RAGNARÖK
Střet na Vígrídské pláni – Ódin, Fenrir a Vídar
Hodina pravdy nastala. Nesmírný vlk Fenrir pozře Ódina. Co je onou vlčí mocí, před níž se musí sklonit nejen velký zasvěcenec Ódin, ale i určité síly slunce a měsíce (Fenrirovi synové Skalli a Hati pohltí slunce a měsíc)? Rudolf Steiner[1] naznačuje, že Fenrir zpřítomňuje starou schopnost jasnozření, nicméně takovou, která je chaotická, matoucí, není ještě prostoupena rozvinutým vědomím kritické mysli, je to nereflektovaná jasnozřivost bez pevného ukotvení ve vnějším já. Proto Fenrir přemůže Ódina, ovšem vzápětí podléhá síle Ódinova syna Vídara, který je podobně jako jeho bratr Balder již nositelem vyšší formy jasnovidění, k němuž se lidstvo pod vládou Krista bude pozvolna probouzet. Nyní dostávají již zmíněná slova Snorriho Sturlusona jasnější obrysy: Vlk Fenri se vyřítí s rozevřenou tlamou, jejíž dolní čelist sahá k zemi a horní k nebi. Vlk svou tlamou spojuje nebe a zemi. Jasnozření znamená práci s otevřenými vnitřními smysly. Otevřená vlčí tlama představuje otevřenou čakru vnímání. Jakýkoli smyslový vjem je o spojování, o vytváření mostů mezi vnímajícím a tím, co je vnímáno. Tělesné smysly propojují zevní svět a pozemské vědomí. Analogicky vyšší smyslové vnímání propojuje pomocí otevřených čaker vědomí daného energetického těla lidské aury se světem, ke kterému příslušné energetické tělo náleží. Vždy se jedná o spojování nebe a země. Vlk Fenrir symbolizuje vnitřní energetický systém schopný zachytávat vjemy z duchovní roviny. Jde ale o vnímání nevědomé, nereflektované (třeba ve snu), které musí být nahrazeno plně vědomým vnímáním duchovních světů. Vídar přemáhá v osobě Fenrira zastaralou formu snového jasnozření.
Proč má však člověk neodbytný pocit, že za tím obrazem temného vlka, jenž pohltí velkého Ódina, musí být ještě něco jiného, hlubšího, něco, co souvisí s hrozbou pohlcení či dokonce ztráty duše? Skutečně se jedná jen o starou jasnozřivost atlantských časů? V odstavci Otevření třetího oka jsme viděli, že do dnešních dob se v rámci rituální magie zachoval způsob násilného otevření čelní čakry. Člověk, který podstoupí tento zákrok, musí počítat s důsledky, o nichž mluví Barbara Ann Brennan. Připomenňme si její slova týkající se nekalých praktik jakéhosi mladého tibetského zasvěcence: Prováděl to svou obřadní dýkou. Bohužel však při tomto procesu zmíněným žákům natrhl jejich třetí oko (šestou čakru) a poškodil v něm jeho energetickou pečeť. Jelikož tito jeho žáci nedokázali ovládat své vyšší smyslové vnímání ani astrální úroveň, kterou zmíněný guru otevřel, začali mít pokřivené astrální vize! A zažívali velmi děsivé astrální zkušenosti.
Rozhodne-li se někdo obejít roky poctivé mystické práce tím, že si nechá otevřít vnitřní centra vnímání násilnou formou, musí nést následky svého neodpovědného počínání. Je podoben člověku, který si dobrovolně stoupne pod zvednutou hráz rybníka. Přívaly astrálních vod se derou do jeho vědomí bez možnosti tento proud řídit a usměrňovat. Není takový člověk v podobné situaci jako starý obyvatel Atlantidy, jenž prožíval své astrální vize? Dnešní člověk má sice již rozvinuté své zevní Já, v tomto případě je mu však k ničemu. Spíše je na tom hůře, neboť jeho pozemské vědomí je zahlceno do té míry, že nemůže normálně pracovat a začne se hroutit. Skutečně hrozí pohlcení lidské duše pod náporem astrálních obrazů.
Ódinův syn Vídar pomstí svého otce. Tento akt odplaty se nám zachoval ve dvou verzích. V Mladší Eddě říká Snorri, že Vídar roztrhne vlkovu čelist. Ve Starší Eddě se píše, že Vídar probodne Fenrirovo srdce.[2]Oba výroky mají své opodstanění. Kdo chce nahlédnout do vyšších světů, neobejde se bez dlouhodobé práce spočívající v otevírání orgánů vnitřního vnímání. Součástí této mystické práce je také probodení zvláštních čoček, jež jsou umístěny ve špičkách čaker. Barbara Brennan jim říká energetické pečetě vnímání. Mythus správně vyzdvihuje centrální význam srdeční čakry. Bez jejího otevření není možná prakticky žádná blahodárná spirituální práce. Možná právě tohle byl důvod, proč veliký Ódin podlehl síle neřízené jasnozřivosti. Již jsme zmínili, že jakkoli je jeho duše nesmírně široká a mnohovrstevnatá, přesto se v Ódinově příběhu nikde neobjevují hodnoty lásky a soucitu.
Mythoetymologicky souvisí Vídarovo jméno s vizí a viděním. Tento mlčenlivý bůh[3] kráčel dlouho zahalen v přítmí mysterijního lesa.[4]Nastává však čas, aby pomohl lidstvu znovu procitnout k vidění vnitřních světů, tentokrát plně vědomě. On bude jednou z těch bytostí, jež umožní lidské duši znovushledání s Kristem v duchovním světě.[5]
Thór a Jörmungandr
Bůh hromu Thór se utká s mořskou nestvůrou Jörmungandrem. Boj s midgárdským hadem je obtížný, přesto nakonec slaví vítězství nepřemožitelná síla Thórova kladiva. Avšak Thór nepatří mezi několik málo vyvolených, jimž je předurčeno projít soumrakem bohů do nového světa. Po zvládnutí těžkého zápasu ujde pouhých devět kroků a zhroutí se mrtev k zemi působením hadího jedu.
