SLUNCE

 

Spirituální vhled do nitra hvězdy

 

 

Úvod   

 

 

Slavný vládce starého Egypta Achnaton (Amenhotep IV.) oslavil okolo roku

1350 př. Kr. slunce jako zdroj všeho bytí. Bylo to poprvé, kdy sluneční božství opustilo stěny iniciačních chrámů a světlo jediného Boha se rozlilo na mladé lidství. Zasvěcený král však tvrdě zaplatil za tento prométheovský dar. Jeho odkaz byl pošlapán, jméno bylo vymazáno z kamene, měl zůstat zapomenut pro příští svět. Pochodeň monotheismu byla příliš oslňující pro tehdejší zevní kněžskou vrstvu. Bylo nutné, aby se jí chopil někdo další a vyvedl ji ze země egyptské. Tento kosmický úkol připadl Mojžíšovi a lidu izraelskému.

 

Slunce k nám neposílá jen shluky fyzických fotonů, ale také zvláštní energii, jíž říkáme životní síla. Ta tká a vyživuje naše éterná těla, jak hermetická tradice nazývá energetickou matrici, již máme společnou se světem rostlin. Emocionální prožitky lidí i zvířat jsou pak živeny tokem sluneční lásky. Na rozdíl od zvířat má člověk ještě schopnost přemýšlení a usuzování, jež je korunováno božským darem sebevědomí. Také toto tzv. mentální tělo je utkáno sluneční mocí a jí je též udržováno. I lidská mysl má svůj původ ve slunci a k němu se zpětně obrací. Obecně lze konstatovat, že všechna těla pozemského plánu jsou zrozena a živena korespondující rovinou slunečního bytí. Jak je to možné?

 

Tajemství spočívá v universálním schématu stvoření, jímž je čtyřrozměrný živlový klíč. Podle tohoto klíče je jakákoli jednotka stvoření nápodobou nejvyšší nebeské čtveřice, respektive trojice a její manifestace. Tuto triádu můžeme vnímat teologicky jako jednotu Otce a Syna a Ducha svatého, již nacházejí svůj projev v Duši světa. Nebo filosoficky jako jednotu bytí a vědomí a života projevující se v nádheře kosmu. Moudrost – Sofia je zjevením Ducha svatého a tělem Božské trojice, říkával již Jacob Böhme.[1] Je-li tedy čtyřrozměrný Počátek, je analogicky čtyřrozměrný jakýkoli jeho holistický fragment, ať u jde o člověka, hvězdu nebo vesmír jako celek. Vždy nalezneme spojení ducha, duše, života a projevu.

 

Tomuto živlovému principu podléhají i ty nejmenší jednotky stvoření jako jsou buňky, atomy a subatomární částice. I foton přinášející světlo zemi má čtyři bytostné roviny. Má nejen tělo, ale též život, duši a ducha. Svým tělem přináší světlo a teplo našemu fyzickému já. Jeho éterné tělo prostupuje a dobíjí naše vlastní éterné (rostlinné) tělo a dodává mu sílu života. Emocionální tělo fotonu se vlévá do pocitových těl živých bytostí a umožňuje jim prožívání emocí. Konečně i tak malá bytostná jednotka jako foton projevuje ducha slunce a tímto jádrem oživuje naše mentální tělesné já.

 

Veškerá pozemská těla jsou zrozena ze slunce, nicméně prostřednictvím sil měsíce, vycházejí z lůna Luny. Do této éterné náruče se opět navracejí. Rostou a posléze ubývají na síle, jako pulsující měsíční kotouč procházejí mládím (měsíční srpek v prvních dnech po novu), vrcholem tělesných a duševních sil (úplněk), stářím (poslední dny cyklu) a posléze znovuzrozením (nov). To je přirozený cyklický proces vzniku a zániku, genesis kai fthora, jak říkali staří Řekové. Sluneční síly tento děj akcelerují, spěchají nazpět k jednotě, ke ztrátě formy. Naproti tomu Luna vše zpomaluje, a umožňuje tak lidem udržet si déle onen vlastně nepřirozený stav tělesnosti, jenž je určitým vybočením z kosmického řádu bytí.

 

Stará mystická pravda říká: Tělesnost je vymknutím se z řádu vesmírné rovnováhy. Je třeba ji chápat s mimořádným respektem, neboť v sobě skrývá mystérium bolesti a rozsetí původní jednoty. Tělesná věc není samozřejmostí, byť nám tak může připadat, fyzická existence je jakýmsi zvláštním způsobem na dluh. Je vzedmutou vlnou, jež se dříve nebo později navrátí do náruče éterných vod. Čím výstřednější vlna existence, tím hlubší údolí éterné vody ji provází. Skutečnost ctí zachování rovnováhy na všech úrovních svého projevu.

 

Díky slunečnímu působení na všechna čtyři těla zemského plánu máme možnost pobývat na Zemi a jak motýl sát nektar moudrosti a lásky. Starořecké slovo pro duši a motýla je totéž – psyché. Jako motýl létá z květu na květ, tak také duše svým opětovným navracením se na Zemi střídá květy své tělesnosti. Pro vývoj lidské duše není lepší školní učebny než Země. Tělesné výzvy jsou nenahraditelné. 

 

Lunární moc pomáhá udržet déle stav fyzické individuace, stav, který je z hlediska jednoty čímsi cizorodým, jakousi bolestnou existencí – vynořením (ex-sistó vystupuji ven, vynořuji se, vyvstávám) z harmonické hladiny kosmického moře.[2] Sluneční svit a světlo obecně souvisí s jedinečností a výstupem z prostoru éterného světa. Místnost ponořená do noční temnoty je jednotou indiference. Rozsvítíme-li světlo, náhle vyvstanou formy jednotlivých předmětů. Světlo přináší dar jedinečnosti, zažehává zevní tvar. Vše tělesné je zrozeno silou měsíce, ale ke své plné manifestaci potřebuje vnější světelné pohlazení, díky němuž vyniknou jeho kontury a barvy.

 

Světelný Apollónův šíp cílí na jedinečnou věc, nechává vyvstat formu, zatímco jeho bratr Dionýsos má na starosti bytostný základ, vnitřní formu, in-formaci. Jejich společnou prací je vytvářen svět.          

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1. STAROVĚKÝ KONTEXT

 

Sluneční triáda

 

Dříve lidé znali tajemství trojitého slunce. Vědělo se, že za vnějším sluncem působí ještě síla duševní a duchovní: Ve všech dobách se již v rámci instinktivního poznání mluvilo o trojitém slunci, o slunci jako prameni světla, prameni života a prameni lásky. Tato triáda je zcela obsažena ve slunci.[3]

 

Rudolf Steiner připomenul toto staré téma modernímu světu v přednášce v Dornachu 24. srpna 1918:

 

Toto slunce, o němž mluví fyzika, toto slunce je pouhým elementem celého slunce. Za tímto sluncem leží duševní a duchovní základ. A ono duchovní, jež je základem zevního slunce, oslovoval ještě řecký mudrc jako všeobecné kosmické dobro, jako dobro světa, jako sjednocující, vesmír pronikající dobro. To vnímal jako ducha slunce. Tomuto řeckému mudrci by přišlo jako nehorázná pověrčivost myslet tak jak myslí dnešní fyzik, že tam venku se prostě vznáší jakási žhavá koule; on chápal tuto žhoucí, vznášející se kouli jako manifestaci jednotného dobra, které působí centrálně ve vesmíru. A s tímto centrálním dobrem, jež je duchovní povahy, je zároveň spojen duševní rozměr: Hélios mu Řekové říkali. A teprve tím třetím, tělesným výrazem dobra a Hélia, bylo fyzické slunce. Tehdejší člověk tedy vnímal slunce jako trojitost. A s touto trojitostí, jež byla ve slunci ve starých dobách nahlížena, spojili ti lidé, kteří působili v čase mystéria na Golgotě – vybaveni věděním mystéria na Golgotě, vybaveni věděním starých mystérií -, s tímto trojitým slunečním tajemstvím spojili tito zasvěcenci mystérium Krista, tajemství samotné Golgoty. S uctíváním slunce bylo spojeno pro ty, kteří něco věděli, uctívání Krista. Se sluneční moudrostí byla pro ty, kteří byli věci znalí, spojena moudrost Kristova.[4]

 

 

Rudolf Steiner vnímá duchovní slunce jako všeprostupující vesmírné dobro. Dobro je centrální termín platónské bytostné triády moudrost, dobro a krása. Božství je krásné, moudré a dobré, říká Sókratés v dialogu Faidros.[5] Tuto nebeskou trojitost zmiňuje v souvislosti s pozoruhodnou naukou o okřídlené duši. V časech svého mládí měly podle Platóna lidské duše křídla jako andělé.

 

Veškerá duše pečuje o to, co je bezduché; kráčí po nebesích hned v té, či jiné podobě. Je-li dokonalá a okřídlená, putuje tam nahoře a pobývá v celém kosmu. Avšak ta, která ztratila svá křídla, je nesena až do míst, kde se zachytí něčeho pevného, tam se usídlí, přijavši tělo pozemské, jež pak budí zdání, že se pohybuje samo od sebe, přičemž jeho pohyb je dán silou oné duše. Celé to spojení duše a pevného těla bylo nazváno živokem, smrtelnou živou bytostí.[6]   

 

Platón naznačuje, že v určité chvíli došlo k oslabování toho, co nazývá síla peruti (pterú dynamis). Jak se to mohlo stát? Co je vlastně příčinou toho, že nově zrozená duše zahájí svůj „pád“ k zevní manifestaci? Co způsobí, že její božská čistota a panenská nevinnost se postupně zakalí a ona se vydá na cestu bytostného sestupu směrem k materiálnímu světu? Jaká síla ji pudí přibírat stále hutnější energetická těla, pro něž je charakteristická klesající úroveň jejich vibračního potenciálu? Jaká moc ji nakonec uvrhne do fyzického těla a okleští její dávnou svobodu na minimum?

 

Na tuto otázku nám odpoví vysoká božská bytost, duchovní průvodce americké léčitelky Barbary Ann Brennan:[7]

 

Předtím, než jste se narodili do lidské podoby, znali jste světlo, lásku a moudrost. Neměli jste tělo, a to vám dávalo hodně svobody. Plně jste si uvědomovali esenci svého Bytí. Mohli jste se pohybovat vesmírem, jak jste chtěli, stačilo se zaměřit na určitý směr. Byli jste schopni vytvářet věci pouhým záměrem. Pokud jste si něco přáli, automaticky jste si to dokázali vytvořit.

Vytvořili jste kámen i zemi; strom i květinu; hvězdu i planetu; mraky i vítr. Vaše esence se lehce pohybovala měníc se z jedné formy na druhou. Prožívali jste, co je to být mrakem, měsícem, sluncem nebo rybou či kočkou. Pokračovali jste v proměnách podle libosti. Jak jste se pohybovali z jedné formy do druhé vytvářejíc ještě více forem, začali jste se pomalu s formou identifikovat. Tak se zrodil stín. Byli jste formami tak zaujati, že jste pozapomněli, kdo jste byli – ztratili jste paměť. Tak pilně jste tvořili, že jste si ani nepovšimli, že už i sebe začínáte považovat za formu.

Stín byl tmavší a tmavší a ze zapomínání toho, že naše pravdivé Já je esence, se zrodila bolest. Pravdivé Já je tvůrcem, který stojí nad formou. Bolest a stín vznikly tímto způsobem. Zapomněli jste, kdo jste. Rozdělili jste se: část vás zapomněla, ale celek si pamatoval. V každé lidské bytosti je Boží jiskra, je i v každé buňce vašeho těla. Je to vaše esence. V pravdivém poznání, kdo jste, se skrývá váš uzdravovatel, který vládne veškerou tvůrčí silou vesmíru. Léčitel ve vás je nazván podle Slova Božího.    

 

Heyoan, spirituální průvodce Barbary Brennan, mluví jasnou řečí. Stín a bolest se zrodily ze zapomenutí na vnitřní Já, povstaly jako důsledek identifikace duše s některou z jejích forem. Zapomenutí na vlastní esenci vedlo k bytostnému schismatu spočívajícímu v oddělení zevní osobnosti od svého duchovního zřídla. Na druhou stranu byl tento niterný rozštěp nutným předpokladem pro zrození vnějšího já. Bez naprostého pohroužení se do nitra hmoty by člověk nenalezl plné sebeuvědomění, jež je předpokladem pro jeho návrat na nebesa. Lidská mysl nachází sama sebe díky protitlaku světa, díky zkušenostnímu materiálu, který do ní proudí skrze tělesné smysly. Vnější tělesné já je doslova zrozeno silami země. Prostřednictvím smyslů povstává ego. A je-li toto ego dostatečně oddělené od svého okolí i od vlastního ducha, pak si může jednoho dne říci: Dost bylo oddělování a zapomínání, nastal čas návratu prostřednictvím cesty sjednocení. Cesta nahoru začíná.

 

Esenci Já, na kterou mladá duše zapomíná, nazývá Heyoan jádrem či hvězdou jádra (core star). Podobně Rudolf Steiner mluví o bytostném jádru (Wesenskern).[8] Vnější osobnost, jež je určitým stínem jádra, přesněji řečeno jeho manifestací na nejvyšší úrovní pozemského plánu, tzv. mentální úrovni, dojde dříve nebo později k následující myšlence: Dobře, je-li má bolest způsobena zapomínáním, pak mé léčení musí spočívat v jeho opaku, tedy v rozpomínání se na sebe sama. A to je dobrá myšlenka, proto i veliký Platón bude vždy zdůrazňovat, že veškeré poznání spočívá v rozpomínání se na ideje. Anamnésis, tak zní to kouzelné slovo, vyvede duši z temnot nevědomosti, do níž ji uvrhlo tělesné zrození a s ním spojené napití se z kalichu řeky Léthé, řeky zapomnění.

