Rudolf Steiner:
Siegfried se stal po přemožení draka nezranitelným, až na jediné místo mezi lopatkami. To je tam, kde je třeba nést kříž. Tento obraz hrál ve starých mystériích hlubokou úlohu. Tam bylo řečeno: Vy všichni jste zranitelní na tom místě, na kterém bude mít jednou někdo položen kříž. Ten, kdo přikryje toto místo křížem, stane se nositelem kříže, velkým zasvěcencem, který již není zranitelný. To dodává severské sáze její velikost. Tato moudrost byla apokalyptickou moudrostí.
Hlubina této Steinerovy myšlenky je pozoruhodná. Člověk nedosáhne na místo mezi lopatkami. Na duchovní pouti je toho mnoho, co může vykonat sám. Ale ne vše. To místo mezi rameny nepřikryje, na to jeho síly nestačí, tuhle věc nemá ve svých rukou. Věřím, že za tímto obrazem se skrývá tajemství Milosti Boží. Je to Milost Boží, kdo má v konečném důsledku v rukou naši spásu, kdo zacelí naše slabiny. A tou spásou je kříž, jenž přikryje prázdnotu slabého místa. A duší kříže světa je Kristus, Pán slunce.
V přednášce pronesené 21. října 1904 v Berlíně odhalil Rudolf Steiner některá akašická mystéria spojená s touto postavou. Kdo je tedy tento nordický Siegfried?
V těchto severských oblastech byla všude uplatňována forma druidského zasvěcení. Již jsem vyprávěl, že jeden ze zakladatelů těchto iniciačních míst, lze říci hlavní zakladatel, se jmenoval Sig nebo Sigge. A tady v těchto severských oblastech se odehrálo něco podobného, co se odehrálo později v Palestině při zrození křesťanství: Sig odevzdal své tělo a poskytl je vyšší individualitě. Proto byl tento proměněný Sig nazýván Ódinem; Ódin byl nejvyšším zasvěcencem severských mystérií; Ódin byl nositelem duchovní kultury v té době. Sig byl tedy severským zasvěcencem, který vyššímu, duchovnějšímu Ódinovi poskytl své tělo. On sám žil později dál jako iniciovaný mistr. Sig je zcela zvláštní případ. On nemohl založit hnutí, podobně jako to udělal Mistr Ježíš, poté co bylo křesťanství uvedeno v život. Sig musel nordickou kulturu, která se zde uplatnila, vést k zániku. On je povolán, vést severské národy tak dlouho, dokud k nim nepřijde z jihu díky čtvrté (řecko – římské) epoše páté evoluční éry křesťanství. Starý zasvěcenec Sig je tím, jenž musel nordické národy přivést až k tragickému konci. Proto se také jmenuje Sigurd, to znamená ten, který vede k minulosti. Urd je nornou minulosti.
Sigurd (severská forma Siegfrieda) provází seveřany stezkou k soumraku bohů, k Ragnaröku. Z košaté koruny mythu vytváří minulost. Ale lze to vidět i z druhé strany: Sig souvisí etymologicky se Sieg, vítězstvím. V tomto smyslu je tedy Sigurd zároveň tím, kdo vítězí nad minulostí, kdo přemáhá minulost. Tím, že rozpouští magickou minulost mythu, otevírá nové obzory, umožňuje spirituální vzkříšení. Sigurd vede nordický svět ke křesťanské budoucnosti.
Samotný Siegfriedův příběh v sobě chová tento tragický rozměr, hrdina sám musí projít branou smrti, to slabé místo mezi lopatkami mu nedovolí přežít. Jeho úděl je znázorněním osudu severského mythického vědomí. Siegfried je esencí celého severského příběhu, jako by v něm vykrystalizovala všechna krása i slabost nordických národů v časech podvědomého očekávání Krista.
Také u Richarda Wagnera je Siegfried vychováván skřetem Mimem. Mime je bratrem krále skřetů Albericha, toho Albericha, jenž se na počátku tetralogie Prsten Nibelungův vzdává lásky ve prospěch zlata, vlastnictví a moci. Alberich a jeho rod reprezentují lidskou moudrost vázanou na tělesný svět, vědomí zrozené ze země. Tu formu vědomí, jež bylo třeba v poatlantském období dovést k maximální působnosti. Rozvinout zevní já však znamená pohroužit se do hmoty, zapomenout na vyšší světy, odtrhnout se od vlastní esence jádra. To je daň, jež je třeba zaplatit.
Sieglinde, duševní ženství, zrodí Siegfrieda, lidské vědomí, které směřuje zpět k vyšší formě. Vyrůstá ve skrytosti u Mimeho. On musí překonat nižší přirozenost, hada, aby získal moc. On přemáhá i Mimeho. Kdo je Mime? Mime může propůjčit něco, co činí neviditelným, přilbici neviditelnosti, něco z oné síly, jež je pro běžného člověka nevnímatelná. Přilbice neviditelnosti je symbolem mága, a sice jak bílého, tak černého mága, který viditelně chodí mezi námi, ale jako takový je nepoznatelný. Mime je mág, který může poskytnout přilbici neviditelnosti na základě pozemských, černých sil. On chce ze Siegfrieda udělat černého mága, ale Siegfried nechce.