Zatímco vlk Fenrir zahaluje jak šedivý mrak zejména mentální tělo člověka, způsobuje zapomínání, oddělení vědomí od svého zdroje, mořský had zasahuje především tělo astrální, tedy emoce a schopnost smyslového vnímání. On ovládá vodní živel, dokáže jej rozbouřit do té míry, že námi cloumají vlny emocí mohutné jako hory. Je mocnější než jeho sourozenci, na rozvášněné city nestačí nástroje, jimiž disponují síly rozumu a vůle. Je třeba počkat, dokud se moře neuklidní. Dlouhodobé prožívání negativních emocí je toxické pro tělo i duši.
Řekněme si nyní, jakým způsobem tyto luciferské síly působí na lidská energetická těla pozemského plánu. Zdá se, že Lokiho děti se v nás snaží vyostřit vnitřní dualitu, jak to jen jde. A to na všech úrovních. V mentální sféře relativizuje Fenrir náš vztah k pravdě, učí nás používat lež jako nástroj pro naplnění určitého záměru. V oblasti mravního vědomí nás tlačí do polarizace dobra a zla: Snaží se v nás vytvořit dojem, že my jsme ti dobří, rozumní a spravedliví, zatímco ti druzí podléhají sobectví a nevědomosti. A proto máme plné právo prosazovat svou vůli i násilím, vždyť spravedlnost je na naší straně! Problém bývá v tom, že takto obvykle přemýšlejí obě strany sporu.
Ve světě pocitů jitří Jörmungard vnitřní klid a rovnováhu, on nesnáší klidné moře, stále znovu svým mohutným ohonem víří naše emocionální vody. Čím výstřednější vlna, tím více je ve svém živlu. Jeho jedovatý dech je nepříjemný, dlouhodobý stres vyvěrající z nadměrného prožívání strachu, hněvu a dalších negativních emocí může skutečně vést k thórovskému kolapsu těla i duše.
Na rovině smyslového vnímání přináší mořský had předimenzované prožitky libosti a nelibosti. I v oblasti sympatie a antipatie je důležitá aspoň elementární míra rovnováhy. Je možné mít rád jednu barvu více nežli druhou, jednomu pokrmu stranit ve srovnání s jinými, dávat přednost té či oné vůni. Nicméně Lokiho děti nás tlačí do zcela extrémních pozic sympatické touhy a závislosti na straně jedné, a naprostého odporu a hnusu na straně druhé. Taková vyhraněná polarizace může vést k akceleraci některých smyslových tužeb, a naopak ke strachu a odmítání jiných tělesných vjemů. Podobný vývoj by mohl uvést člověka do slepé uličky naprostého duševního rozpolcení a závislosti.[6]
Princip je vždy týž – za žádných okolností nedopustit uklidnění vnitřních vod vědomí.
Naším cílem však není síly duality přemoci (Ásové nejsou příliš úspěšní ve střetu s Lokiho potomky), je třeba jejich činnost jen regulovat, aby byla prospěšná pro zdravý vývoj člověka. Vždyť je-li Lucifer pánem vší duality, pak to zároveň znamená, že jen díky němu jsme schopni vnímat rozdíl a rozlišení, krásu na podloží ošklivosti, dobro na pozadí strachu a nevědomosti. Světlonoš není v tomto smyslu nepřítelem lidstva, nýbrž učitelem, který, vezmeme-li to za správný konec, nás vede k samostatnosti a svobodě. I jemu byl Stvořitelem svěřen významný kosmogonický part, jenž je zásadní součástí lidské evoluce. Bez jeho přispění by byl náš svět ošklivou a šedivou koulí, v níž by nebyl prostor pro vnitřní růst a sebezdokonalení. Ba co víc, tento bůh je v určitém smyslu branou pro tu nejcennější zkušenost, kvůli níž se stále znovu a znovu vracíme na tuto zemi. Tou zkušeností je láska. On nám dává příležitost k překonávání vší duality, k nalézání ztracené jednoty. Odoláváním jeho svodům se učíme moudrosti a lásce, a tak se ocitáme na té jediné pravé cestě vedoucí ke zdraví duše.
Rudolf Steiner zasvětil 30. 12. 1913 v Lipsku své posluchače do pozoruhodného mystéria. Rád bych tuto věc krátce zmínil. V tělesném Ježíši se vtělila vysoká andělská bytost, která do té doby nepoznala zkušenost inkarnovaného lidství. To ovšem neznamená, že by již dříve nepracovala ve prospěch člověka. Naopak. Byla s ním v bezprostředním spojení. V dávných dobách nechala na vyšších duchovních úrovních prostoupit svou osobnost energií a mocí slunečního Krista. Ona první dvě prostoupení se týkala harmonizace smyslových funkcí a fungování životních orgánů, jichž jsme se dotkli. Smyslem třetího proniknutí andělské bytosti silou Krista bylo sladění působení tří základních psychických funkcí vědomí: mysli, emocí a vůle, aby žádná z nich příliš výraznou měrou nedominovala nad ostatními dvěma.[7]I zde působí luciferská snaha po extremitě a polarizaci. Čtvrté prostoupení se pak událo ve světě času a prostoru v Jordánu, kdy Kristus vstoupil do těla Ježíše Nazarétského a pobýval v něm až do chvíle ukřižování.
Pokud jde o ono třetí prostoupení nebeské bytosti enegií Krista, pak tato událost souvisí bezprostředně s naším tématem. Rudolf Steiner naznačuje, že i v tomto případě musel Sluneční král do určité míry potlačit luciferskou sílu působící v lidském bytí. Tato kosmická událost byla projektována do mythologického procesu v obrazech sv. Michaela nebo sv. Jiří,[8] jak zápolí s drakem. Pronikla i do řecké mythologie v podobě Apollóna či Kadma.[9]
Navnímala ji též imaginace severského mythického vědomí v obrazu Thóra bojujícího s midgárdským hadem. Proč ale tady hrdina umírá?
Reka nechá mythus zahynout, aby zdůraznil mohutnost soupeře, nicméně jeho síla neumírá: Mocné kladivo Mjöllni přežije Ragnarök, Thórovi synové Magni a Modi jím budou vládnout dál v novém, zeleném světě.