   

Předtím, než jste se narodili do lidské podoby, znali jste světlo, lásku a moudrost, říká Heyoan. Slunce je pramenem světla, života a lásky, říká Steiner. Spojíme-li tyto výroky k sobě, nahlédneme, že před vstupem do tělesné existence pobývá duše v oblasti vnitřního slunce. Z tohoto astrálního světa pochází všechny čtyři světy pozemského plánu. Světy, které poskytnou klesající duši pozemská těla, aby mohla pracovat v pozemské škole života na svém vzkříšení (anastasis, ressurectio, doslova povstání). Ze slunce přichází člověk na svět a do slunce se opět navrací.

 

Jak ale roztočit kola platónské anamnésis? Právě tím, že budeme v sobě vědomě probouzet ony skryté sluneční dary, jež nosí každý člověk ve svém srdci. Pracovat na opětovném opeření duše.

 

Přirozeností síly peruti je vést nahoru to, co je těžké, a dopravit to až tam, kde je sídlo bohů. Síla peruti má zřejmě ze všech tělesných věcí toho nejvíce společného s božským. Božské je krásné, moudré, dobré, a náleží mu i ostatní takové atributy. Těmito věcmi se opeření duše živí a jimi nejvíce roste, zatímco ošklivostí a špatností a podobnými věcmi umírá a je ničeno.[9]   

 

Působením dobra, moudrosti a krásy se toto opeření duše (psychés pteróma) živí, člověk se vlastně vnitřně léčí a pomalu se navrací do stavu panenské čistoty, která jej provázela na počátku jeho cest.

 

 

Dobro – duchovní slunce

 

Připomeňme si slova Rudolfa Steinera: A ono duchovní, jež je základem zevního slunce, oslovoval ještě řecký mudrc jako všeobecné kosmické dobro, jako dobro světa, jako sjednocující, vesmír pronikající dobro. To vnímal jako ducha slunce.

 

Chceme-li skutečně porozumět tomu, jak řecký hermetismus nahlížel na vztah kosmického dobra a slunce, můžeme se obrátit na filosofickou autoritu, která nepřestává fascinovat způsobem, jakým ve svém myšlení snoubí ty nejhlubší mystické vhledy s ostrou analytickou racionalitou. Tou autoritou je novoplatonik Proklos:[10]

 

Začněme tedy Ústavou. Tady Sókratés výslovně ukazuje, že dobro je bytostně výše než jakákoli jsoucnost i než celý inteligibilní kosmos; a následuje tak analogii slunce jako nejvyššího dobra. Jestliže má vládce Hélios plodivou moc světla pro veškeré zrození a pro vše viditelné i vše vidoucí, pak nutně musí být dobro takovou příčinou pravdy pro ducha a duchovní věci. Řekneme tedy, že slunce bytostně přesahuje vše vidoucí i viditelné, a také uznáme, že dobro převyšuje vše duchovní i vše duchem zachytitelné. Nic ovšem nenahradí samotná Platónova slova, tak si je poslechněme:[11]    

 

„Možná řekneš, že slunce poskytuje viditelným věcem nejen schopnost být viděn, ale také zrození, růst a výživu, přičemž samo není zrozením.

Jak by mohlo být?

Podobně tedy, zdá se mi, mají poznatelné věci od dobra nejen schopnost být poznávány, ale také bytí a jsoucnost, přičemž dobro samo není jsoucností, ale důstojností a mocí převyšuje jakoukoli jsoucnost.“

 

Z toho všeho je zřejmé, že Platón vymezuje dobro a prvotní příčinu jako něco, co překračuje nejen dimenzi intelektuální, ale též duchovní, ba i samotnou esenci, ve smyslu jednoty, stejně jako vyvozoval, že slunce přesahuje vše viditelné a přivádí je svým světlem k dokonalosti a zrození. 

 

Proklos přichází s důležitou platónskou myšlenkou. Hélios dává věcem nejen světlo (schopnost být viděn), ale též zrození, růst a výživu. Jinými slovy – slunce nepřináší tělesným bytostem jen světlo a teplo, ale vyživuje také jejich těla éterná. A samo není zrozením! Jistěže není „zrozením“, neboť tělesné zrození má na starosti bohyně měsíce Seléné. Naše éterné tělo utkané ze světle modrých vláken (energetické linie, jež východní moudrost nazývá meridiány). Je výsledkem práce povýtce měsíčních sil. Hélios působí na zemi zrození a růst prostřednictvím lunárních bohů.

Analogicky pramenem naší poznávací schopnosti je sluneční duch – dobro. Ale nejen to. On je i zřídlem poznávaných věcí samých, je zdrojem ontologickým (povstání materiální skutečnosti) i gnoseologickým (povstání pojmů, jež tuto skutečnost reflektují). Přičemž dobro samo není na shodné úrovni bytí jako věci a pozemská mysl. Naše zevní myšlenky tká Hermés či Merkur v součinnosti s bohyní Afrodíté – Venuší, která dohlíží na dodávky smyslového materiálu a emocionality. Slunce samo žije ve vyšším astrálním světě, a proto má Platón pravdu, tvrdí-li, že slunce převyšuje jakoukoli (pozemskou) jsoucnost. 

 

Shrneme-li tuto myšlenku do několika vět, pak můžeme říci: Sluneční duch poskytuje zemi tělesnost prostřednictvím Luny, smyslové vnímání prostřednictvím Venuše, poznání a sebevědomí prostřednictvím Merkura. On sám žije na vyšší úrovni bytí a vědomí, v oblasti astrální, která ovšem všechny čtyři zmíněné světy objímá a prostupuje. Lze to vnímat i tak, že všechny roviny pozemského plánu (tělesná, éterná, emocionální a mentální) jsou vibračními substrukturami astrálního světa.    

 

Přijmeme-li předpoklad, že duchovní slunce je pramenem tělesných věcí, pak to zároveň znamená, že je původcem a počátkem své vlastní tělesnosti. Ano, i fyzické slunce je bytostným dítětem dobra.[12]

 

Slunce tedy, jsem pravil, vnímám jako zrozence dobra, které dobro zplodilo v analogii k sobě samému. Jak se má dobro v duchovní oblasti k mysli a předmětům myšlení, podobně se má slunce v oblasti smyslové vůči zraku a předmětům vidění.

 

 

Kristus – sluneční král

 

Řekli jsme si několik slov o kosmickém dobru, jak řečtí zasvěcenci nazývali ducha slunce. Nyní musíme postoupit o krok dál, a zeptat se přímo: Kdo je tímto vládcem slunce?

 

V každé lidské bytosti je Boží jiskra, je i v každé buňce vašeho těla. Je to vaše esence. V pravdivém poznání, kdo jste, se skrývá váš uzdravovatel, který vládne veškerou tvůrčí silou vesmíru. Léčitel ve vás je nazván podle Slova Božího.  

 

Slovo Boží vytváří esenci lidství. Slovo Boží je zároveň léčitelem naší duše. Jeho světlo má čarovnou moc vést naše kroky zpátky k Němu. On v nás staví most mezi vnější osobností a Jím samým. Kdo se odevzdá světlu Logu v sobě, nalezne dříve či později svou ztracenou duši. Rozhoří se jeho pohaslá paměť, touha po sjednocení prostoupí jeho život. Je-li Slovo Boží jiskrou každé buňky našeho těla, jak říká Heyoan, a všechny fyzické buňky světa vycházejí ze slunce, znamená to jediné, Božský Logos je zároveň esencí slunce. V našem vesmíru je jeho vtělením Kristus, sluneční král.

 

Rudolf Steiner nenechává v této věci nikoho na pochybách:[13]

 

To, co dnes rozvíjejí materialistické kosmologie, to je čirá fantastika. Tak si ve starých dobách člověk slunce nepředstavoval – jako plynovou kouli, která pluje kdesi v prostoru. Slunce bylo vnímáno jako duchovní bytost. Tím je také ještě dnes pro skutečného pozorovatele vesmíru: Duchovní bytost, jež se pouze zevně prezentuje způsobem, jakým oko může slunce vnímat. A tuto centrální duchovní bytost pociťovalo starší lidstvo sjednocenou s Kristem. Staří poukazovali na slunce, když mluvili o Kristu.

 

Moudří tušili, co vysocí adepti mystérií nahlíželi: Je-li náš svět vyzářen ze slunce, vyšla-li kdysi země z mateřského slunečního lůna, pak to znamená, že vládce slunce bude zároveň esencí nejen země, ale všeho, co žije v její náruči. I člověk je bytostnou součástí zemské skutečnosti. Svým tělem obývá fyzickou zemi, jeho éterné tělo je částí éterného těla země, jeho emocionální tělo je vetkáno do emocionální aurické vrstvy země, a nakonec i lidské zevní já kmitá na vibrační úrovni mentálního těla země (kolektivního vědomí lidstva). Při narození jsou sestupující duši pozemská těla propůjčena, zatímco na cestě zpět do astrální oblasti navrací člověk své tělo fyzické zemi a tři vyšší energetická těla příslušným rovinám zemské aury.[14]

 

Sluneční král vládne slunci i lidské duši. Světlo života, které bylo na počátku, je esencí lidství, na niž jsme pozapomněli, je to ono bytostné jádro, k němuž směřujeme úsilím po vlastním zušlechtění.     

 

Kristus byl s člověkem od počátku časů:[15]

 

 

Co mohl pociťovat ten, kdo tehdy stál blízko tajemstvím křesťanství v oněch prvních křesťanských stoletích? Možná cítil něco takového: Kristův duch vše proniká a vetkává se do světa, jenž se nám projevuje prostřednictvím smyslů a lidského ducha. Tento Kristův duch se projevil v pradávné minulosti Mojžíšovi, jemu zazněl jako tajemství lidského já, tak jako nám zní ozvěnou, necháme-li zaznít v naší duši symbolické zvuky u vánočního stromku, zvuk IAO – alfa a omega, před nimi kladené I. Tak nějak to asi znělo v duši Mojžíše, kdy se mu v ohnivém trnovém keři zjevil duch Krista.

    

 

Rudolf Steiner připomněl v den zimního slunovratu roku 1911 svým posluchačům událost, jež se odehrála kdysi v zemi midjánské, na hoře Choréb, kdy Mojžíše oslovil hlas Boží. Keř hořel, aniž by byl plamenem stravován.

 

I řekl Bůh Mojžíšovi: JSEM, KTERÝŽ JSEM.^[16] 

Jediná bytost v celé sluneční soustavě může takto promluvit. Jediná bytost může říci JÁ JSEM s absolutní plností významu tohoto slova. Všechny ostatní bytosti mohou říci já jsem pouze v odvozeném smyslu, neboť vstoupily do bytí skrze Něho a díky Němu. Jen ten, kdo je sebevědomím světa má právo říci JÁ JSEM. Pro všechny ostatní duše platí Pavlovo: S Kristem ukřižován jsem. Živť jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus.^[17]

 

Nikoli já jsem, ale Kristus JE ve mně. Ovšem i člověk může vpravdě prohlásit já jsem, pokud dosáhl znovusjednocení se svou hvězdou jádra, pokud nahlédl, že v nitru jeho duše vládne Syn Boží.    

 

Pán světa IAÓ

 

Steinerova slova jsou hluboká a mystická. Stojí za to si je poslechnout ještě jednou.

 

Tento Kristův duch se projevil v pradávné minulosti Mojžíšovi, jemu zazněl jako tajemství lidského já, tak jako nám zní ozvěnou, necháme-li zaznít v naší duši symbolické zvuky u vánočního stromku, zvuk IAO – alfa a omega, před nimi kladené I. Tak nějak to asi znělo v duši Mojžíše, kdy se mu v ohnivém trnovém keři zjevil duch Krista.

   

Svým posluchačům sděluje Rudolf Steiner cosi nesmírně významného: Mojžíš během svatého kontaktu zažíval tajemství lidského já. I my je můžeme prožít, necháme-li zaznít naší duší zvuky IAO. Proč právě IAO?

 

Iaó je vládcem všech bohů, pánem světa, je tím, kdo svým hlasem dal vznik všemu,[18] se praví v jednom magickém papyru.

Z těchto slov cítíme, jak staří zasvěcenci intuitivně vnímali Slovo světa, jak v jejich srdcích byl již tehdy přítomen sluneční král Kristus.

 

Jméno hebrejského Boha IHVH bylo nevyslovitelné. Kdykoli se při liturgickém čtení Tanachu (židovské bible) vyskytlo, bylo nahrazováno slovem Pán, Adonai. Svatý tetragrammaton (z řečtiny τετραγράμματον, čtyři písmena) byl posvátný a nedotknutelný. Nicméně, byla zde jedna výjimka. Na svátek Jom kipur (den smíření, pokání) velekněz Šalamounova chrámu jméno Boží vyslovil a uvolnil tak jeho energii, aby naplnila přilehlý prostor a vstoupila do lidských duší. Musela to být nezapomenutelná chvíle. Jaké zvuky tehdy ovládly atmosféru prastarého chrámu? Odpověď na tuto otázku známe díky Theodoretovi z Kyrrhu[19], podle něhož Hebrejci vyslovovali boží jméno jako IAO nebo IABE. Předpokládám, že přibližně v této formě: JÁÓ resp. JÁVÉ. Diodor Sicilský nám dokonce říká, že již Mojžíš vzýval božství tímto jménem.[20] Je to jeden z mnoha dokladů preciznosti Steinerových spirituálních vhledů.