Sieglinde, vyšší astrální vědomí, dává život pozemskému já. Z vod astrální roviny povstávají světy materiálního plánu, z nichž v nejvyšší vibraci kmitá tzv. mentální svět, prostředí naší zevní mysli. Nižší lidská těla, tj. tělo fyzické, éterné, emocionální a mentální skutečně vyrůstají z těla astrálního, v němž jsme vtěleni v mezidobí mezi jednotlivými inkarnacemi. Toto tělo se tak stává „tam nahoře“ naším tělem „fyzickým“. Jakkoli je pravdou, že člověk obývá zároveň všechny energetické úrovně skutečnosti, v plném smyslu slova je vtělen vždy v rámci té bytostné roviny, v níž se nachází jeho tělo s nejnižší energetickou kapacitou. Jsme-li inkarnováni na zemi, je to proto, že nám byla propůjčena část tohoto fyzického světa, jež vytváří naši tělesnost. Po projití branou tzv. smrti je to obdobné. Odložíme všechna čtyři těla zemského plánu, tím dojde k tomu, že krajním, posledním či v nejnižších vibracích kmitajícím tělem se stane tělo astrální (Steinerova Bewusstseinsseele). Naše astrální tělo je ovšem zrovna tak součástí astrální roviny, jako je naše fyzické tělo součástí roviny fyzické. Takže v astrálním světě jsme vtěleni díky individuálnímu astrálnímu tělu. Kdo vystoupá na tomto Jákobově žebříku o další příčku výše, rázem se ocitne ve vyšším éterném světě vnitřního Marta , kde bude opět působit prostřednictvím vlastního vyššího éterného těla atd. Cesta zpátky do Boží náruče je o mimo jiné o odkládání, uvolňování, zbavování se vnitřních pout. Naše těla jsou úžasná, umožňují sbírat zkušenosti a rozvíjet se, ale také je lze vnímat jako určité obruče, jež svazují lidskou svobodu. Je to proto, že všechna těla lidského energetického systému musí respektovat zákony a principy těch bytostných rovin, jejichž jsou součástí.
Reprezentují-li skřeti zevní lidské vědomí, a Siegfried taktéž, v čem je tedy rozdíl? Právě v tom Siegfriedově směřování výše. Siegfried se nespokojí s tím, co má, chce víc, ale nechce jít cestou černé magie. Siegfried je vědomí, které touží po osvobození, hledá a nalézá svou Brünhildu, jeho slabé místo mu však nedovolí si tuto nově nalezenou úroveň vědomí uchovat. Nakonec jej přeci jen dostihnou síly černého umění. Alberichův syn Hagen pohrouží svůj oštěp do Siegfriedova slabého místa mezi lopatkami. Dobře ví, proč volí toto místo. Nejde mu jen o zničení fyzického těla, tímto skutkem posílá Siegfriedovi temný pozdrav od svého otce Albericha, jenž se hlasitě zřekl lásky. Mezi lopatkami vyvěrá zadní aspekt srdeční čakry, který umožňuje milovat, je to vůle k lásce. Tímto činem se Hagen pokusil zamezit tomu, aby Siegfried byl kdykoli v budoucnu schopen milovat své bližní. Vlastně je za tím snaha učinit ze Siegfrieda něco na způsob skřeta, bytosti bez lásky. Snaha nejen zabít, ale i ponížit. Tento cejch si Siegfried-Ódin nesl ve své duši až do té doby, kdy byl Hagenův oštěp vyňat z jeho astrálního těla.
Na rozdíl od Siegfrieda je snahou zemských bytostí (skřetů) zakonzervovat daný status quo, nemají potřebu se někam posouvat, jde jim jen o potvrzení a rozšiřování moci v kontextu existujících bytostných struktur. Jejich výsostným symbolem je prsten moci. Kruh, který svírá, bez ohledu na to, zda se to dotyčné entitě líbí či nikoli.
Siegfried dokázal veliké věci. Nakonec se před jeho vůlí skloní i sám Ódin, vlastní otec. Ani mocný oštěp Gungnir neodolá síle Siegfriedova meče. Co znamená tento obraz? Lidské pozemské já není bezmocné, naopak. Disponuje-li jasným záměrem a odhodláním, těžko mu čelit. Lidské mentální tělo je součástí kolektivní duše lidstva, mentálního těla planety Země. Při odchodu z tohoto světa je spolu s ostatními těly pozemského plánu vracíme do příslušné energetické roviny zemské aury. V tomto smyslu tedy umírá. Jeho mohutnost však vyvěrá z toho, že je zrcadlením, projekcí samotné hvězdy jádra naší bytosti, že do něj proudí síla Slova. V opačném směru se veškeré zkušenosti tohoto tělesného vědomí vtiskávají do vyšších bytostných rovin lidského energetického systému, což znamená, že i když naše pozemské já odchází, nic z jeho prožitků se neztrácí. Vše si neseme s sebou na astrální rovinu. Včetně našich předsudků.
Když je Wotan přemožen Siegfriedem, znamená to, že nyní nastupuje člověk na místo starých bohů. Připravuje se úkol pro pátou kulturní epochu, nechat vzejít mistry a vůdce lidstva ze samotného lidského rodu. Dřívější vůdcové lidstva přišli dolů z vyšších světů. Teď bude mistrem ten, kdo projde všemi stupni vývoje lidství – jen rychleji než ostatní lidé – a jako pokročilý povede lidstvo.
Ukázka z knihy Ódinova cesta
Obrázek: https://www.quarterly-review.org/der-ring-des-nibelungen-2