Síla kříže je nepřemožitelná.
Freyr a Surtr
Frey se střetl s ohnivým obrem Surtem. Nicméně jeho situace je složitá, neboť postrádá svůj kouzelný meč Sumarbrander, který sám rube těla nepřátel. Tento meč půjčil sluhovi Skírnimu, když ho vyslal, aby se pro svého pána ucházel o krásnou Gerdu.[10] Za této situace podléhá mohutné Surtově síle.
Frey patřil k rodu Vanů. Později se však i s rodinou přestěhoval do Ásgardu. Již jsme se s ním setkali u Snorriho Sturlusona v sáze o Ynglinzích. Tehdy během války Vanů s Ásy byl spolu se svým otcem Njördem jedním z rukojmích, které Vanové poslali k Ásům. Njörd měl za ženu svou sestru, jak bylo u Vanů běžné, jejich děti byly Frey a Freya. Nicméně u Ásů bylo zakázáno, aby pokrevní příbuzní žili v tak blízkém svazku.
Původně byli Freya a Frey (stejně jako jejich rodiče) jak sourozenci, tak manželé. Teprve později bylo takové spojení vnímáno jako pohoršlivé, takže se vynořil Óðr jako manžel Freyi, a Gerda jako manželka Freye.[11]Ve skutečnosti zde máme co do činění s archetypem blíženců, podobně jako Liber a Libera u Římanů. V odstavci Triáda Ódin – Vili – Vé bylo řečeno, že Ódinova manželka Frigg reprezentje astrální vědomí. Tato vyšší forma vědomí je, stejně jako kterákoli jiná forma skutečnosti, dvoupólová, mužská a ženská. Frey a Freya jsou těmito dvěma póly lidského astrálního vědomí. Oni patří neodlučitelně k sobě, společně vytvářejí celistvost duše, každý sám o sobě poukazuje pouze k jednomu bytostému pólu daného vědomí. V tomto symbolickém, či řekněme hermeneutickém smyslu, není Frey ani Freya komplexní bytostí, jen jednou z polarit bohyně Friggy.[12]Mythus tento moment akcentuje tak, že Frey se vrhá do boje jakoby nahý, bez svého meče, a za této konstelace nedokáže odolat tlaku mocného ohnivého obra.
Lidská duše je dvoupohlavní, mužsko-ženská. Již na astrální úrovni, oné první bytostné rovině ležící nad světy pozemského plánu, nejsme mužem ani ženou, ale prostě lidskou bytostí na cestě vývoje. Nic na tom nemění fakt, pokud si tam nahoře ponecháme „vnější“ formu, která je obrazem našeho pozemského já. To jen tady dole podléháme iluzi ega, které nás nutí identifikovat se s tělesnou schránkou. Ve světě času a prostoru se z nás v tělesném smyslu stává jednopohlavní bytost, která je jakoby rozetnuta vejpůl. Člověk vstupem do těla zapomíná na svou vnitřní krásu a celistvost. Prahne po znovunalezení dvoupólové integrity prostřednictvím jiné tělesné bytosti, s níž může splynout a obnovit tak ztracenou jednotu. Z hlediska pozemského vědomí jsme skutečně mužem nebou ženou, jakákoli vyšší forma vědomí však praví: Jsem člověk, který je právě teď inkarnován v mužském (ženském) těle.
Motiv milujících se blíženců je v nordickém narativu přítomen v Sáze o Völsunzích (Vølsungasaga) ze 13. stol. Z této staroislandské ságy čerpal námět Richard Wagner pro svůj Prsten Nibelungův. V opeře Valkýra (Walküre) nádherně ztvárnil polaritu duše, a zejména potřebu obou rozměrů lidské psyché tíhnout k sobě, hledat a nacházet sebe sama prostřednictvím toho druhého, vždy znovu překonávat rodící se dualitu cestou jednoty a znovusjednocení. Siegmund a Sieglinde patří k sobě, ať se děje cokoli.[13] V tělesném světě je propojení blíženců nepřijatelné, pohoršující, narušující křehké struktury manifestované skutečnosti. Samotná bohyně Fricka – vyšší astrální vědomí – se staví proti takovému sjednocení ve fyzické oblasti. Pro Wotana tím vzniká těžko zvládnutelné dilema, dobře chápe, že blíženci jsou v duchovním smyslu krajními prvky jediné skutečnosti. Na druhou stranu vnímá potřebu stability a kontinuity vtěleného lidství. Srdce mu říká: Přej jim jejich touhu po splynutí! Rozum praví: Respektuj řád a zvyklosti lidí! Nakonec se, ač nerad, podvolí rozumu a ustoupí naléháni své manželky. Volí Siegmundovu smrt. Nicméně vnitřně se s tímto svým rozhodnutím nedokáže vyrovnat, což vycítí jeho dcera Brünnhilda a rozhodne se pomoci Siegmundovi na vlastní pěst. Vzepře se svému otci, učiní to, co by tak rád učinil sám, ale tím v něm rozdrásá vnitřní svár do krajnosti. Wotan je donucen se aktivně podílet na Siegmundově smrti. Svou vlastní vůli, neboť Brünnhilda není ničím jiným, potrestá dlouhým spánkem zapomnění. Odsoudí ji k tomu, aby dlouhé roky čekala na své probuzení. Jedno přání jí však splní. Nebude náležet komukoli, Brünnhildu probudí jen hrdina bez bázně a hany. Jen ten, kdo projde ohnivým mořem bez zakolísání mysli, nevinně, jako nevědoucí dítě, když kráčí po louce plné květin. Bohyni svého srdce probudí jen rek, jehož touha po sebepoznání bude mocnější než všechny strachy. Jen ten, kdo je skutečně svoboden.