 

Magické papyry obsahují i následující vzývání:[21]

Volám tebe největšího z bohů na nebi, mocného pána, silného Iaó!

 

Takto pak zněla evokace boha všech bohů:[22]

 

Volám tebe, kdo stvořil zemi a kosti a veškeré tělo a každého ducha,

 tebe, kdo dal vznik moři a upevnil nebesa, kdo oddělil světlo od temnoty, veliký Nús,

 tys správcem spravedlivým, oko věčné, daimón daimónů, bůh bohů, pán andělů,

stálý Aión Iáó oyéi. Vyslyš můj hlas, volám tě, králi bohů, hromovládný Die,

Die svrchovaný, Adónai, vládce Iáó oyée.      

 

Na této evokaci je kromě jiného zajímavé spojení IAO s gnostickým Aiónem. Tento věčný bůh (αἰών – věčný) se vyskytuje v mnoha starověkých kosmogoniích. Znal ho však již starý zasvěcenec Artemidiných mystérií Hérakleitos efezský.[23]

 

O Aiónu tvrdil, že je to dítě, které si hraje s kostkami, rozdělujíc se.

 

Božský Aión nestárne, je stále mlád, je pramenem nejen času, ale i všeho pozemského bytí (proto si hraje s kostkami, kostka je symbolem tělesnosti). On se rozděluje, rozdvojuje, rozpadá (diaferomenos) do světa věcí. Ale nikoli přímo, nejprve se vlévá do síly písmen. Nebeské Slovo artikuací svého hlasu vytváří základní kosmogonické síly v podobě vokálů. Prvním krokem na cestě zrození je transformace původního Božího Dechu či Ducha (Nús) do všech samohlásek. Toto je dílo Syna, dítěte, které z Ducha vychází. Vzhledem k tomu, že řečtina zná sedm vokálů, je jméno Aión či IAO doplněno zbylými čtyřmi. IAO je vládcem nebeské sedmy, jeho prvotní manifestací je sedm energetických center či nádob. Z hlediska vibrační kapacity je jejich pořadí následující: I, EI, AE, A, O, Ü, U. Ve starořečtině jim zhruba odpovídají vokály ι, ε, η, α, ο, ω, υ. Z této původní božské sedmy později povstane dvanáct souhláskových sil a dvanáct nitrosvětských božstev.

 

Jaké je tajemství vokálů? Odpověď zná D. Ž. Bor (V. Zadrobílek):[24] Při vyslovování vokálů nestavíme, tak jako při konsonantech, hráz dechu; navlečeni na niti vzduchu, jsme sešíváni s oživeným kosmem. Národy, vystoupivší už dosti vysoko, jmenovaly Boha pouhými vokály: Iao, Iu, Io, Euohé, Ieoua, Jajaš, Jehova…  

 

Při vyslovování vokálů nestavíme hráz dechu. Nesmírně významný postřeh, za který Vladislavu Zadrobílkovi upřímně děkuji. To je skutečně významný kamínek v mozaice porozumění kreativním aktivitám Slova. Vokály proudí neseny Dechem Božím volně a svobodně, ale právě proto, že neznají omezení jazyka, zubů, rtů apod., neúčastní se bezprostředně mystéria zrození. Povstání zevní formy vyžaduje omezení, hráz, oslabení a ochabnutí toku Slova. Z toho důvodu je manifestovaná skutečnost ovládaná principem dvanáctky, proto Prozřetelnost vložila mezi viditelný kosmos a vokály dvanáct souhlásek, jejichž úkolem je předávat vlastní zkušenost omezení světu. Konsonanty neproudí již svobodně jako vokály, zato jsou nositeli bezprostředního impulsu stvoření. Na vlastním těle souhlásky poznaly, co je to ztráta absolutní svobody. Toto poselství vtiskují do světa jako pečetidlo do vosku. Bolest tělesných bytostí zřejmě nějak tajemně souvisí s primární bolestí božské dvanáctky. Údělem člověka bude překonat tento starý danajský dar, který je ovšem vykoupen možností pozemského učení a růstu. Údělem člověka je na křídlech lásky nalézt svou ztracenou svobodu mládí. Navrátit se do světa vokálů a ještě výše.

 

Výše uvedený herakleitovský zlomek nám kromě Lúkiana zanechal také Hippolytos,[25] s poněkud odlišným závěrem:

 

Aión je dítě, které si hraje s kostkami: Království dítěte.

 

Království dítěte! Hérakleitos zde používá slovo basileia (království). Totéž slovo na témže místě (v Efesu) použije o nějakých šest století později svatý Jan Evangelista, když o Synu Božím prohlásí, že je král králů a pán pánů (basileus basileón kai kyrios kyrión).

 

To je silný výrok. Jistěže výsledkem kreativní vůle krále je království. Jeho království a domov pro člověka. Sluneční soustava je královstvím toho, kdo ji stvořil. Je královstvím dítěte, královstvím Syna.[26]  

 

IAO lze nahlížet také optikou symbolické geometrie. I je tvůrčí paprsek vystupující z Božího oka. Bílý, plamenný, vše pronikající proud zvučícího Slova. Jeho vibrační síla je nedozírná, dále už jen ochabuje a umírá. Shora vstupuje do lidské hlavy, v oblasti hrudi se z něj stává vzdušný element, rozdvojuje se, vytváří úhel otevírající se dolů. Vysokofrekvenční I se proměňuje na centrální moc lásky A. Láska je vždy ve středu, láskou vše začíná, písmeno A bude trůnit na počátku mnohé abecedy. Sestup pokračuje dále dolů do oblasti břicha, vzdušné proudění se ochlazuje, kmitání se zpomaluje, ze vzdušného A se rodí vodní živel O. Primární mateřské vejce O se stane pramenem všeho stvoření, nezjevného i zjevného.

 

I je kosmické žezlo v rukou Slova. Je to oštěp, který třímá v rukou Parsifal. Je to expanzivní, pronikající, kreativní Vůle Boží, která hledá cesty a možnosti sebeprojevení. Přes středovou Milost se proměňuje ve vlastní opak, v chladivou vodu zrození, ve svatý grál. Oštěp a grál patří k sobě. Jsou otcem a matkou stvoření, ale jsou také nebeskými blíženci v lůně Božského Vědomí. Psyché a Logos. Obraz a pojem. Prostor a čas. Jeden nemůže být bez druhého, síla jejich lásky je nekonečná. Násilné odloučení přináší vždy bolest a mocnou touhu po znovusjednocení.

 

 

Z původní buňky O se zrodí sedm vnitřních světů, sedm vokálů, sedm nebeských sfér. Sedm rovin lidského energetického pole. Genetická síla vnitřní Luny dá život zemi a všemu tělesnému, včetně dvanácti vokálů, vládců země.

 

Nakonec povstane i tělesný člověk. V jeho vědomí dojde k onomu úchvatnému obratu a cesta dolů se zastaví jak příboj o příkrá skaliska. Cesta nahoru začíná. Není třeba ji znovu vytvářet, je již hotová a připravená. Slovo, které vyšlo z Ducha svatého cestu ji prošlapalo. Je tady, čeká na nás, stačí na ni vstoupit a putovat zpátky ke dnům vlastního dětství. Byla-li cesta dolů prodchnuta ochabováním, bolestnou limitací, roztříštěností a zapomínáním, bude stezka návratu charakteristická léčením, holistickým přístupem, rozpomenutím se na vnitřní krásu sebe sama i skutečnosti jako celku.

 

Cesta nahoru a dolů je jedna a táž.[27]

 

IAO je kapkou – slzou, kterou roní Oko[28] Boží. Je zavěšena na ohnivé niti, v astrální sféře vnitřního slunce se z ní stává síla dechu, živlu vzduchu, jenž provždy zůstane mostem mezi ohnivým paprskem Slova a dolním světem Luny. V éterné oblasti již nepodléhá elementu vzduchu, nyní je vodní kapkou, její tíže ji tlačí stále dolů, stále hlouběji směrem ke světu zevní matérie. IAO je slzou Boží. Je bolestnou slzou Otce nad ztrátou Syna a Dcery, kteří se vydali na cestu zrození. Je také slzou dojetí nad krásou Díla stvoření. A možná je i slzou radosti, vždyť mnohé lidské duše jsou již na cestě domů, zpět do Jeho náruče. S nimi se vracejí milované děti, Logos a Psyché.   

 

 

Rohatý Mojžíš

 

Mnoho badatelů odvozuje jméno hebrejského boha JHVH (יהוה) z výše uvedeného EHJE AŠER EHJE (אֶהְיֶה אֲשֶׁר אֶהְיֶה). Také Rudolf Steiner je dává do přímé souvislosti:

 

JÁ je tajuplné slovo, které může každý říci jen sám k sobě, ve slově já vyslovuje duše svou božskou prajiskru. Se slovem já počíná Bůh mluvit v nitru člověka. Ve školách židovských mystérií bylo já nazýváno nevyslovitelným jménem Božím, a mrazení posvátné úcty prostupovalo přítomné množství, když zasvěcený vyslovil jméno pro zevní okruh nevyslovitelné: Jahve, jsem, který jsem.[29]

 

Znamená to, že jména JHVH a EHJE jsou identická? Ano i ne, obě jména vyvěrají z božské sedmy kosmogonických bohů, kterým ve Starém zákoně náleží souhrnný název Synové Boží, BǝNEJ ELOHIM.[30] Jedním ze sedmi je IHVH, starozákonní Hospodin, jehož sídlem je měsíc.[31] Ostatní působí ze sféry vnitřního slunce. Kromě lunární charakteristiky JHVH zdůrazňuje Rudolf Steiner i fakt, že Jahve reprezentuje jednotu všech sedmi bytostí, vědomé spolupůsobení nebeské sedmy směrem ven, často jako Jahve-Elohim.[32] Srdcem, duchem a vládcem kreativní božské sedmy je EHJE, JÁ JSEM.   

 

Doklad, že IHVH působí na zemi ze sféry vnitřního měsíce, lze nalézt v knize Exodus:[33]

 

Doslova se zde píše:

I stalo se, Mojžíš sestupoval z hory Sinai, a dvě desky přikázání byly v ruce Mojžíše při jeho sestupu z hory, a Mojžíš nevěděl, že rohatá je kůže jeho tváře z rozhovoru s ním (Hospodinem). A viděl Áron a všichni synové Izraele Mojžíše, a hle, rohatá je kůže jeho tváře a báli se k němu přiblížit.

 

Autor těchto slov dobře věděl, o čem mluví. Mojžíšova tvář byla rohatá, hebrejsky káran od keren, roh. Z Mojžíšovy hlavy zářily rohy, neboť jeho zasvětitelem byl velký lunární bůh IHVH. Podobu měsíčního srpku přijímá na konci cyklu (C) a pak několik dní po novu (D). Všechny tyto fáze měsíce – stáří, znovuzrození a mládí – jsou symbolicky mimořádně důležité, neboť připomínají lidské duši to, co Rudolf Steiner nazývá velkou kosmickou půlnoční hodinou duchovního bytí mezi smrtí a novým zrozením.[34] Upomínají ji na to, že i ona sama musí čas od času projít mystériem znovuzrození. 

Tři sefiroty

 

Máme tedy tři Boží jména: EHJE, JHVH, ELOHIM. Jsou to obsahy tří nejvyšších duchovních nádob, jimž kabalisté říkají sefiroty. EHJE je hlasem Koruny (keter) všeho bytí, IHVH je hlasem Moudrosti (chochma) a Elohim je hlasem Inteligence (bina). Významný kabalista Šimon Halevi[35] k tomu podotýká:

 

Z Keter, z Božího jména EHJEH čili „já jsem“ vyzářila vůle být v bytí. Ta se uskutečnila v Božím oslovení JAHVEH, jehož kořen znamená „státi se“. Toto druhé jméno Boží souvisí s Moudrostí Chochma, se sefirou, která je na aktivním sloupu síly. Třetí Boží jméno ELOHIM doslovně znamená „mnoho Bohů“ a vztahuje se k hlavici pasivního sloupu formy, tedy k sefiře Bina. Kabalisticky řečeno, to znamená „Já se projevím v mnohosti“. Tento triumvirát EHJEH-JAHVEH-ELOHIM zakládá tři velké hlavy bytí.     

 

EHJE, JÁ JSEM nese poselství jednoty a vědomí této jednoty. Je hlasem Božího sebevědomí, vnitřní sebereflexe, jež udržuje stvořený svět v hranicích JÁ. Logos předává tento impuls JÁ JSEM všemu, co skrze Jeho světlo povstává. Jen díky tomuto impulsu může člověk sestoupit až na dno materiálního bytí a tam nalézt ozvěnu původního JÁ JSEM. Touto ozvěnou je tělesné vědomí vyvěrající z činnosti smyslových orgánů. Toto tzv. mentální tělo se rodí díky limitaci a oddělení, díky odporu a protitlaku zevního světa. Menší lidské já je dítětem tělesných smyslů, je zrozeno zemí, vůči tělesným věcem se etabluje jako subjekt jejich vnímání. Zároveň však také klade veškeré NE-JÁ.[36] Neodráží se tedy jen pasivně od světa, ale současně aktivně působí na svět prostřednictvím představ a pojmů. Malé lidské já má díky impulsu JÁ JSEM možnost růstu a rozšíření. Cesta poznání přináší spolu s rozšířením kónusu vnímání také rozšíření kónusu sebevědomí. Boží sebereflexe na půdě lidského vědomí se děje postupným rozšiřováním kužele já jsem až k původnímu božskému JÁ JSEM. Mystická stezka je módem rozkvétání menšího ega do stále rozvinutějších forem, jejichž posvátným eschatologickým horizontem je EHJE Světla všech světel.    

