na planinu. V čele jede Ódin v zlaté přilbě a skvělém brnění a má svůj oštěp, zvaný Gungni. Vyrazí proti vlku Fenrimu a Tór po jeho boku, leč nemůže mu být oporou, neboť nese všecku tíži střetnutí s Midgardsormem. Frey bojuje proti Surtovi a svádí s ním tvrdý souboj, až sám padne. Doplácí smrtí na to, že postrádá svůj dobrý meč, který dal Skírnimu. Tehdy bude už také na svobodě pes Garm, který je upoután před Gnipskou slují. Je to nebezpečná nestvůra. Utká se s Týem a oba si přivodí navzájem smrt. Tór zasadí smrtelnou ránu Midgardsormovi a ustoupí o devět kroků. Tam klesá mrtev k zemi, zasažen jedem, který na něj had vychrlil. Vlk zadáví Ódina, a to je Ódinův konec. Ihned však přiskočí Vídar a jednou nohou šlápne vlkovi na dolní čelist. Na té noze má botu, na niž se hromadila surovina po všechny časy, a to ony cípky kůže, které lidé odřezávají od špičky a paty své obuvi. Proto nechť každý, kdo chce být Ásům nápomocen, tyto odstřižky zahazuje. Jednou rukou Vídar uchopí horní čelist vlka a roztrhne mu chřtán; to je vlkův konec. Loki se bije s Heimdallem a oba si přivodí navzájem smrt. Poté Surt vrhne na zemi oheň a sežehne celý svět.
[5] Gylfaginning, kap. 50, překlad Emil Walter, 1929, https://runarmal.cz/sagy/mladsi-edda/
Nyní byl Loki bez milosti lapen a odveden do jeskyně. Ásové našli tři ploché kameny, postavili je na hranu a do každého vytesali otvor. Pak byli přivedeni Lokiho synové, Váli a Nari neboli Narfi. Váliho proměnili Ásové ve vlka a ten rozsápal svého bratra. Jeho střevy pak připoutali Lokiho na ony tři vztyčené kameny. Jeden stojí pod jeho rameny, druhý pod bedry a třetí pod koleny, a střeva se proměnila v železo. Potom vzala Skadi jedovatého hada a připevnila jej nad ním tak, aby mu hadí jed kapal do tváře. Jeho žena Sigyn stojí vedle něj a drží pod kapkami jedu misku. Když je však miska plná, musí ji jít vylít a jemu mezitím kape jed na tvář. Tehdy se Loki děsivě zmítá, až se zem chvěje. Vy tomu pak říkáte zemětřesení. Tam bude ležet spoutaný až do ragnaröku.
[6] Staří Peršané měli zvláštní zvyk. Když někdo umíral, přivedli k jeho lůžku psa a dotyčný dal zvířeti sousto jídla. Tomuto obyčeji se říkalo Sagdid, což znamená pes hledí (Zendavesta III, 11). Člověk a pes si hleděli do očí. Jaký jiný smysl mohlo mít toto počínání, než dodání naděje umírajícímu na posmrtný život? Zdroj: Friedrich Creuzer, Symbolik und Mythologie, II, Leipzig 1811, s. 212.
V tom pohledu bylo napsáno: Opět se setkáme, nic nekončí. A proč zrovna pes? Egypťané říkali hvězdě Sirius Sothis – Psí hvězda, Peršané Tašter. Tak jako Psí hvězda střeží vchod do Orionu, hlídala slavná Sfinx vstup do pyramid (3 pyramidy na pláni v Gize jsou pozemským obrazem tzv. Orionova pásu). A jako existuje tajná podzemní chodba spojující prostory pod Sfingou s Velkou pyramidou, po níž kráčeli adepti zasvěcení do královské komnaty v pyramidě (Harvey Spencer Lewis, The mystical life of Jesus, kap. 12), stejně tak staří tušili vnitřní spojení Siria a Orionu. Možná věřili, že skrze Siria vede cesta do věčnosti.