Mezi egem a naším božským Já planou plameny nižší přirozenosti. Mezi zevní myslí a esencí jádra hoří moře vášní a sebelítosti. Zde vládne Lucifer – Loki. Jinudy ale než skrze tento temný žár cesta nevede. K vnitřnímu slunci nelze jít jinudy než skrze vlastní stín. Proto není třeba se hroutit a propadat panice, sevře-li nás strach svou paralyzující mocí. I to patří ke zkušenosti poctivé duchovní práce. Problémem bývá, že tohle člověk obvykle pochopí až ze zpětného pohledu. Ten hluboký strach je zrozený z pocitů oddělenosti od vlastního jádra, je to strach bezmoci a existenciální osamělosti. Ten oheň nás pálí jen proto, že jsme přistoupili na luciferskou hru boje dobra se zlem. Ta hra rozlomila duši a sebrala jí tvůrčí sílu. Naštěstí každý dříve či později pochopí, že žhavé plameny urputného zápasu se sebou samým jsou vysilující a nevedou ke klidu a štěstí.
Loge, slyš! Poslouchej!
Tak jak jsem dávno tě střetl, co ohnivou zář,
tak jak ses kdysi mi vytratil co těkavý plamen;
tak jak jsem tě spoutal,
poutám tě dnes!
Vzhůru kmitavé zášlehy!
Oblijte ohnivě skálu!
Loge! Loge! Pojď sem!
Kdo bojí se hrotu mého oštěpu,
nepřekroč nikdy oheň![14]
Temný oheň je nutno spoutat, tak jak to učinil Wotan. Je to trošku paradoxní – proti tlaku nižší přirozenosti využije člověk její vlastní zbraně. Vždyť ona vše poutá, svírá nás obavami a nejistotou, nedůvěrou. Prsten moci je znamením černé skřetí síly obývající prostor duše. Prstenem moci jsme sevřeni jako v náruči našich předsudků, negativních emocionálních a iracionálních postojů, i bázlivosti. Prsten nám bere to nejcennější – pravdu, naději i lásku. Okrádá nás o možnost svobodné volby, neboť rozhodování ze strachu nikdy není svobodné.
Připomeňme si obraz zmíněný v odstavci Soumrak bohů. Bohové spoutali Lokiho s pomocí jeho synů. Ásové využili při Lokiho paralýze jeho vlastní síly. Jaký motiv se zde projevuje? Člověk se musí vymanit z Lokiho sevření, a zároveň spoutat síly, jimiž se temná vrstva prezentuje. V určitém smyslu obrátit Lokiho působení vůči němu samotnému. Je možné vrátit mu jeho prsten bez pocitu zadostiučinění, v klidu a s poděkováním, neboť dobře víme, že jen díky tomuto prstenu bylo možné otevřít se lásce a svobodě. Spoutat vnitřní stín neznamená s ním bojovat. To je právě ta Lokiho hra, ve které se nás snaží udržet. Spoutat stín znamená přestat hrát hru podle jeho pravidel. On mluví zdánlivě moudře, jeho argumentace je přesvědčivá: „Musíš ze všech sil bojovat s drakem své nižší přirozenosti, utínat jeho hlavy jednu po druhé, silou vůle překonáš sobectví, hněv i strach“. Každý si musí na vlastní kůži vyzkoušet, že to nefunguje, že čím více se vloží do zápasu se svými slabostmi, tím více se zaplétá do Lokiho osidel. Pozvolna je z něj vysáta veškerá energie. Luciferské síle v nás jde o jediné – neustále zatápět pod kotlem napětí a vygradované polarity. Je jediný způsob, jak spoutat titánskou moc v duši. Můžeme jí sebrat prostor, který v nás zaujímá, otevřít srdce, otevřít celé své bytí nebeskému světlu. Nesoustředit se přehnaně na svou negativní stránku, naopak, prozářit celou bytost světlem hvězdy jádra. Vnímat primárně vlastní vnitřní krásu, současně bedlivě pozorovat stínové stránky, ale bez napětí a sebeodsuzování. Stín lze rozpouštět i bez horlivosti v srdci.
Frey nezvládne zápas s ohnivou mocí. Nemůže ho zvládnout. Reprezentuje jen jednu stránku lidské přirozenosti, podobně jako Siegmund. Projít ohnivým mořem vlastního stínu dokáže jen duše ve své plné celistvosti, s oběma bytostnými póly, mužskými i ženskými, jež není rozštěpena ani vychýlena na jakoukoli stranu. Jednopohlavní duši se nedostává kreativní síly, je ochablá, bojuje bez meče, žár ohně ji činí bezmocnou.
Heimdall a Loki
Protivníci Ódina a Thóra, vlk Fenrir a mořský had Jörmungandr, jsou Lokiho děti. Samotný Loki se však utkává s Ódinovým synem Heimdallem.[15] Čemu vděčí tento bůh za tak mimořádnou čest? Proč zrovna on je vyvolen postavit se nejmocnějšímu prvku nepřátelského vojska? Čím je tak výjimečný, že zrovna na něho zamíří ostrý Lokiho pohled?
Heimdall je stejně jako Balder sluneční bytostí. Je nejjasnějším z bohů.[16]Heimdall je bílý Ás, veliký a svatý.[17] Připomíná svítání, ranní slunce, je bohem počátku a zrození.[18] V tomto smyslu je protipólem Lokiho, jenž tíhne k uzavírání, osudovému naplňování, konečnému zúčtování.[19]Loki táhne svět k uskutečnění Ragnaröku, což ale znamená, že je zároveň mocí, která svým působením vědomě či nevědomě posouvá lidské vědomí za mythický horizont.
Je to zvláštní paradox: Čím více Loki brojí proti světelným bohům, tím více připravuje půdu pro jejich příští vládu. Hraje nezastupitelnou úlohu v evoluci duše. Nižší lidské vědomí je jím prostoupeno, a tudíž nemá jinou možnost než se s ním nějak vypořádávat. Luciferská síla nás nutí vymezovat se vůči ní, a tím nás vede k vnitřní obrodě a duchovnímu růstu. Vytváří neustálé vnitřní napětí, které, je-li správně pochopeno a prožito, umožňuje stát se branou, jež vede k rozpuštění vší duality a napětí. Lokiho osten se může obrátit proti němu samému. V bitvě na Vígrídské pláni prožívá svůj vlastní archetyp konce. Heimdall jej poráží, sám ovšem také umírá, neboť bez uzavření starého modelu vnímání nelze nechat vyrůst nový zelený svět.