 

Pak je tu tetragrammaton IHVH:

 

Já jsem Hospodin Bůh (IHVH) tvůj, kterýž jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby.[37]  

 

Já jsem IHVH, tvůj Bůh. Anóchí Jáhvé Elohechá. IHVH je bohem Izraele, bohem jediným.

 

Slyš Jisraeli! IHVH je náš Bůh, IHVH jediný.[38]

 

Tato posvátná slova se linula ze zbožných úst králů i žebráků jako nejvyšší poklad židovské duše. Mocná mantra, jejíž sílu může zakusit i člověk nevyznávající hebrejskou spiritualitu. Ve starých dobách zněla asi takto:

Šǝma Jisrael! Jávé Elohénú, Jávé echad.

 

IHVH souvisí s druhou sefirou kabalistického stromu Chochmou – Moudrostí. Moudrost lunárního božství vedla děti Abrahamovy z Egypta do země zaslíbené. Často byla moudrostí dualistickou, polarizující, neboť ze tváře měsíce vystřelují dva světelné rohy. Je to moudrost menšího lidského já postavená na vině a trestu. Vyjadřuje stav lidského vědomí před mystériem na Golgotě. Vědomí, jež prozatím není prosáklé všeobjímajícím impulsem Boží lásky. Starozákonní láska byla limitována tokem Abrahamovy krve, která proudila dolů z generace na generaci.[39] Toto vědomí však neodešlo s příchodem Krista. Prožíváme je i dnes, ať jsme či nejsme děti Izraele, kdykoli omezujeme náš vstřícný postoj ke druhému člověku jakýmkoli skupinovým determinismem. Součástí duchovní cesty návratu je postupné otevírání srdce všemu stvoření. Bez podmínek a skupinových vazeb. Rozšiřování kónusu vnímání našeho já na jeho pouti k JÁ JSEM přináší nové prostory vztahů a interakcí, jež nám byly doposud zapovězeny. Obruče svírající lidské srdce postupně opadávají, sevřená duše začíná opět volně dýchat. Jen svobodné srdce může plně rozvinout potenciál své lásky.    

 

EHJE přináší vědomí sebenahlížející jednoty. IHVH je silou duality, je to vědomí, které vnímá svůj konkrétní obsah. Není již oním všeobjímajícím JÁ JSEM, je to „obsažné“ vědomí jednotlivé bytosti, které cílí na jedinečnou věc. Dualita přináší do stvoření rozměr, jenž je v dějinách filosofie charakterizován jako tzv. subjekt-objektový vztah. Ten určuje způsob našeho vztahování se ke všemu, co nás obklopuje. Zjednodušeně se dá říci, že IHVH umožňuje lidské duši ukotvit se v rámci konkrétního tělesného prostředí, zatímco EHJE poskytuje dar sebevědomí a celistvosti. Toto tzv. holistické (z řečtiny holos, celý) myšlení umožňuje náhled přesahující aktuální životní podmínky. Vědomí JÁ je celistvý proud světla utkaný z nekonečného množství vláken empirického prožívání.      

 

EHJE je výrazem universálního Slova, IHVH vesmírné Moudrosti, Duše světa. Jsou to Nebeské Děti, Blíženci v lůně Boží Mysli. Logos a Psyché. Každý svět začíná jejich objetím. Každý nový svět rozkvétá z počáteční buňky, kterou klade Psyché a oplodňuje Logos. Oplodněná buňka, zygota, je výchozím bodem jakékoli bytostné jednotky, bez ohledu na to, je-li touto jednotkou živá bytost nebo nová solární soustava. Čtyři roviny pozemského plánu vyrostly z nitra vnitřního slunce, ze znovuzrozené primární saturnské buňky.  

 

Boží jméno IHVH יהוה skrývá tajemství Božské čtveřice. Podle Pýthagory je pramenem a kořenem věčné přírody.[40] Na počátku je singularita Otce, skrytá a nepřístupná. Z Boží ruky JOD (י) vychází prvotní impuls stvoření. Písmeno jod je pouhý bod, nenahlédnutelné mystérium Věčnosti. V hebrejské alefbetě je na desátém místě, neboť desítka je dokonalým výrazem Božské čtveřice (tetraktys).[41] I kabalisté měli desítku v nejvyšší úctě, deset posvátných sefirot vytváří strom života.

 

Následuje první ze dvou písmen HÉ (ה), s významem okno, větrací šachta, štěrbina. Páté písmeno alefbety. Do pěti prstů vystřeluje ruka Boží (čtyři prsty symbolizují čtyři živly, protilehlý palec jejich společný pramen). HÉ reprezentuje Božskou Matku, Ducha svatého, Universální Vědomí. ה je písmeno ducha a dýchání. Je matkou všech písmen, každý nádech a výdech je projevem písmena H. Dýcháme-li rychle a zhluboka, stává se H slyšitelné. Z Božího Vědomí HÉ vycházejí kosmogonické síly Syna a Dcery, nebeských Blíženců, kteří tkají šat veškerenstva. Z Dechu Počátku proudí ohnivá expanzivní síla Syna I, ale také vodní kontrakční síla nebeské Dcery O. Spojuje je vzdušná láska A, linii a kruh váže milostný úhel písmena A. A je vždy na počátku, neboť každý nový svět vychází z centra lásky Božích Blíženců I a O. HÉ je matkou IAO.

 

Třetí písmeno ve slově IHVH je ו, vav, hřeb. Zjevuje Syna, Božské Slovo, jež přináší původní Zvuk, Logos, který plodí Gólos (hlas).[42]Všimněme si, že písmeno ו je podobné písmenu י. Syn je prvotním projevem Otce. Prodloužená nožička vycházející z Ruky Boží je paprskem Syna, jenž opouští mateřskou náruč Božího Vědomí, aby se spolu se svou Sestrou vydal na úžasnou kreativní pouť směrem k člověku a vesmíru. Jednoho dne pak nadejde chvíle, kdy Syn Boží sestoupí do světa tělesnosti, prožije bolest hřebu, a tím nasměruje tápající lidství na cestu zpátky do království nebeského.

IHVH. Ruka, štěrbina, hřeb, štěrbina.[43] Boží ruka bude probodnuta hřebem chladu a nevědomosti pozemského lidství. Tento impuls Pravdy a Lásky však zůstane s lidstvem navěky jako ohnivá pečeť nejvyšší Milosti.

 

Posledním písmenem Božího jména IHVH[44] je druhé HÉ. Je tělem Božské Trojice, duchovním živlem země. Menší HÉ je Dcerou nebes, Duší světa, Matkou všeho stvoření. Řekové jí říkali Psyché tú kosmú, Římané Anima mundi. Je to Panna Sofia, sestra a partnerka Slova. Na svém božském stavu tká veškerý tvar skutečnosti. Je Moudrostí, jež na tvůrčím paprsku Logu vytváří kroužky, víry a záhyby, a umožňuje tak zrod bytostí. Jakékoli omezení, každá limitace tělesná i netělesná je plodem její práce. Formu udržuje z nitra svým uměním sání a kontrakce. Nebýt magnetické síly Duše světa, vše by se rozpadlo na prach. Je středem každé bytosti, vychází z ní veškerá tvůrčí činnost. Poté, co z ní vystupující kreativní impuls dosáhne svého cíle a uskutečnění, opět se do ní navrací. Vždyť žádná forma není věčná, vše podléhá koloběhu znovuzrození. Její temně modrý šat je poset zlatými hvězdami. Na zevní rovině se projevuje jako viditelný vesmír.

Rozvrhl-li se Logos na prvotní písmena, sbírá je kosmická Panna do slabik, slov, vět a myšlenek. Je matkou každého obrazu, vší imaginace. Syn dává světlo, barvy, zvuky a čas. Dcera tvary, melodie, krásu a prostor. Anima mundi nese Dech své Matky směrem ke stvoření. Vše stvořené dýchá skrze ni, lidé i bohové.

 

Bohů i lidí společný je rod, z jediné matky dýcháme my i bohové.[45]

 

Elohim

 

Posledním článkem kabalistické ontogenetické triády je ELOHIM. Elohim znamená bohové, jde o množné číslo slova Eloah, Bůh (אֱלוֹהַּ‎). Elohim je Bůh stvoření: Na počátku stvořil Elohim nebe a zemi.[46] Mythoethymologicky souvisí ELOHIM s pojmem LOGOS. Elohim  jsou bohové II. hierarchie[47] (spolu s panstvy, kyriotetés a silami pohybu, dynameis). Jejich řecké jméno je exúsiai (podstaty, esence). R. Steiner jim říká duchové formy, což může být poněkud zarážející, vždyť když je něco podstatou, jak může být zároveň formou? Jsou to bohové formy, ale vnitřní, oni vytvářejí zárodky, klíčky všech forem. Jsou tvůrci vnitřních tvarů, in-formací, které v tělesném světě vykvetou do rozmanitosti zevních figur. Oni pokládají základy fyzického světa, jejich doménou je svět praobrazů, idejí, řečeno s Platónem. Duchovní sepětí s Logem je dáno tím, že celá triáda božstev II. hierarchie je výrazem působení Slova Božího, Logu. Slovy anthroposofie se dá říci, že duchovní bytosti II. hierarchie zrcadlí Syna, zatímco bohové I. hierarchie zrcadlí Otce a bytosti III. hierarchie zrcadlí Ducha svatého.[48]

 

Řecký termín logos vychází ze slovesa legein (říkat, číst, sbírat). Logos sbírá nekonečnost Světla Otce do jediného paprsku stvoření. Také člověk, když chce prozřít, musí se usebrat. Musí se koncentrovat do jediného paprsku bílého světa, které vede nazpět k Bohu a napodobit tak kreativní konání Slova. Vztah člověka k Logu je aktem sebepoznání, neboť Boží Slovo není jen dření vesmíru, je též jádrem lidské duše. Pěkně tyto myšlenky formuloval anthroposof Wilhelm Kelber:[49]

 

Símě Logu v člověku zakládá jeho poznávací schopnost. Zákony, podle nichž Logos stvořil svět, vložil jako principy poznání do lidského ducha. To je ta nejgrandióznější gnoseologicko-teoretická myšlenka, která kdy byla myšlena. Pravé poznání přírody a světa se tak stává počátkem poznání Logu samotného. Poznání lidské bytosti je nejvyšším poznáním Logu, které stvořený svět zprostředkovává.

 

Bílý paprsek stvoření nesený dechem H se rozpadá do tří vokálů IAO a tří základních barev, červené, modré a zelené. Z trojice IAO povstává sedm vokálů I, EI, AE, A, O, Ü, U a sedm barev duhy. Nebeskou solární sedmu transformuje vnitřní Měsíc na éternou dvanáctku, která bude vládnout všemu pozemskému. Dvanáct tónů oktávy, dvanáct strážců Velké bílé lóže. Zdá se, že jedním z těchto skrytých vládců je i zakladatel anthroposofie Rudolf Steiner.[50]

 

Sedm synů Božích (krom IHVH) působí na zemi z vnitřního slunce prostřednictvím sedmi velkých planetárních archandělů:

 

Není-liž pravda, že exúsiai, duchové formy, jsou přímo smyslově vnímatelní v planetách; to je jednoduše jejich strana, kterou se na nás obracejí.[51]

 

Sedm vládců planet působí analogicky velké sluneční sedmě (Elohim) na nižší úrovni vědomí. Jsou to nejpokročilejší bytosti řádu archangeloi.[52] Kromě jejich společného působení na pozemské dění je vždy jeden z nich tzv. vůdčím archandělem lidstva. Nauku o jejich cyklickém střídání zavedl do okultní tradice benediktinský opat a učenec Trithemus von Sponheim. Vyšel přitom z délky synodického měsíce 29,53 dne. Délka měsíčního roku je pak 12 x 29,53 = 354,36 dní. Odpovídá-li symbolicky každý den jednomu roku, vzniká periodicita v délce trvání 354 let, 4 měsíce a 12 dní. Současným správcem lidstva je archanděl Michael, který službu přijal na přelomu září a října 1879. Náš čas je tedy věkem Michaela. Rudolf Steiner zdůrazňuje mimořádný význam archanděla Michaela pro současné lidstvo. Evoluce vědomí se dostala již do stádia, kdy je možné začít překonávat veškeré skupinové a národně orientované vazby a nahrazovat je universalitou lidství.

 

Mluvíme-li o hierarchii archandělů, dá se říci, že se střídají tak, jak jsem řekl. Ale ten nejvyšší v daném řádu, do určité míry nejmocnější, je ten, který přejímá vládu našeho věku, Michael. Je jedním z řady archangeloi, ale v určitém smyslu je tím nejpokročilejším. Nyní existuje nějaký vývoj a tento vývoj se týká všech bytostí. Všechny bytosti se nacházejí ve stavu vzestupného vývoje, a my žijeme ve věku, kdy Michael, ten nejvyšší z přirozenosti archandělů, přechází do řádu archai. Postupně přejde do vedoucího postavení, stane se vůdčí bytostí, duchem času, vůdčí postavou pro celé lidstvo.