Archetypální význam symboliky psa by se dal shrnout do těchto slov: Pes je bytost, která střeží vstup do vyšší formy vědomí. Člověk, který odchází z tohoto světa, případně vystupuje z těla během psychické projekce, odkládá své mentální vědomí a noří se do svého vyššího astrálního vědomí. Proto je u bran Hádu Kerberos, u Egypťanů Anubis, nebo severský Garm, prostě někdo, kdo hlídá vstup do astrální oblasti.
[7] Symbolika vlka je prastará. Již v Egyptě se vyprávěl příběh o tom, jak se v podobě vlka ukázal Osiris svému synu Horovi, jenž táhnul do války s Tyfónem, a sice jako podpůrný ochránce přicházející ze záhrobí (amenthes). Eusebius Praep. Ev. I, 50
Do Řecka přinesl tuto psí ideu bájný Danaos. Ten přišel z města Chemmis v Horním Egyptě, z míst, kde se zrodil zmíněný příběh o vlčím Osiridovi. Připlul do Argu přes Rhodos, kde ustanovil posvátný kult boha Apollóna, který mu poslal vlka jako symbol vítězství. Odtud Apollón Vlčí (λύκιος).
Friedrich Creuzer, Symbolik und Mythologie, II, s. 143
Egyptský Anubis, řecký Kerberos, severský strážce Garm – nejsou to všechno jen různé obrazy pro tutéž námi samotnými zrozenou duchovní bytost, která střeží práh podsvětí, která nás nepustí dále (krom chvíle smrti) do astrálního světa, dokud neprokážeme odolnost a vnitřní připravenost, a jíž okultní tradice dala jméno dvojník, či strážce prahu?
[8] Naglfar je doslova loď z nehtů (nagli + far, nehet a vozidlo), je postavena z nehtů rukou i nohou zemřelých. Říkávalo se, že se jedná o největší loď na světě. https://de.wikipedia.org/wiki/Naglfar
Ten obraz – nehty zemřelých – naznačuje, že loď se pohybuje na astrální pláni. Ale nejen to, nehty rostou celý život, na rozdíl od jiných částí těla, proto ten motiv „největší loď“, ona je stále větší a větší, neboť je esencí všech mythických sil a dějů, stále roste až do Ragnaröku. Pěkný obraz mythického vědomí – ono se stále zvětšuje, rozšiřuje, imaginace přidává stále nové postavy na jevišti mythické narace, rodí se noví lokální bohové a hrdinové, jednotlivé stromy mythu vytvářejí mythologický les, který je stále bohatší a neprostupnější. Mythus je jako rozkvétající krajina v jarním rozpuku, nezná mezí, kypí silou a životem.
[9] Volüspá 49, Loki je kormidelník, podle Snorriho Mladší Eddy řídí Naglfar obr Hrym.
[10] Völuspá 51
Sutr ferr sunnan Surt jede z jihu
með sviga lævi: se zhoubcem větví,
skinn af sverði meče se blýskají
sól valtiva. sluncem bohů.
Přeložil Ladislav Heger. Praha: SNKLU, 1962
[11] Surt, Surtalogi – Rudolf Simek: Lexikon der germanischen Mythologie, Kröner, Stuttgart 2006, https://de.wikipedia.org/wiki/Surt_(Mythologie)
[12] Jen takto mi to dává smysl. Surt přichází z říše ohně, Michael je archandělem, jemuž náleží živel ohně, Surt není v boji poražen, také Michael vždy vítězí. Surt na straně „zla“ je protivníkem Ásů, nicméně tím, že vítězí a zažehává svět, stává se – podobně jako Loki – urychlovačem celého procesu přechodu od mythu k Logu. Stává se nástrojem příchodu vyšší formy vědomí. Je dobré si uvědomit, že Ásové, ať jsou nám jakkoli sympatičtí, jsou mocnosti, které chtějí zakonzervovat daný stav věcí, oni se brání zrození nového světa, a v tomto smyslu představují brzdu vývoji lidské duše. Mythus rozhodně nemá v úmyslu zničit sám sebe, naopak, má tendenci neustále růst jak dionýská vinná réva. Aby mohlo dojít k jeho pádu zážehem vědomí, a ke zrození křesťanství z popela starých bohů, byl nutný hluboký „vnější“ impuls, jenž ovšem byl skrytě přítomen již v dobách rozkvětu mythického stupně evoluce lidského vědomí. Kristova inkarnace byla zevním projevem a vyústěním nespočtu přípravných kroků Prozřetelnosti na vyšších úrovních bytí. Mythus neodchází proto, že by se unavil, odchází ve chvíli, kdy vědomí díky němu dozrálo, a bylo hotové transformovat se z květu na plod.