Lokiho je třeba spoutat, v opačném případě sevře on nás obručí strachu a malomyslnosti. Jeho zbraň lze nasměrovat vůči němu samému. I tahle subtilní filosofická myšlenka našla v severském mythu své uplatnění ve ztracené norské básni Heimdallargaldr. Snorri Sturluson ji ještě znal: Meč se nazývá Heimdallova hlava. Proto se říká, že byl proboden mužskou hlavou. Příběh tento se vypráví v Heimdallargaldru, a od těch dob se hlavě říká Heimdallův osud; meč je Heimdallův osud.[20]
To je vskutku podivný básnický opis (kenning) pro meč: Heimdallova hlava.[21]Hlava-meč je Heimdallovým osudem, mírou, naplněním. Mjötuðr[22] je tím, co mu vyměří osud. Údělem obou aktérů je zahynout rukou toho druhého. Světlý bůh umírá tak, že jej Loki probodne „hlavou“, tedy Heimdallovým mečem. Naopak Heimdall používá proti lstivému bohu Lokiho zbraně, snaží se jej sevřít, jako Loki usiluje o spoutání duše skrze polaritu, z níž povstává strach. Jaká je vlastně nejmocnější Lokiho zbraň? Je to kouzelný prsten moci. Prsten, který poutá a odolává změně. Avšak Heimdall by nikdy nepřemohl Lokiho pouze pomocí strachu a duality. Musí v něm být zároveň přítomna síla jeho meče, kterým právě nyní mává Loki. Meče, jenž září mocí světla a jednoty. Ve světle tohoto meče se utopí a rozpustí veškerá vyhrocená polarita.
Jakým způsobem se vlastně dostal Heimdallův meč do rukou ohnivého boha? Nevíme. Možná je za tím jakási Heimdallova chvilková slabost, podobna té krále Amfortase, jemuž vypadlo z rukou posvátné kopí, a na čas se tak ocitlo v moci černokněžného Klingsora.
Spoutat věci k sobě lze dvojím způsobem. Jednak mocí kruhu, smyčky, hlavy. To je cesta určité uzavřenosti, která vede vědomí ke lpění na zaběhlých pořádcích a k nechuti k hlubší změně. Tuto uzavřenost je nutno čas od času prorazit jako když se pták dere ven ze své skořápky. Pak se může zrodit nové paradigma. A přechod od mythu k Logu je zcela nové paradigma, jež logicky naráží na obranu stávajícího způsobu myšlení.
Propojit dvě skutečnosti lze též pomocí hřebu, linie, expanzivní síly, paprsku. Pomocí meče. Bůh Heimdall dokázal uzavřenost kruhu transformovat ve vše pronikající sílu světla. Proto vítězí. Ale také sám umírá, neboť každý nový začátek je spojen se smrtí předešlého módu žití. Fakt, že Loki je nejen poražen, ale současně Heimdalla přemáhá, má svou významnou symbolickou hodnotu. Ukazuje nám, že nejde o souboj dobra a zla, o střet světla a temnoty. Nic neposouvá lidské vědomí tak mocně kupředu jako Lokiho pokoušení a přehánění. Plamen jeho černobílého vidění světa zažehává touhu po svém uhašení, neboť každé napětí je provázeno bolestnou úzkostí. K harmonii v jakékoli oblasti nelze dojít jinak než branou Lokiho svodu. K míru vede jen válka, odvahu nenalezne ten, kdo neprošel údolím strachu a nejistoty, k pokoře nevede jiná cesta než skrze pýchu. Pouze ten, kdo prožil nejtemnější hlubiny své duše, je připraven otevřít se lásce. Ohnivý bůh nám svým působením umožňuje vnitřní transformaci, jeho kosmická role je nezastupitelná. Proto nejen umírá, ale také vítězí, vždyť vede „Heimdallovu hlavu“, skvělou zbraň svého protivníka. Vnímat luciferskou sílu jako zlo, s nímž je nutno bojovat, znamená chytat se opětovně do jeho dualistických léček. Jeho moc nad lidskou duší začíná slábnout až ve chvíli, kdy procitneme a přestaneme s ním tuto pradávnou hru hrát. Ve chvíli, kdy pochopíme, že Světlonoš je branou vedoucí ke Kristu.
Síly poutání a pronikání patří k sobě. Možná proto umírají oba bojovníci, neboť vzývají zbraně, které by se měly doplňovat, nikoli stát proti sobě. Každý dobrý rytíř vládne mečem i štítem zároveň. Nastínuje-li mythus, že si zbraně navzájem vyměnili, byť nevíme jak a proč, může se jednat o náznak, že oba bohové touží odhalit a uchopit tajemství toho druhého. Prsten a meč však patří k sobě. Jejich spojením vznikne starobylý egyptský symbol života Anch, projevující spojení a soulad kosmických sil.
Snorri Sturluson[23] nám zachoval ještě další dva verše z nedochované písně Heimdallargladr. Týkají se Heimdallova zrození.
Devíti matek dítě jsem,
devíti sester syn.
To zní podivně. Devět synů jedné matky – v pořádku, ale opačně? Těch devět matek je často dáváno do souvislosti s devíti dcerami mořského obra Aegira a bohyně Rán.[24] Tato asociace je věrohodná, neboť mořské vlny jsou dobrým symbolem pro různé roviny vědomí. Mythus nám tímto obrazem říká, že tělesný Heimdall je zrozen z devíti úrovní bytí a vědomí. Celý manifestovaný vesmír je dítětem devíti matek, devíti energetických kalichů, z nichž každý vystupuje z bytostně starší úrovně a zároveň je matkou-matricí pro energeticky nižší roviny. Devět světů Yggdrasilu je tady a teď, společně vytvářejí tajemství jménem člověk.