To je ten významný, nesmírně důležitý aspekt naší doby, že pochopíme, že to, co neexistovalo ve všech předcházejících epochách, pro celé lidstvo to neexistovalo, nyní může být, musí se stát vlastnictvím veškerého lidství. Co se až dosud projevovalo u jednotlivých národů – spirituální prohloubení -, to může být nyní něčím pro celé lidstvo.[53]      

  

Nauka o sedmi planetárních božstvech je prastará. V řecky psaném spisu Poimandrés, jenž je součástí tzv. Hermetického korpusu se nazývají Správci (dioikétés).[54]

 

Nús-Bůh je mužsko-ženský, ovládaje Život a Světlo, porodil Slovem druhého Nús-Tvůrce, který je bohem ohně a dechu. Ten vytvořil sedm Správců objímajících v kruzích vnímatelný vesmír. A jejich správa se nazývá osud.

 

Nús (mysl, rozum) je Duch svatý, Boží vědomí, Dech božské Matky. První HÉ Božího jména IHVH. Druhý Nús je Duše světa, nebeská Panna, tvůrčí Moudrost, druhé HÉ. Matka předává prostřednictvím Logu (písmeno V tetragrammatonu) Dceři Život a Světlo (zoé kai fós). Ale možná že autor těchto slov pod pojmem druhý Nús chápe universální energii stvoření v jejím celistvém aspektu, tedy jako jednotu Syna a Dcery, Slova a Moudrosti. Ve stvoření se Život projevuje jako dech (pneuma) živých bytostí a Světlo jako oheň (pyr), jenž plodí druhotné zevní světlo světa.

Druhý Nús vytvořil sedm správců, kteří objímají v kruzích viditelný vesmír. To je důležitý vhled. Někteří filosofové mají silný pocit, že hmotný svět je místem krajního povrchu a že vše duchovní leží „uvnitř“. Je tomu přesně naopak. Země leží v centru nebeských sfér, které ji nejen objímají, ale také prostupují. Lze si ji představit jako nejmenší matrjošku v soustavě osmi figurek, přičemž jednotlivé figurky budeme vnímat nikoli povrchově, dvourozměrně, ale trojrozměrně, tj. tak, že každá větší matrjoška obsahuje ve svém prostoru všechny matrjošky menší. Fyzická Země je nejmladším dítětem, zrodila se jako poslední. Jak je tedy možné, že je v nitru, a ne na povrchu? Je to dáno tím, že nové světy nepovstávají zevním „nabalováním“ z nitra směrem ven, ale rodí se uvnitř vyššího světa mateřského. Jako dítě vzniká v lůně mateřského těla, tak se rodí každý nový svět z nitra energeticky vyšší roviny bytí a vědomí. Jako kdyby dítě v lůně matky mělo také ve svém lůně další dítě, a to opět své dítě atd. Nejstarší sféra Saturnu vše objímá a prostupuje. Mythus vyprávějící příběh o tom, jak otec Saturn polyká své děti, je hluboce pravdivý. Nakonec místo nejmladšího syna pohltí kámen, který mu podstrčí nešťastná matka Rheia. Tento kámen symbolizuje naši Zemi.[55] Je to střed celého vnitřního slunečního systému, jehož krajní, zevní sférou je ta nejstarší, Saturnova.

Na stejném principu funguje lidský energetický systém. Také lidské tělo je středem, jenž je objímán sedmi elipsoidy. Všechna naše těla jsou součástmi korespondujících světů. Fyzické tělo je částí fyzického těla Země, éterné tělo člověka náleží do energetické roviny éterného světa apod. Vnější zlaté vejce, které chrání, prostupuje a udržuje všech nižších sedm rovin lidského energetického pole je součástí původního saturnského světa, jenž stál na počátku vývoje naší sluneční soustavy.   

Člověk je malým vesmírem, mikrokosmem. Doslova. Je sestaven na základě totožného vzorce jako vnitřní solární systém.

 

Na závěr této kapitoly si řekněme, že i zvukový projev slova Elohim má svůj význam a energeticko-psychologický účinek. Rudolf Steiner upozorňuje na sílu jednotlivých fonémů a jejich dopad na lidské prožívání. Zdůrazňuje, že význam slov je třeba studovat podle vyznění písmen a že toto poznání je dnes prakticky zapomenuto.[56] 

 

Hélios

 

 

Slunce však není jen duchovní dobro a společná síla Elohim. Má také svou duši, svůj ženský aspekt vědomí. Připomeňme si slova Rudolfa Steinera:

 

A s tímto centrálním dobrem, jež je duchovní povahy, je zároveň spojen duševní rozměr: Hélios mu Řekové říkali.

 

Kdo je to Hélios?

 

Sluneční bůh Hélios je spolu s bohyní měsíce Seléné a Jitřenkou (Eós) synem mocného Titána Hyperióna.^[57] Etymologický význam Hyperióna je ten, kdo kráčí na výšinách.^[58] Tento vznešený bůh je správcem ohně, Hyperión vládne ohněm.^[59] Ohnivý rozměr starého titána není překvapivý. Později uvidíme, že celý prvý ontogenetický cyklus vývoje sluneční soustavy byl pod vládou duchovního ohně. Do tohoto saturnského období patří zrozenci Nebe a Země, Titáni a Titánky, řečeno slovy řeckého mythu.

 

Pokud jde o zevní mytologii, příliš informací o Héliovi z ní nenačerpáme. Kromě příběhu syna Faethonta, jenž si ve své mladické nerozvážnosti troufl řídit sluneční vůz svého otce, a několika kusů zabitých býků z Héliových stád, jimiž si Odysseovi druhové chtěli zpříjemnit pobyt na ostrově Thrinakii, prakticky nic. Nenechme se ale mýlit. Fakt, že někdo příliš neexceluje v oblasti mythu, ještě neznamená, že se nejedná o významnou osobnost. Hélios je veliký bůh. Avšak ne všechny spirituální děje a bytosti prosakují z mysterijního podhoubí na denní světlo se stejnou intenzitou. Některé příběhy nasál mythus prakticky kompletně, zatímco jiné zmiňuje jen letmo. Údělem určitých božských postav bylo dokonce setrvání v naprosté uzavřenosti mysterijního světa před vnější zkušeností.   

 

Rudolf Steiner v přednáškách v Dornachu^[60] na přelomu let 1923 a 1924 naznačuje, že i starověká mystéria začala v určitém okamžiku podléhat úpadku a mravnímu rozkladu. To je zcela v souladu s výše uvedeným předpokladem, že vše tělesné podléhá cyklu zrození a zániku. I ta nejposvátnější starověká mystéria byla poslušna tohoto principu, neboť i ona mají svou institucionální složku, svou tělesnou schránu. To nám však na druhé straně přináší možnost letmo nahlédnout do tajemství starých iniciačních obřadů. Díky této dekadenci se dochovaly určité střípky mysterijní moudrosti, které vděčí za svou profanaci právě oné laxnosti na konci mnoho tisíc let trvající mysterijní éry. Podívejme se tedy, co nám o postavě Hélia prozrazují útržky z řeckých magických papyrů.   

 

Mág, který chtěl vzývat Hélia, si na keramickou destičku vyryl tvar srdce a přidal různé samohláskové skupiny alfabety. Srdce naznačuje centrální postavení slunce v rámci sluneční soustavy, samohláskové skupiny zachycují různorodá působení sedmi slunečních bohů. Je dobře možné, že Elohim působí na zemi skutečně v jakýchsi kvantech, vytvářejících synergickou sílu různých dvojic, trojic atd.

 

Za soumraku se pak obrátil tváří k slunečnímu kotouči s následující invokací:^[61] 

 

  

Hélie kadeří zlatých,

ty přijíždíš s vanutím větrů vzduchem proudících,

vládneš plamenem nevyčerpatelného ohně.

Obíhaje veliký pól v dálavách éteru, sám vše plodíš a opět rozvolňuješ.

Od časů kdy všechny živly řazeny jsou dle tvých zákonů,

 celý kosmos vyživují během čtverného roku.

Slyš, blažený, tebe volám, vládce nebes, země, chaosu i Hádu,

kde dlí duše lidí, jež předtím světlo vídávaly.

…

Tvé jméno volám, Hóre, jehož počet je roven Moirám,

ACHAIFÓ THÓTHÓ FIACHA AIÉ ÉIA IAÉ ÉIA THÓTHÓ FIACHA.

Smiluj se nade mnou, Praotče, dítě vesmírné, ze sebe zrozené,

oheň přinášející, zlatem zářící, světlo smrtelníků, vládce kosmu.

Jsi duchem ohně, jenž spánku nezná, nezničitelný, zlatý kruh,

paprsky své posíláš do náruče země.

 

Magický papyrus opakovaně projevuje tajemství vokálů. Zdá se, že mág se dostával do změněného stavu vědomí opakováním různých samohláskových skupin. Tyto pečlivě sestavené evokační skupiny byly bezpochyby jedním z důležitých iniciačních pilířů. Adept získal podrobný návod, jaké samohláskové variace aplikovat pro daný konkrétní případ evokace. Odpovídá-li sedm vokálů alfabety sedmi slunečním bohům, značí to, že invokace konkrétní samohláskové skupiny, např. IAO, vyvolává spojený energetický účinek těchto tří bohů (vokálů). Podle energetické účinnosti vokálů jim lze přiřadit čísla od 1 – 7.^[62] Písmeno I je vibračně nejmocnější, nejvýše položené, navýsost ohnivé. Odpovídá jedničce. Naproti tomu dolní miska – údolí éterné roviny, písmeno U, je z vibračního hlediska nejméně energetizované, je sedmým článkem řetězce.^[63] Z této roviny povstává fyzický svět.

 

Zaujalo mne časté opakování slova SIGÉ (mlčení) během rituální práce. Energie tohoto gnostiky hojně využívaného výrazu hrála zřejmě při vzývání slunce důležitou úlohu.^[64] Kléméns Alexandrijský říká, že Sigé je matkou všeho, co bylo vyvrženo z lůna původní hlubiny. To by naznačovalo silný kosmogonický charakter tohoto slova.  

Nesmírně cenný je v tomto kontextu výrok jednoho z prvních křesťanských mučedníků Ignatia z Antiochie:

Je jeden Bůh. Projevil se skrze Ježíše Krista svého Syna. Ten je jeho Logos, který vystoupil ze Sigé.[65]

 

Jde-li dílo zdárně kupředu a nebesa se před vnitřním zrakem adepta začínají otevírat, přichází chvíle, kdy mág pronáší tuto větu:  

 

Sigé, Sigé – já jsem hvězda, která putuje spolu s vámi, byť zářím z hlubiny.^[66]

 

Zvláštní, pozoruhodný výrok plný pokory i vnitřní jistoty, která pramení z vědomí božské povahy lidství. Na jednu stranu žije vtělený člověk na okraji bytí, na samé periferii skutečnosti, svázaný tisíci tělesnými, sociálně-psychologickými i karmickými pouty. Prožívá své dny v slzavém údolí, jak se kdysi říkalo, na samém dně hlubokého písmena U. To je vnější pohled povrchu. V tomto smyslu září člověk zdola. Je to zevní hlubina tělesnosti, pro níž jsou její vlastní duchovní počátky jen mlhavým snem. Pak je tu ale druhý, mystický význam výroku zářím z hlubiny (ek tú bathús analampón). Mág artikuluje slovo bathos, hlubina, o němž díky Klémentovi víme, že je pramenem všech věcí. Bathos je Anaximandrovo apeiron, bezmezno, černá sametová nicota, jak říká Barbara Brennan. Tato nekonečně plodivá noc, roztoužená po otevírání se světlu a kreativitě, je součástí jádra lidské bytosti. My všichni máme na dně naší duše hlubinu – bathos. Z ní vychází veškerá tvůrčí činnost. Z ní také záříme. Věta zářím z hlubiny je doslova pravdivá, ovšem v tomto případě nikoli zevně na podkladě energetického sestupu do sféry země, ale v tom nejhlubším mystickém významu:

 

Zářím bohům vstříc tím, čím jsem s nimi zajedno, vyzařuji svou esenci jádra, sebe jako jedinečnou kosmickou bytost.

 

Poté se sluneční kotouč otevře a začínají z něho vystupovat pěticípé hvězdy, jež zaplní celý prostor vůkol. Adept znovu vyslovuje formuli Sigé, Sigé. Náhle zří temný kruh a v něm ohnivou uzavřenou bránu. Následuje nové vzývání slunečního božství zakončené těmito slovy:

 

Kvůli tísnivé, trpké a neúprosné Nutnosti (Ananké) volám věčně živoucí a ctihodná jména, která ještě nikdy nenašla cestu do lidské přirozenosti a nebyla vyslovena jako artikulovaná řeč lidským jazykem ani smrtelným zvukem ani smrtelným hlasem.^[67]    

 

Následuje řada 57 dvou až čtyřčlenných vokálních skupin, jež je třeba vyslovovat s ohněm a duchem (meta pyros kai pneumatos). Do těchto samohláskových sil jsou zahalena jména sedmi nesmrtelných bohů kosmu (athanatoi theoi tú kosmú). Po artikulaci slunečního jména zahřmí hrom a vznikne jakýsi vnitřní vír a tlačenice v okolním prostoru. Adept sám cítí, že je hluboce otřesen. Poté zvolá opět Sigé a brána nebes se otevře. Člověk vidí svět bohů v lůně slunce, tímto pohledem je tak uchvácen, že se v radosti nechá strhnout a stoupá v duchu nahoru. Pak se zastaví a s upřeným pohledem nasaje do sebe božského ducha. Po určité vnitřní stabilizaci pronese tato slova: Přistup blíž, můj Pane. Paprsky vnitřního slunce se obrátí směrem k mágovi, ten hledí přímo do jejich středu. Pak se zjeví sám sluneční bůh. Je velmi mladý, krásného vzezření, s ohnivými vlasy, v bílém šatu, zahalený v rudém plášti. Na hlavě má ohnivý věnec. Mág jej takto zdraví:

 

Pane, buď pozdraven, všemocný vládce, králi, největší z bohů, Hélie, Pane nebe a země, Bože bohů. Silný je tvůj dech, veliká tvá síla, Pane. Prosím zvěstuj mne nejvyššímu Bohu, který tě zplodil a učinil, že tady stojím, zrozený ze smrtelného mateřského lůna a plodivé síly krve, že jsem dnes znovuzrozený tvou mocí, učiněn nesmrtelným mezi deseti tisíci v této hodině podle úradku Boha nade vše dobrého.^[68]  

 

Po těchto slovech Hélios odchází, pohled mystika jej provází na jakési cestě vedoucí vzhůru k pólu. Tím ale zážitek nekončí. Za nějakou chvíli se objeví sedm panen oděných v mořském hedvábí^[69] se zlatými žezly v rukou. Na hlavách jim syčí zmije.^[70] Jsou to Tychai, nebeské bohyně osudu (Tychai tú uranú).