[13] Slyšte mě, všechny svaté rody, první i poslední, potomci Heimdalla!
Volüspá 1, přeložil Ladislav Heger. Praha: SNKLU, 1962
V eddické Písni o Rígovi (Rígsthula) se vypráví o bohu Rígovi, jak potřikráte navštívil obydlí smrtelníků, pokaždé tam zplodil syna, a dal tak vznik třem lidským stavům: otrokům, svobodným sedlákům a šlechtě. V prozaickém úvodu k písni se říká, že za jménem Ríg se skrývá Ás Heimdall.
[14] Již Platón přirovnával tvůrčí božskou sílu k hráči šachu, který vede hru tak, aby jednotlivé figury co možná nejlépe spolupracovaly na společném výsledku. Moderním jazykem – evoluce jedinečného vědomí je v přímém, bezprostředním, holografickém vztahu k evoluci celku. Komplexní vývoj universa se děje prostřednictvím transformace individuálních elementů na různých úrovních bytí. Ragnarök není nic jiného než významná kosmická šachová partie, jejíž účastníci jsou jako šachové figury – prožívají vlastní dramatické příběhy, avšak nedostává se jim vědění o tom, že jsou součástí velké kosmické partie proměny vědomí. Tedy až na Ódina, ten, zdá se, vstupuje díky Mímirovi do tohoto klání s jasnozřivou znalostí zasvěcené mysli.
Přesvědčujme toho jinocha svými výklady, že ten, který pečuje o veškero, uspořádal všechny věci v soustavu k udržování dobrosti celku, a každá jednotlivá jejich složka podle své možnosti trpí i činí, co jí náleží. Nad nimi všemi jsou ustanoveni správcové (άρχοντες, doslova vládci) pro každý nejmenší případ trpění i jednání, kteří zařídili do poslední podrobnosti dokonalost díla. … Když pak duše, stále jsouc přikázána k tělu, brzy tomu, brzy onomu, prochází všelikými změnami, buď sama o sobě, nebo skrze druhou duši, nezbývá hráči na desce (τω πεττευτή, někdo, kdo hraje deskovou hru, šachista) žádná jiná práce nežli přestavovat povahu, která je kdy lepší, na lepší místo, horší na horší, každou z nich podle toho, jak jim přísluší, aby dostávala náležitý úděl. … Mění se všechny bytosti, které mají duši, chovajíce v sobě příčinu změny, a při těch změnách postupují z místa na místo podle řádu a zákona osudu (κατά την της ειμαρμένης τάξιν και νόμον). Platón, Zákony, 903, 904, Oikúmené 1997, přeložil František Novotný, 1961
[15] Volüspá 46, přeložil Ladislav Heger. Praha: SNKLU, 1962
Slovo leika ve staré islandštině znamená hýbat se, hrát, tancovat;
zdroj: https://www.google.com/search?q=old+icelandic+dictionary
Leika Míms synir, Vzrušeni jsou Mímiho syni,
en mjötuðr kyndisk hlas Gjallarhornu hlásí zkázu,
at inu galla třeskně troubí Heimdallův roh,
Gjallarhorni. Ódin mluví s Mímiho hlavou.
Hátt blæss Heimdallr,
horn er á lopti,
mælir Óðinn
við Míms höfuð.
Obrázek:
Surt s plamenným mečem, John Charles Dollman, 1909, zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:The_giant_with_the_flaming_sword_by_Dollman.jpg