[1] Nikoliv síla, kterou poskytl starý archanděl Ódin, nikoliv staré jasnozřivé síly nás mohou zachránit; je třeba něčeho zcela jiného. Toto jiné ale zná germánsko-nordická mythologie. Ví, že to existuje. Ona ví, že žije éterná postava, v níž se má inkarnovat to, co máme nazřít jako éternou Kristovu bytost. A teprve této bytosti se podaří vyhnat neprojasněnou jasnozřivou sílu, matoucí lidstvo, když Ódin nezničí vlka Fenrira, který nereprezentuje nic jiného než překonanou jasnozřivou sílu. Vidar, jenž mlčel po celou dobu, přemůže vlka Fenrira. To nám říká soumrak bohů. R. Steiner, Die Mission einzelner Volksseelen, cyklus 11 přednášek, Oslo, 1910, 11. přednáška, GA: 121, s. 195
[2] Tu Sigtýrův
přichází syn,
mocný Vídar,
bojovat s vlkem.
Ostrým mečem
Hvadrungovu synu
probodne srdce.
Pomstěn je otec.
Völuspá, přeložil Ladislav Heger. Praha: SNKLU, 1962
V mládí se mi opakovaně zdál podivný sen. Jakýsi temný pes mně rval ruce do krve. Nebylo to nic příjemného, vždy jsem před ním utíkal. Až jednou jsem sebral odvahu a těma krvavýma rukama jsem mu roztrhl čelist. Od té doby se sen již nevrátil. Až dnes, když píšu o Vídarovi. Opět zde byl veliký černý pes, ale tentokrát jsem měl v ruce meč. Vzhledem k tomu, že mě chtěl sežrat, tak jsem ho, ač nerad, probodl. Pak se stalo něco zvláštního, ten děsivý, tmavý vlk se proměnil na světlého, přítulného psa, který byl krotký jak beránek.
Dlouhodobá práce vedoucí k probodení vnitřních čoček vnímání je významný a nepostradatelný akt na cestě probuzení duchovních smyslů. Je to jakási spirituální deflorace, která umožní, aby do vědomí začala proudit bezpečná energie z duchovních oblastí. Dobrým cvičením v tomto směru je dívání se do slunce nebo svíčky a vizualizace proudu světla, jak vstupuje do čakry a hluboko v jejím nitru otevírá 7 pečetí-čoček vnímání. Je-li toto probodení vedeno s trpělivostí a pokorou, dokáže zázrak proměny černého vlka v mírného světlého psího přítele. Prudkost a nespoutanost astrálních vizí zrozených z násilného otevření 6. čakry je nahrazena přijatelnou formou vyššího smyslového vnímání, kterou lze ovládat a regulovat.
Dokud je člověk Hödurem, dokud je slepý pro duchovní vjemy, do té doby je odkázán na vlastní tvůrčí představivost. Ten velký, černý vlk je naše vlastní kreace, výtvor vědomí ovládaného strachem.
[3] Gylfaginning 29
[4] Etym.: stará norština víðr = les a arr = válečník
[5] Kdo pozná Vídara v jeho významu a cítí ho ve své duši, ten nahlédne, že ve dvacátém století může být lidem opět dána schopnost vidět Krista. Vídar bude opět stát před ním, kdo je nám všem společný v severní a střední Evropě. Vídar byl udržován v tajnosti v mystériích a tajných školách jako bůh, který získá svou misi teprve v budoucnosti. R. Steiner, Die Mission einzelner Volksseelen, cyklus 11 přednášek, Oslo, 1910, 11. přednáška, GA: 121, s. 195
[6] Později přišla doba – ta spadá již do časů Atlantidy – ve které se ukázalo, že lidská tělesnost by opětovně nemohla být vhodným nástrojem, pokud by vývoj postupoval dál příslušným způsobem. To, co se po nějakou dobu rozvíjelo v použitelném modelu, totiž lidské životní orgány a jejich základní síly, éterné tělo, se dostalo do nepořádku. Neboť kosmické síly, jež působily do lidského nitra z okolí země, a jimž náleží úkol uvádět do pořádku právě tyto životní orgány člověka, orgány dechu, oběhové orgány, a tak dále, tak tyto síly se rozvíjely pod luciferským a ahrimanským vlivem tím způsobem, že by tyto orgány nebyly použitelné pro lidské bytosti na zemi. Získaly by velice zvláštní podobu. Ony síly totiž, jež mají za úkol starat se o tyto orgány, nevycházejí přímo ze slunce, nýbrž z toho, čemu se v dřívějších dobách říkalo sedm planet. Planetární síly působily do nitra člověka z kosmu. A bylo nutné zmírnit působení těchto kosmických sil, jež ovlivňují lidské životní orgány. Pokud by vývoj pokračoval dál tím směrem, jakým by jej mohly vést tyto síly pod vlivem Ahrimana a Lucifera, pak by došlo k tomu, že člověk by měl v těchto životních orgánech pouze orgány lačnosti nebo odporu. Člověk by například nemohl prostě jen jíst, nýbrž u jednoho pokrmu by se nedokázal ovládnout, aby se na něj nevrhl pod tlakem žádostivosti, zatímco u jiného by byl odvržen s pocitem nepřekonatelného odporu. To vše jsou věci, jež se nám odhalují jako tajemství skutečnosti, zprvu jako kosmické tajemství, jestliže se pokoušíme jasnozřivě proniknout do tajemství světů. Rudolf Steiner – Christus und die geistige Welt, Von der Suche nach dem heiligen Gral, cyklus přednášek Lipsko 28. 12. 1913 – 2. 1. 1914, přednáška 3.
[7] ibid.
Pak v dalším průběhu lidského vývoje nastala chvíle pro třetí zásah.
… Díky oběma předchozím činům Krista v nadpozemských světech byly lidské smyslové orgány upraveny tak, že člověk mohl na zemi používat tělo odpovídajícím způsobem. Také životní orgány byly tak uzpůsobeny, že člověk mohl na zemi používat tělo odpovídajícím způsobem. Orgány duše však nebyly upraveny. Člověk by se ocitl se svými duševními orgány v chaotickém stavu, pokud by se dále nic nestalo.
… Lidé by byli do určité míry odsouzeni k trvalému chaotickému používání svých duševních orgánů, myšlení, cítění a chtění. Stali by se buď zběsilými přemírou vůle, nebo apatickými na základě zadržených emocí, nebo lidmi s prchavými myšlenkami a hypertrofním myšlením, a tak dále. To bylo třetí velké nebezpečí, kterému bylo lidstvo do určité míry vystaveno. Také s ohledem na tyto síly bylo třeba pomoci shůry z duchovních světů.