 

Zdravím vás, sedm nebeských Tychai, panny vznešené a dobrotivé, nejposvátnější strážkyně čtyř sloupů.^[71]

 

Strážkyně čtyř sloupů.

 

Veliký kosmický cyklus pohybu lidské duše se děje okolo čtyř bytostných sloupů. Vše začíná i končí v nejvyšší energetické rovině, kam je duše schopna doputovat, v oblasti starého Saturna. Vzhledem k tomu, že člověk disponuje tzv. saturnským (zlatým-keterickým) tělem, které vytváří pevnou skořápku jeho energetického systému, může přijít až na toto místo, kde prožije velkou půlnoční hodinu duchovního znovuzrození, jak říká Rudolf Steiner. Saturnské tělo (Geistesmensch, slovy anthroposofie) máme jako pozůstatek z první fáze zrození sluneční soustavy, kdy všude vládl saturnský řád ohně. Tady na hřbetu světa^[72] prožije lidská duše své vzkříšení, znovuzrození. Tady na výsostech Saturna končí jeden velký cyklus a začíná nový. To je první severní sloup kosmického kruhu, jemuž vládne archanděl Orifiel.^[73] Nejblíže je lidské duši v době zimního slunovratu, kdy končí starý rok a začíná nový. 

 

Pak začne sestup do nižších vibračních rovin astrálního světa, kde se duše připravuje na své příští vtělení. Z této oblasti vnitřního slunce se vydá na cestu vedoucí k narození ve fyzickém světě. Projde éternou branou, a nakonec se pohrouží do těla novorozence. Slunce i člověk vycházejí na východě. Toto je druhý východní sloup zrození. Vládne mu měsíční archanděl Gabriel.^[74] Něžnou tvář této krásné bytosti lze nejlépe vnímat v období jarní rovnodennosti a v tajuplném rozvíjení probouzející se přírody. 

 

Třetí bytostný sloup svého kosmického oběhu zažívá vtělená duše někdy mezi 40. a 50. rokem života, kdy je na vrcholu svých tělesných a psychických sil. Řekové této době říkali akmé (ἀκμή), špička, vrchol, nejvyšší zralost, plnost květu. To je třetí jižní sloup veliké pouti, plný světla a životní síly. Ovládá jej archanděl Uriel.^[75] Letní slunovrat a následující teplé dni jsou ideální pro naladění se na energii tohoto červeno-oranžového božství. 

 

Během odcházení z tohoto světa zažívá člověk mystérium čtvrtého západního sloupu. Zevní sluneční světlo pohasíná, povstává niterné Héliovo světlo astrální roviny. Duše se rodí zpátky na svět vnitřního slunce. Poté ji očekává vzestup k příštímu znovuzrození na hřbetu světa. Podzimu života vládne archanděl Michael.^[76] Je to anděl lidského srdce, provází člověka nelehkou stezkou nahoru do království Saturna, kde vládne dosti chladná atmosféra řádu a nutnosti. Michael je tváří Krista. Kdekoli působí tento mocný anděl, tam je také přítomen sám Sluneční král. V černém lůně saturnské noci, když všechna ostatní světla pohasnou, udrží si duše své vědomí Já díky Tomu, kdo v ní tuto pochodeň sebeuvědomění kdysi rozžal, a kdo po věky udržuje život jejího plamene. Syn Boží je sebereflexí naší sluneční soustavy, své Já propůjčuje nám lidským bytostem. Svatý archanděl Michael, kníže vojska nebeského, má v rukou plamenný meč, v němž je síla jeho Pána. Dnes s ním již nesráží z nebes mocnosti vzdoru jako v dávných dobách. Meč, jenž kdysi rozděloval obyvatele světa na ty nahoře a ty dole, se proměnil na meč sjednocující, holistický. Dříve vytvářel z jedné věci dvě, dnes jeho čarovný dotek přináší kouzlo lásky. Ze dvou věcí povstává jedna jediná. Meč se proměnil na ruku, která hladí.^[77]   

 

Mythus představuje bohyni Tyché jako dceru titána Ókeana a jeho manželky Téthydy.^[78] Tím je dán její prastarý a vznešený původ. Slovo tyché (τυχη) značí náhodu, osud, štěstí i neštěstí. Holistický charakter tohoto božství sjednocující v sobě zdánlivé či skutečné protiklady je právě dokladem hluboké a starobylé moudrosti. Dnes již chápeme, že náhoda není žádným protipólem osudu, že je pouze výrazem, jenž aplikujeme v situacích, které překračují horizont našeho poznání. Dnes již nepochybujeme o tom, že i chvíle neštěstí se mohou po určité době ukázat jako nesmírně cenné a život obohacující. Tyto poznatky předkládala ve starých dobách bohyně Tyché lidem prostřednictvím pozoruhodného amalgámu jejího jména.^[79]

 

Bohyně osudu Tychai jsou projevem ženského aspektu bytí, Duše světa. Jejich doménou je éterný svět a jeho tělesná afirmace – fyzický kosmos. Jsou to lunární síly. 58. orfický hymnus na Tyché^[80] ji nazývá Artemidou vládnoucí, zrozenou z krve Dionýsa.^[81] Její lunární charakter vystihuje kromě Artemidina jména také atribut bohyně hrobu, tymbidié (tymbos – hrob). Obecně lze říci, že lunární božstva projevují moc Duše světa, zatímco solární bohové jsou výrazem nebeského Logu, Syna Božího. Síly měsíce dohlížejí na řádný chod pozemského dění v oblasti zrození, růstu a smrti. Z tohoto důvodu neváhá Orfeus při vzývání bohyně Tyché prohlásit: V tobě je pestrý život smrtelníků.^[82]

 

Jeden z posledních novoplatónských filosofů Simplikios nám o bohyni osudu Tyché podává následující informace:

 

Moc bohyně Tyché uspořádává zejména sublunární oblast světa, v níž se přirozenost toho, kdo ji přijímá, odchýlila od bytostného řádu. Sama Tyché spolu s ostatními tvůrčími příčinami tuto přirozenost řídí, pořádá a ovládá. Pročež jí dávají kormidlo, aby mohla řídit ty, kteří plují na moři zrození a kormidlo umisťují na kouli, aby se ukázala nestálost zrození, jemuž vládne. V druhé ruce má roh Amalthein plný plodů, jako pramen získání všech božských darů. Kvůli tomu uctíváme bohyně Tychai našich měst, domovů i každého jednotlivce, neboť jsme se vzdálili božské jednotě a hrozí nám, že ztratíme na ní účast. Prosíme o získání ztracené jednoty bohyni Tyché a všechny bytosti vyššího původu, jež ovládají oblast zrození spolu s ní. A veškerý osud je dobrý.^[83]   

 

 

Poté co adept pozdravil sedm slunečních panen osudu, zří také sedm bohů s tvářemi černých býků, ve lněných zástěrách, se zlatými diadémy. Říká se jim vládci nebeského pólu (polokratores tú uranú). Také ty je třeba pozdravit jednoho po druhém.

 

Zdravím vás, strážci nebeské osy, svatí a mocní chlapci, kteří na jeden příkaz otáčejí v kruhu nebeskou osu.^[84] 

 

Polokratores dohlížejí na řádný pohyb zemské osy. Průsečíkem nebeské sféry a zemské osy jsou tzv. nebeské póly, severní a jižní. Tyto póly jsou nestálé, rotují okolo pólů ekliptiky během platónského roku (25 800 let). Severní pól ekliptiky leží v souhvězdí Draka. Je to pozoruhodné místo. Nejvyšší bod kosmu, nebeský strop, jakési božské oko, z něhož se line proud světelné ochrany směrem „dolů“ až k zemi. Astronomové mu říkají příznačně mlhovina Kočiči oko. Díky Proklovi víme, že zasvěcenci nazývali toto vrcholové ohnisko kosmu pečetí bohyně Rhey, centrem Diovy stráže: 

 

Pythagorejci v úctě nazývali pól pečetí Rheinou. Vnímali jej jako nevyslovitelnou a dynamickou sílu životodárného božství, která je vysílána skrze tento pól směrem ke skutečnosti. Jako centrum Diovy stráže, díky němuž poskytuje Zeus kosmickým údolím svou tvůrčí ochranu umístěnou do středu jako nehybný bod. Dokud trvá centrum, je také vše ostatní bez otřesů a v neutuchajícím oběhu. Setrvává na stráži svého nezměnitelného řádu. Bohové – vládci nebeského pólu jsou ustanoveni jako moc, která shromažďuje vše rozdělené a sjednocuje vše rozseté do množství. Jejich údělem je dohlížet na nebeskou osu, oni popohánějí její oběh a věčně rotují v kruhu.^[85]       

 

Polokratores shromažďují vše rozdělené a sjednocují vše rozseté do množství. Z těchto Proklových cítíme, jak nesmírně důležité bylo setkání adepta s těmito bohy v průběhu sluneční extáze. Přísně vzato, duchovní cesta není o ničem jiném než o sjednocování polarit. Přísně vzato, duchovní cesta není o ničem jiném než o učení se lásce.

 

Vládci pólu zasévají do duše adepta silný impuls touhy směřující k jednotě. Je-li tento impuls dále pěstován a zaléván vodou poctivé duchovní práce, může jednou vykvést v nádhernou všeobjímající květinu v lidském srdci. Vůně tohoto čarovného květu pomůže člověku překonávat výzvy tělesného bytí a povede jej k niternému obrození.

 

Opusťme nyní našeho slunečního zasvěcence a připomeňme si myšlenku Rudolfa Steinera ze začátku této kapitoly, že i pro posvátná mystéria nastala chvíle jejich mravního rozkladu.[86] Díky této dekadenci se nám ovšem dochovaly nejen střípky citované magické moudrosti, ale též rituální písně starého velekněze a pěvce Orfea. Je možné, že Orfické hymny byly po dobu tisíce let aplikovány v rámci kultovní rituální práce.^[87] Na světlo každodennosti je vynesl právě až soumrak starořeckých mystérií a zřejmě určitá profanace během helenistického období. Právě z tohoto důvodu je mnoho badatelů přesvědčeno, že orfické hymny jsou relativně mladým výtvorem pozdně helenistické doby.

 

Naše putování s adeptem slunečních tajů zakončíme orfickým hymnem na boha Hélia.[88]

 

 VIII. orf. hymnus na Hélia.

 

Oběť zápalná pro Hélia, s vonnou manou.

 

Slyš blažený, vševidoucí věčné oko maje,

titáne zlatem zářící, jenž na výsostech kráčí, světlo nebeské.

Ze sebe zrozený, únavy neznaje, radostný pohled živoucích.

Na pravé straně jitřenky ploditel, na levé noci pak,

 ohnisko časů, na čtyřech nohách putující.

Ve žhavém šelestu kvapíš jsa vozataj zraků jiskrných,

hnán na cestě vířivé v nekonečném kroužení;

zbožným lidem dobré věci zvěstuješ, nesmlouvavý vůči bezbožníkům.

Se zlatou lyrou řídíš harmonický světa běh,

dobrých skutků hlasatel, dítě živící sled času.

Vládce světa, jenž s flétnou spěchá cestou ohnivou, v kruhu se otáčeje.

Přinášíš světlo pestrostí zdobené, tys Paián, života i plodů dárce.

Věčně kvetoucí otče časů, neposkvrněný, nesmrtelný Die!

Jasné světlo pro všechny, obíhající oko vesmíru,

jež zhasíná, by znovu se zalesklo v nádheře svých paprsků.

Projevem jsi spravedlnosti, miluješ tok a proudění, pán všehomíru.

Věrnosti strážce, provždy nejvyšší, všem jsi oporou;

oko spravedlnosti, světlo života, ó vozataji koní nebeských!

 

 

Zeus

Vidíme, že Orfeus nazývá Hélia světlem nebeským, vševidoucím věčný okem, věčně kvetoucím otcem času, neposkvrněným, nesmrtelným Diem, okem spravedlnosti, světlem života.

 

Nebeské světlo, nesmrtelný Zeus, otec času, světlo života … To jsou nesmírně silné atributy. Vždyť známe Kristova slova:

 

Tedy Ježíš opět jim mluvil, řka: Já jsem Světlo světa. Kdož mne následuje, nebudeť choditi v temnostech, ale budeť míti Světlo života.[89] 

 

Kristus je Světlo světa (to fós tú kosmú) a Světlo života (to fós tés zoés).

 

Kristus je Světlo všech světel.

 

Znamená to snad, že staří Řekové nahlíželi slunečního krále Krista prostřednictvím těchto solárních bohů, Hélia, Dia, Apollóna atd.? Na tuto otázku se pokusíme odpovědět na konci této kapitoly.