… Pak opět zaslechl volání ze země k němu nahoru toho, co by se nutně stalo s myšlením, cítěním a chtěním lidské duše, a tento prozatím netělesný nathanský Ježíš hledal cesty ve svém nitru, jak procítit tento tragický aspekt lidského vývoje. Tím však přivolal na sebe opětovně vysokého slunečního ducha, jenž se na něj spustil a potřetí jej produchovnil. Takže zde máme na kosmické, mimozemské rovině, třetí prostoupení tohoto nathanského chlapce Ježíše vysokým slunečním duchem, kterému říkáme Kristus.
… Tam nahoře v kosmu, co se tam vlastně stalo? Nu, muselo být vyhnáno něco, co chaoticky rylo v lidské duši; to muselo být překonáno. Kristem proniknutá andělská bytost musela vykonat mocný čin, přemoci, vyrazit z lidské duše to, co musí duši opustit, aby v ní mohla zavládnout harmonie a řád v myšlení, cítění a chtění. Přemoženo muselo být v duši to, co v ní vyvolalo chaos a nepořádek, bylo nutné to vyrazit ven. A tak se nám ukazuje onen obraz – představme si jej živě před naším duševním zrakem – obraz andělské bytosti, oné bytosti, jež je ještě v duchovních světech, a jež se později stane nathanským chlapcem Ježíšem: Ta se nám ukazuje produševněna Kristovou bytostí, a tím uschopněna k vykonání mimořádných skutků, schopna vyrazit z myšlení, cítění a chtění to, co v něm běsní jakožto drak, a co by ho přivedlo do chaosu. Vzpomínka na to vládne ve všech těch obrazech, jež se uplatnily v lidských kulturách jako svatý Jiří vítězící nad drakem. Svatý Jiří (Sankt Georg) s drakem zrcadlí onu nadpozemskou událost, kdy Kristus produševnil Ježíše a uschopnil ho, vyrazit draka z lidské přirozenosti. Byl to významný čin, jenž byl možný jen pomocí Krista v Ježíši, v této tehdejší andělské bytosti. Neboť tato andělská bytost se musela skutečně propojit s dračí přirozeností, musela jakoby přijmout dračí formu, aby odvrátila draka od lidské duše, musela působit v drakovi tak, aby byl drak zušlechtěn, aby byl přiveden z chaosu do jakési harmonie. Výchova, zkrocení draka, to je dalším úkolem této bytosti. A tak došlo k tomu, že drak byl sice činný, nicméně tím, že byl prodchnut působením, jež vzešlo od oné bytosti, stal se tento drak nositelem mnoha projevů, jež se uplatnily v pozemských kulturách celého poatlantského vývoje. Místo toho, aby nastoupil chaos draka v běsnícím nebo naopak apatickém člověku, povstala pramoudrost poantlantské doby. Dračí krev použil Ježíš Kristus k tomu, aby s její pomocí prolnul lidskou krev tak, aby se člověk stal nositelem božské moudrosti.
[8] Jiří se řekne řecky Geórgios, Γεώργιος, což znamená zemědělec, gé + ergon, země a dílo. Určitě jsem nebyl sám, kdo si položil otázku, proč pro obraz hrdiny, který zabíjí draka nižších vášní, byl vybrán archetyp mírumilovného zemědělce. Odpověď lze nalézt, jak jinak, ve světě mythu. Bájný Kadmos, syn Agénórův, když zakládal Théby podle pokynů věštírny v Delfách, zabil obrovského hada, jenž předtím rozsápal jeho druhy. Poté se mu zjevila bojovnice Pallas Athéna a přikázala, aby vyrval zuby hada a rozsel je jak semena po zoraném poli. Učiniv to, stal se veliký zázrak. Ze země vyrůstali bojovníci, kteří jen co se zrodili, začali bojovat mezi sebou a opět se vraceli do náruče země. Zůstalo jich jen pět. Tito bojovníci, zrození zemí z dračích zubů, stali se Kadmovými pomocníky při budování Kadmeie, pevnosti sedmibranných Théb. (N.A.Kun, Starořecké báje, Praha 1957).
Mocná bohyně mu tehdy řekla, aby si počínal jako zemědělec, geórgios. Zemědělec Kadmos seje dračí zuby a sklízí pět bojovníků zemí zrozených.
Pět bojovníků zemí zrozených je našich pět zevních smyslů, jež jsou vázány na zemi a ze země vycházejí. Tyto smysly jsou základem, z něhož povstává město Théby našeho vnějšího já. Ale platí to i na vyšších úrovních. Chci-li zrodit vyšší formu vědomí, například na astrální úrovni, musím otevřít pět vnitřních smyslů na astrální pláni, tj. otevřít a „zprovoznit“ čakry příslušné úrovně. Jinými slovy – draka je nutno „zabít“, tj. zharmonizovat psychické síly; zkultivované síly koncentrace, emocí a imaginace pak znovu zasít do země příslušného energetického těla, nechat vyrůst plody této duchovní práce, jimiž jsou otevřené vnitřní smysly, a pomocí nich se orientovat ve vyšším světě. Mythus nám říká, že bez otevření astrálních smyslů není možné probuzení vyšších forem vědomí.
[9] ibid.
Řekům bylo známo, že jejich hudební umění je jakýmsi pozemským odleskem onoho starého umění, které v nebeských výšinách konala pro harmonizaci myšlení, cítění a chtění andělská bytost, jež byla prostoupena Kristem. Takto to nevyslovili; pouze v jejich mystériích to bylo známo, i to, o co se při tom jednalo. V apollónských mystériích Řeků bylo řečeno: Vysoká božská bytost kdysi prostoupila postavu z hierarchie andělů. To přineslo harmonii do myšlení, cítění a chtění, a odleskem toho je hudební umění, zejména apollónské umění, ono múzické umění, jež se rozlévá do zvuku strunných nástrojů.