Kdo je tedy tento nejvyšší bůh starořeckého vědomí, mocný titánovec Zeus? Vnímali staří jeho solární charakter? Co k tomu říká Rudolf Steiner?

Zeus je slovo, jméno, které je proměnlivé, když bylo používáno za starých dob. Používalo se pro duchovní individuality na nejrůznějších stupních vývoje. Avšak ti, kteří ve starém Řecku měli určité povědomí o zasvěcení, ti v Diovi viděli jim poznatelného vůdce slunečních duchů. Zeus je tím, co žije v působení, jež přichází ze slunce na zemi.[90]

Adepti zasvěcení vnímali Dia jako vůdce slunečních duchů. Steiner neváhá použít silný výrok, který jinak anthroposofická věda uděluje pouze Kristu. Zeus žije ve všem, co přichází ze slunce. Sluneční dary k nám putují prostřednictvím éterné oblasti:

A když nahlédneme do starořecké doby, do osmého, sedmého, pátého století a tak dále před mystériem na Golgotě, tehdy již člověk nevnímal tajemství slunce, tehdy vnímal jen to, co se projevovalo jako sluneční působení okolo země. Tehdy vnímal do značné míry jen působení slunce v éteru, který vyplňoval prostor okolo země. A to, co se rozprostírá kolem země jako éter, co proniká také člověkem, to označovali řečtí zasvěcenci – nikoliv lid, ale adepti mystérií – jako Dia.[91]

Nejde jen o éternou oblast, Rudolf Steiner vnímal také spojitost lidského emocionálního těla a Dia. V následující ukázce nazývá Dia věrným obrazem, paralelou (Gegenbild) emocionálního těla. Nenechme se mýlit terminologií, astrální tělo, o němž bude řeč, není čtvrté astrální-sluneční tělo lidského energetického systému, nýbrž tělo emocionální, jež anthroposofie nazývá též pocitovou duší (Empfindungsseele) nebo přímo emocionální tělem (Empfindungsleib). Rudolf Steiner používal termín Astralleib na základě svého přesvědčení, že toto emocionální tělo náleží již do sféry astrální a v průběhu noci vystupuje spolu s rozumovou duší (Vernunftsseele, ich) z fyzického a éterného těla do astrálního prostoru. Barbara A. Brennan nicméně během své terapeutické praxe díky vyššímu smyslovému vnímání nahlédla, že k pozemskému plánu náleží nejen fyzické a éterné tělo, ale také tělo emocionální a mentální. Všechna tato těla zůstávají během noci „dole“ a do hvězdné oblasti vystupuje tělo astrální (Steinerova Bewusstseinsseele) spolu s vyššími rovinami lidského bytí.[92]    

Stejně jako je astrální tělo rozprostřeno v našem mikrokosmu, stejně tak jsou dálavy prostoru, universální éter, prostoupeny makrokosmickým předobrazem našeho astrálního těla. A můžeme také říci: To, co si staří Řekové představovali pod pojmem Dia, je makrokosmickým předobrazem našeho astrálního těla. V nás je astrální tělo, to způsobuje zažehnutí projevů vědomí. Mimo nás je rozšířena astralita, která ze sebe jako z lůna kosmu rodí duhu, ranní a večerní červánky, blesk a hrom, oblaka, sníh a tak dále. Dnešní člověk nemá ani slovní označení pro to, co si starý Řek představoval pod pojmem Dia a co je makrokosmickou paralelou našeho astrálního těla.[93]        

Emocionální tělo je v našem mikrokosmu rozprostřeno tak, že vytváří most mezi tělem éterným a mentálním. Je to obdoba makrokosmu, také tam leží emocionální svět Venuše mezi sférou Luny a Merkura. Podle Steinera řečtí zasvěcenci vnímali lidské emocionální tělo jako nitrosvětskou paralelu Dia. To je významné sdělení, u něhož se zastavíme.

Nejprve si řekněme, že v rámci evoluce sluneční soustavy nedošlo jen ke čtyřem velkým ontologickým zvratům, čtyřem znovuzrozením Země (Saturn, Slunce, Luna, Země), jak učí anthroposofická věda, ale že zároveň každý velký bytostný krok sestává ze čtyř menších živlových obratů. Pokud jde o první ohnivou éru saturnského života, procházela čtyřmi menšími bytostnými obraty. Použijeme-li terminologii tarotových karet, můžeme první etapu zrození sluneční soustavy charakterizovat jako oheň ohně (Saturn), druhou jako vzduch ohně (Jupiter), třetí jako vodu ohně (Mars) a poslední jako zemi ohně (Slunce). Teprve během čtvrté subverze dochází k velkému znovuzrození, kdy ohnivý svět Saturna se promění na vzdušný svět Slunce. Poslední saturnské stadium, země ohně, je zároveň první solární sférou, je tedy ohněm vzduchu, jedná se o nám dobře známý astrální svět našich snů. Následují další subverze, vzduch vzduchu, mentální rovina Merkura, voda vzduchu, emocionální sféra Venuše, a nakonec země vzduchu, éterný svět Luny. Země vzduchu je zároveň nejvyšší sférou nižší lunární roviny, je tedy ohněm vody, vrcholem éterného moře. Na této bytostné úrovni dochází k dalšímu velkému obratu, kdy vzdušné síly Slunce se vlévají do vln Měsíce. Nastává třetí znovuzrození Země, rodí se éterná matrice, z níž povstane svět času a prostoru.

Máme tedy čtyři světy nebeského plánu Saturna a čtyři světy pozemského plánu Slunce. Vzhledem k tomu, že poslední sféra nebes a první sféra Slunce jsou totožné, je spirituálních rovin sedm, nikoli osm. Tři horní, tři dolní, a mezi nimi astrální svět, jenž je srdcem a sjednocením toho, co je nahoře a dole. Nyní si představme, že tři dolní světy pozemského plánu jsou určitou obdobou, bytostnou nápodobou příslušných horních saturnských sfér. Merkur je obdobou Saturna, Venuše je obdobou saturnského Jupitera, Luna je nápodobou nebeského Marta. Jinými slovy, prostřední člen saturnské triády, Jupiter, je předobrazem pro střední člen triády pozemské, a tím je emocionální rovina Venuše. Platí tudíž tvrzení Rudolfa Steinera, že Zeus – Jupiter je věrným obrazem (Gegenbild), přesněji předobrazem lidského emocionálního těla.    

Zároveň Steiner říká, že emocionální tělo zažehává projevy vědomí. Ano, emocionální tělo působí „zdola“ na naše tělo mentální, a to ve smyslu psychologickém, a také empirickém. Psychologický modus zažehávání myšlení z emocí záleží v tom, že silné emoce vyvolávají adekvátní projevy myšlení a představivosti. Lidová moudrost zachytila tento fenomén přiléhavým rčením: Strach má velké oči. Pozitivní a zejména negativní pocity jsou nesmírně kreativní, vytvářejí nové, byť často iluzorní světy našich představ a prožitků. Samozřejmě platí to také obráceně, naše mentální tělo zažehává projevy emocionality (při uvědomění si zítřejší těžké zkoušky začne srdce rychleji tlouci, nastoupí vnitřní neklid apod.).

Pokud jde o empirický způsob aktivace myšlení z těla emocionálního, je dobré uvážit, že pocitové, nebo také živočišné tělo není jen prostředím manifestace emocí, ale že je zároveň nositelem smyslového vnímání. Pes prožívá nejen emoce, ale je také bytostí s rozvinutými smyslovými schopnostmi. Mohutnost lidské intelektuality se rodí na podloží fungování tělesných smyslů. Tělesné vědomí je dítětem dialogu Země a lidské senzuality. Zevní lidské já vzchází prostřednictvím činnosti smyslů, a jen takto. Malé dítě díky svým smyslům nejprve otevře světu bránu do své duše, teprve později se aktivuje jeho mentální tělo prostřednictvím materiálního toku, který skrze tuto bránu prýští.    

Rudolf Steiner také zdůrazňoval, že Zeus je původcem nejen myšlení na mikrokosmické úrovni, ale též makrokosmických jevů. V tomto případě je slovo Zeus ekvivalentní termínu obecného astrálního působení v sublunární oblasti.

Starý Řek cítil, že v jeho nitru působí například ty síly, které nechávají zažehnout myšlenku, a že jsou to tytéž síly, jež tam venku organizují duhu. To pociťoval. A ptal se sám sebe: Pokud jsou uvnitř mne duševní síly, jež nechávají zažehnout myšlenku, co je pak venku, co je v dálavách prostoru rozšířeno, nahoře i dole, vpravo a vlevo, vepředu i vzadu? Co je rozšířeno v celém prostoru? Stejně jako v nitru, kde zažehávají myšlenku, tak venku duševní síly zažehávají duhu, ranní a večerní červánky, jas a třpyt oblaků. Co je tam venku v prostoru? Starý Řek vnímal duchovní bytost, která rodí z celého univerzálního éteru všechny tyto projevy, ranní a večerní červánky, duhu, záři a jas oblaků, blesk i hromobití. A z tohoto pocitu, který, jak bylo řečeno, se nestal intelektuálním poznáním, nýbrž byl elementárním pocitem, povstal náhled: To je Zeus.[94]   

Tajemství, že Zeus je tvůrcem (demiurgem) našeho vesmíru odhalil lidstvu velký novoplatónský filosof Proklos takto:

Jest otcem duše a rodů v duši a jednotlivých vrstev duše, i všech harmonických slov. Nesmrtelnou duši, jež má vlastní pohyb, ustanovuje ve vesmíru na způsob lyry. Rozděluje jednotlivé sféry kosmu, jednotu sedmi částí. Je také autorem a tvůrcem veškerého nebeského plánu a formy.[95]   

Z vnitřního slunce se rodí vnější mysl, emoce i vůle (jest otcem duše). Duši obývají podle R. Steinera také různé elementární bytosti, z nichž některé sami vytváříme (rody duše). Z astrálního – slunečního těla vycházejí těla pozemského plánu: mentální, emocionální, éterné a fyzické (vrstvy duše). Nejen Kristus, ale všechny bytosti duchovního slunce, projevují síly božského Logu, proto Proklos říká, že Zeus je otcem harmonických slov. Větu o nesmrtelnosti a vlastním pohybu lidské duše akcentuje Platón v dialogu Faidros. Zajímavý je postřeh, že duše je ve vesmíru ustanovena na způsob lyry. Struny lyry jsou napjaty na těle nástroje, jako je duše rozepjata na těle světa.[96] S tím souvisí starý mystický obraz kosmu jako lyry v rukou Apollóna. Pozoruhodná je také následující věta: Zeus dohlíží na fungování celého našeho vesmíru, celé sedmistrunné lyry, nikoli jen sféry, jíž je otcem (pozemský plán). Spravuje také vyšší světy nebeského plánu (Mars, Jupiter, Saturn), jejichž otcem je Saturn. Proto působí i v příslušných paralelních tělech lidského energetického systému.[97] Zeus je zároveň autorem a tvůrcem kosmické projekce, poiétés kai démiourgos, básník a stvořitel, výraz poeta opět jemně poukazuje na nebeské působení Slova. Všechny formy světa vycházejí z ontogenetické moci písmen.       

Proklos pokračuje:

K tomu ještě plodí ze sebe celek času jako nápodobu věčnosti, i všechny rozměry času a též bohy, kteří je projevují. A roznášeje celistvost zakládá slunce ze své duchovní podstaty jako světlo pro všechny, jemuž bude náležet výlučnost mezi ostatními bohy být svrchovaným vládcem světa.[98]

Světelný bůh Zeus plodí ze sebe čas jako nápodobu věčnosti. Zeus je titánovec, syn velkého titána Krona, za jehož éry se podle Rudolfa Steinera začíná rodit časový rozměr skutečnosti.[99] To, co vystupuje z Dia, není ještě pozemský čas, tak jak ho známe ze světa časoprostorového kontinua, ten má svůj původ v éterných rovinách vesmíru.[100] Kronos učinil první krok z lůna věčnosti, Zeus v tomto procesu zesvětštění věčnosti pokračuje a dává život bohům, kteří čas projevují. Jak mohou bohové projevovat čas? Tím, že jejich duch vibruje v nižších frekvencích než bytosti žijící ve věčnosti. Ten rozdíl, ten úpadek frekvenční síly mladších duchovních bytostí je dlážděním cesty vedoucí od věčnosti k časovosti.

Časový rozměr bytí je jako tanec bohů. Vysocí bohové obývající sféry věčnosti tancují kvapík v nekonečném synchronním proudu vědomí. Mladší božstva tančí pomaleji a jejich projev není již tak dokonale synchronní. Taneční kreace těch ještě mladších je znovu o poznání uvolněnější, zato ovládají vícero druhů tance. Snad by se dalo říci, že čím pomalejší a rozmanitější je božský tanec dané roviny bytí a vědomí, tím více je v čase. Čas není absolutní neměnnou veličinou, směrem dolů sílí, mohutní, zatímco směrem k vyšším světům ochabuje a krok za krokem se blíží k věčnosti. Práh mezi časem a věčností není ostrý, nýbrž fluidní, pozvolný, roztékající se.

Věčnost není pouhý bezčasý bod, z něhož vytryskl čas. Věčnost je nekonečná pulsující síla, která je tady a teď. Jako plášť Nebeské Dcery objímá všechny aspekty života, všechny hvězdy, všechny roviny času. Každý časový rozměr je vlastně jakýmsi jejím niterným výtryskem, květem, jenž se otevřel ve chvíli, kdy určitá část božské rostliny věčnosti neodolala touze po uvolnění, uvadnutí, touze po zrození. Čas je květem na rostlině věčnosti. Květ přichází a odchází, rostlina žije dál.   