Samotný Apollón nebyl nikdy inkarnovanou bytostí, dodává R. Steiner.
Ovšem jedna vtělená bytost zasvětila celý svůj život harmonizaci a zjemnění lidské duše. Tou bytostí byl Orfeus. Věta o tom, že Orfeus byl knězem Apollóna, tak pro nás získává nový a mnohem hlubší význam. Bájný pěvec se pod touto novou optikou ukazuje nejen jako spřízněný s onou andělskou bytostí, jež se později vtělila jako Ježíš, ale také jako jeden z nástrojů samotného nebeského Krista.
[10] Skírnismál 8
[11] Ernst Siecke: Freyr, Freyja und Gerdha. In: Die Liebesgeschichte des Himmels. K. J. Trübner, 1892, s. 28
[12] Tady je třeba zdůraznit zásadní věc. Řekneme-li, že Frey symbolizuje jen jednu stránku vyššího astrálního vědomí, neznamená to, že Frey jako jedinečná bytost je jakkoli omezen ve svém bytí. Ano, symbolem může být pouhý obraz, který se vynořil na půdě jakéhokoli vědomí. Ale symbolem může být zároveň reálně existující bytost, třeba černá kočka, jež přeběhne přes cestu. Ve smyslu symboliky lidské duše představuje Frey mužskou polaritu vyššího astrálního vědomí. To je však pouze otázka výkladová, teoretická, snažící se zachytit filosofické souvislosti mythickým jazykem. O samotné duchovní osobnosti, která je v tomto případě nositelem symboliky, tím není řečeno vůbec nic. Frey je jistě pokročilou zasvěcenou bytostí, která se zřejmě vtělila jako švédský král Frø.
Saxo Grammaticus (12. stol.) o něm mluví jako o králi Švédska, rex Suetiae: V této době švédský král Frø, poté, co zabil norského krále Sywarda, nechal odvézt manželky Sywardových příbuzných do nevěstince k veřejné prostituci.
Quo tempore rex Suetiae Frø, interfecto Norvagiensium rege Sywardo, coniuges necessariorum eius prostibulo relegatas publice constuprandas exhibuit. Gesta Danorum 9.
[13] Wotan zplodí s pozemskou ženou Siegmunda a Sieglindu. To je duševní dvojpohlavnost, mužská a ženská duše. Žádná z nich nemůže žít sama o sobě. Ženská duše, Sieglinda, je uchvácena Hundingem; duše se musí odevzdat fyzickému mozku. Nyní začíná Siegmundovo bloudění, duše uzavřené v těle; není dostatečně mocná přiblížit se k božskému, jež se ztratilo. Bohové nemohou Siegmunda ochránit; meč se roztříští na Wotanově oštěpu.
[14] Richard Wagner, Prsten Nibelungův, Valkýra, překlad Hanuš Karlach
[15] Hann er ok sonr Óðins. Je Heimdall skutečně synem Ódinovým? Toto tvrzení se objevuje na jediném místě v celé severské mythologii (Skáldsskaparmál 15).
[16] hvítastr ása, nejbělejší z Ásů, Þrymskviða – Píseň o Trymovi 14
[17] Snorri Sturluson, Gylfaginning 27
[18] Ludwig Uhland, Schriften zur Geschichte der Dichtung und Sage, 6,14
[19] Staroislandsky lok – konec, víko, uzávěr, www.lexilogos.com/english/icelandic_dictionary.htm
[20] Snorriho Edda, Skáldsskaparmál 15, Heimdallar höfuð heitir sverð. Svá er sagt, at hann var lostinn mannshöfði í gegnum. Um þat er kveðit í Heimdallar galdri, ok er síðan kallat höfuð mjötuðr Heimdallar. Sverð heitir manns mjötuðr.
[21] Heimdallova hlava, Heimdallar höfuð. Wolfgang Golther, Handbuch der germanischen Mythologie, Leipzig 1895, s. 364, k tématu podotýká: Heimdallovi se připisuje jeden meč, zvaný höfuð, hlava. S tím je spojena zvláštní okolnost, která byla bezpochyby vysvětlena ve ztraceném Heimdallargaldru. Skutečností je, že skaldové ve své obrazné řeči používali pojmy „Heimdallův meč“ a „hlava“ jako rovnocenné. … Je-li podle ztracené písně Heimdall proboden „hlavou“, pak to může znamenat jediné: On podléhá své vlastní zbrani. V posledním boji šermuje Loki, starý nepřítel boha, s Heimdallem, a oba se zabijí navzájem. Pak je třeba předpokládat, že Loki bojuje s „hlavou“, jež se nějakým způsobem ocitla v jeho ruce. … Müllenhoff (Zeitschrift für deutsches Altertum, 30, 252) se pokoušel rozluštit tuto hádanku s pomocí této ságy. Ztracenou ságu, z níž vyplynul podivný kenning „hlava“ ve smyslu „Heimdallův meč“, vysvětluje takto: Hlava-meč, ten přemocný, nejskvělejší meč se jmenuje Heimdallova zbraň. On s ní bojuje tak dlouho, dokud nepřejde do rukou jeho nepřítele, Lokiho. S vyměněnými zbraněmi šermují sokové v posledním boji, a Heimdall nachází smrt prostřednictvím vlastního meče. Tak se to asi vyprávělo v oné ztracené písni.
[22] Staronorská etymologie: mjöt – míra, mjötudr – síla vyměřující osud, urdr – osud. https://www.vikingsofbjornstad.com/Old_Norse_Dictionary
[23] Gylfaginning 27, překlad Emil Walter, 1929
Heimdallr pozvednutý devíti pannami-vlnami od Karla Ehrenberga, Wägner, Wilhelm. 1882, Nordisch-germanische Götter und Helden. Otto Spamer, Leipzig & Berlin, str. 171, zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Heimdal_durch_die_neun_Wellenjungfrauen_emporgehoben_by_K._Ehrenberg.jpg
Obrázek: https://paganheim.com/blogs/mythology/who-is-fenrir-in-norse-mythology?srsltid=AfmBOoopRB9LcOp2vbs1PyWcBRV9OLdsNYpAVfQjNjZbMGluIMLxNiV