Rudolf Steiner mluví o dvou proudech času, jednom éterném, jenž směřuje do budoucnosti a druhém astrálním, jenž vychází z budoucna a směřuje zpět do současnosti.[101] Současné vědomí je místem, kde se tyto dva toky vědomí setkávají.[102] Příkladem reverzního proudu času je zvláštní fenomén, jemuž Steiner říká astrální panorama.[103] Nejedná se o vhled do vlastního minulého života v prvních dnech po tzv. smrti, nýbrž o vnitřní obrazy z akašické kroniky, jež odhalují člověku jeho působení v příštích inkarnacích. Jako vysoký zasvěcenec bezpochyby toto mystérium sám prožil a dotýká se v této vznešené věci své vlastní zkušenosti. Možná, že to byl právě tento mimořádný spirituální zážitek, jenž vedl Steinera k myšlence, že v astrálním světě se čas pohybuje retrográdně, od důsledku k příčině.[104]

Barbara Ann Brennan vnáší do této problematiky nové světlo.[105] Říká, že v astrálním světě čas existuje potud, pokud jej bytosti dané vnitřní lokace svým přesvědčením vytvářejí. Může plynout dopředu i dozadu podle kreativní vůle prožívajícího vědomí. To zní velice zvláštně, nicméně je to zcela v souladu s Proklovým náhledem, že dimenze bytí, jíž říkáme čas, je důsledkem kreativní božské činnosti (Zeus plodí ze sebe čas jako nápodobu věčnosti). Čas není tedy jakýmsi apriorním rámcem, jak jsme si jej zvykli pojímat od Kantových dob.

Zdá se, že čas a prostor nejsou apriorní schémata, do nichž by Bůh vkládal výsledky své imaginace, ale že jsou sami důsledkem tvůrčí činnosti bohů a lidí. Čas nějak tajemně souvisí s působením Božího Slova, zatímco prostor je výsledkem odevzdání se Nebeské Dcery tělesné rovině. To, že kreativní bytosti mohou v určitém smyslu vytvářet prostor a čas, je dáno tím, že v nich tito Blíženci přebývají a vedou jejich tvůrčí kroky. Každý člověk má Ducha i Duši.[106]   

Nelze vyloučit, že Proklova myšlenka zrození času jako důsledku činnosti tvůrčího vědomí nalézá své uplatnění i v našem tělesném světě. Třeba i tady existuje čas jen proto, že v něj všichni věříme a tím jej vytváříme. My hypotézu času potřebujeme z praktických důvodů, nicméně otázka, není-li čas pouhou iluzí podobnou iluzi pohybujících se obrázků ve filmu, má své opodstatnění. Rudolf Steiner prohlásil, že čas je klamem, který leží v základu mnoha jiných klamů života.[107] 

A ještě jedna Proklova věta stojí za zopakování: Zeus ustanovuje ze své duchovní podstaty slunce jako světlo pro všechny. Zeus není jen otcem slunečního času, ale také slunečního prostoru.

Dále Proklos říká:

Zároveň vytváří zástupy nitrosvětských bohů a daimónů, věci nebeské, stejně jako sublunární, aby tento jednorozený a soběstačný kosmos-bůh byl skutečným obrazem duchovního a dokonalého božství. Zemi v něm upevňuje jakožto střed a obydlí, ostatní živly přiděluje božským duším a daimónům. K tomu všemu obrací k sobě božské bytosti, jež z něj vystoupily; plní vše čistým zrozením, věčným životem, dokonalou tvořivostí a plodivou hojností. Dělitelné duše vybavuje tělesností a přiděluje je k vládnoucím bohům, různé duše podřazuje různým bohům, vyjevuje jim zákony osudu, vyměřuje sestupy duší do zrození, dává řád celému procesu oběhů a zápasů, a ustanovuje, abych tak řekl, veškeré společenské pobývání duší na zemi.[108] 

Zeus silou své imaginace vytváří mladší generace duchovních bytostí pozemského plánu. Těmito nitrosvětskými bytostmi jsou v prvé řadě bohové éterné oblasti a také tzv. daimóni. Kdo je to daimón? Podle Platóna je daimón duchovní průvodce člověka, který jej provází na pouti pozemským i astrálním světem.[109] Tímto průvodcem bývá lidská duše v astrální oblasti nebo anděl strážný. Obvykle ale oba dva. Hlavní postava Nové attické komedie Menandros[110] k tomu dodává: Ke každému člověku přistupuje daimón hned při narození, dobrý mystický průvodce životem. Pojem daimón se však nemusí vždy vztahovat pouze na externí bytosti. Daimón je také okultním výrazem pro naše vyšší Já, pro božskou bytost, jejímž projevem je zevní tělesná osobnost. Tělesný člověk prostřednictvím svých opakujících se inkarnací pozvolna zušlechťuje své pravé Já, dodává mu zkušenosti pozemského bytí a tím jej individualizuje. Čím je lidský duch více individualizován, tím je svobodnější, neboť méně podléhá předsudkům a nezdravým schématům jednání kolektivního vědomí, ze kterého vzešel. Vnější osobnost umožňuje růst ducha. Každá zvládnutá výzva tělesného života je živou vodou pro Já, činí jej svobodnějším a zralejším. Sama vnější mysl ale vždy znovu uvadá, mentální tělo se spolu s ostatními těly pozemského plánu navrací do náruče aury Země. Jakkoli je to podivné a pro mnohé i nepříjemné: Naše tělesné vědomí je skutečně pouhým květem na krásném růžovém keři vnitřní bytosti. Není věčné, přichází a odchází.

Sókratés do určité míry vnímal své pravé Já, byť pouze negativně jako hlas, který jej varuje, aby některé věci nedělal. Je ve mně cosi božského a daimonského,[111] řekl kdysi soudcům athénského lidového soudu.

Zvláštní situace nastává, rozhodne-li se inkarnovat vysoká duchovní bytost. Pak je výjimečná i vtělená osobnost. Bývá nadána mnoha okultními schopnostmi. Je božským darem lidstvu a přináší silný spirituální impuls. Není pochyb, že takovou osobností byl i Rudolf Steiner a později Barbara Ann Brennan. Barbara dokázala komunikovat se svým vnitřním Já jako kdyby se jednalo o externí bytost.[112] Skrze své vyšší Já předávala světu moudrost a cestu vnitřního uzdravení. To, co svět potřebuje ze všeho nejvíce. 

Zeus vytváří věci nebeské, pokračuje Proklos ve svém výkladu, stejně jako sublunární, aby tento jednorozený a soběstačný kosmos-bůh byl skutečným obrazem duchovního a dokonalého božství.      

Věci nebeské (ta úrania) jsou duchovní světy pozemského plánu: mentální, emocionální a éterný. Sublunární oblast (ta hypo selenén, věci pod měsícem) je náš svět tělesné zkušenosti. Sféry vystupující z astrální – sluneční roviny jsou obrazem svého božského – saturnského předobrazu, tak jako čtyři nižší roviny lidského energetického systému jsou nápodobou čtyř božských sfér téhož systému. Sluneční soustava i člověk sestávají z osmi vzájemně se prostupujících sfér, z nichž první čtveřice je jakousi předlohou pro onu druhou pozemskou. Čtyři velká znovuzrození Země popisuje anthroposofická věda jmény Saturn, Slunce, Měsíc, Země. Kromě těchto velkých bytostných obratů přináší cesta povstání kosmu s sebou další živlové subsféry, pro každé velké evoluční stádium čtyři. To znamená, že než se saturnský svět obrátil ve vnitřní slunce, prošel čtyřmi menšími vývojovými kroky. U ostatních světů je to obdobné, včetně fysické Země. Také ona ve svém geologickém vývoji prošla stádii ohně, plynu, vody a nakonec souše.  Poslední tři velká znovuzrození slunečního systému budou již v módu cesty nahoru směřovat zpátky k jednotě, a ty budou charakteristické energetickým vzmachem a navyšováním vibrační moci. K těmto věcem se později podrobněji vrátíme.  

Zemi v něm upevňuje jakožto střed a obydlí, ostatní živly přiděluje božským duším a daimónům. K tomu všemu obrací k sobě božské bytosti, jež z něj vystoupily; plní vše čistým zrozením, věčným životem, dokonalou tvořivostí a plodivou hojností.

Tělesná Země jako nejmladší dítě Velké osmy spočívá ve středu celého systému. Je obydlím vtělených i elementárních bytostí. Je oním kamenem zabaleným do plen, jež bohyně Rheia podstrčila Kronovi namísto Dia. Ty pleny jsou hezký mythopoietický obraz nejen fysické atmosféry země, ale především sedmi nehmotných sfér, jež ji obklopují. Zeus plní vše čistým, doslova neposkvrněným (achrantos) zrozením. Neposkvrněným, neboť se nejedná o povstání života na podkladě tělesného kontaktu pohlavní dvojtvárnosti. Toto zrození je dáno silou Diovy imaginativní vůle. Toť dokonalá tvořivost. Taková plodivá síla je nekonečná. Bohové, jimž tímto způsobem daroval věčný život, jsou s ním navždy svázáni, obracejí se k němu, neboť všichni jsou aspekty Diovy tvůrčí moci a plodivé hojnosti.

Dělitelné duše vybavuje tělesností a přiděluje je k vládnoucím bohům, různé duše podřazuje různým bohům, vyjevuje jim zákony osudu, vyměřuje sestupy duší do zrození, dává řád celému procesu oběhů a zápasů, a ustanovuje, abych tak řekl, veškeré společenské pobývání duší na zemi. 

Dělitelné duše jsou duše, které jdou vstříc inkarnaci, kde budou nuceny svou přirozenou celistvost rozdělit, rozpůlit do ženského nebo mužského těla. V tělesném světě obvykle ztrácí svou vnitřní integritu a ztotožňují se s tělem a pohlavím. Začínají v tomto ohledu kulhat jako Héfaistos. Teprve vnitřní práce jim odhalí starou pravdu, že jejich duše není ženská ani mužská, nýbrž hermafroditní, sjednocená. Obraz Dia, jak podřazuje jednotlivé duše různým bohům, je připomínkou toho, že na každého z nás působí některé kosmické síly více nežli na jiné, což je dáno konfigurací postavení hvězd a planet v okamžiku tělesného narození. Pěkně to nastínil Platón ve svém Faidrovi, kde mluví o velkolepém průvodu bohů na nebesích, přičemž zdůrazňuje, že my jsme následovali Dia, jiné duše zase jiného boha.[113]

Zeus je nakonec i tou mocí, jež prostřednictvím karmických bohů, daimónů, andělů i duší samotných řídí to nejdůležitější – reinkarnační cyklus, toto základní schéma evoluce vyvíjejících se bytostí. Tím vyjevuje zákony osudu.   

A nakonec Proklovo shrnutí:

Domnívám se, že z již řečeného je zřejmé, a to i těm, kteří jsou schopni pouze omezeného vhledu do těchto věcí, že podle soudu Platóna je oním námi opěvovaným demiurgem veliký Zeus. Jestliže vrcholem celé duchovní triády, jak bylo řečeno, je Kronova královská moc a noetická správa duchovních věcí, středním členem a přijímající náručí pak v Kronovi přítomná plodivá a mateřská síla Rhey, pramene života, je každému zřejmé, že na konci této triády je sám největší Zeus.[114] 

Proklos odhaluje tajemství 1. kosmogonické ohnivé triády saturnského světa. Kronos – Rheia – Zeus. Sám Zeus je vrcholem 2. kosmogonické vzdušné triády sluneční (astrální) roviny. Nazvěme ji třeba Zeus – Persefoné – Dionýsos. Z astrální roviny povstane 3. vodní triáda éterného světa, třetí lunární stadium znovuzrození Země, řečeno s Rudolfem Steinerem. Teprve v rámci čtvrtého kosmogonického stadia dojde k manifestaci hmotného solárního systému z původní mlhoviny.[115] Na počátku fyzické sluneční soustavy je element vodíku. Jméno nejjednoduššího prvku hmotného vesmíru dobře vystihuje daný stav věcí. Hydrogenium, zrozený z vody. Vodík je skutečně zrozen z duchovních vod éterného světa. Přesněji, je zrozen ze sil Duše světa koncentrovaných v protonech a sil Slova, jež se projevují dynamikou elektronů. Na počátku tělesného světa je tedy opět triáda. Elektron – proton – vodík. Jakýkoli myslitelný nový svět vzniká podle téhož vzorce: Logos – Psyché – Kosmos. Na počátku je vždy oplodněná buňka, jejímiž rodiči jsou bytosti reprezentující Syna a Dceru. Z původní buňky vyrůstá nový kosmos, třeba pampeliška nebo člověk. Tím novým světem může být i planeta nebo sluneční soustava, ale také vesmír jako celek. 

Nastal čas, abychom se vrátili k otázce nadnesené na počátku této kapitoly: Nahlíželi staří Řekové samotného Krista optikou svých slunečních bohů?

Myslím, že ano. Skrze svá božstva hledali a nacházeli svůj intuitivní vztah ke Králi slunce. Ano, nahlíželi jej. Ale nikoli v tom smyslu, že by bohové jako Hélios či Zeus byli pouhými symboly slunce či Krista, že by byli jen obrazy, které poukazují na něco podstatného za sebou. Nikoliv, všichni sluneční bohové projevují sílu božského Slova, všechny tyto veliké duchovní osobnosti mají svůj vlastní osud a cestu vývoje, náleží do II. hierarchie božských bytostí, jejichž vládcem je Kristus. Snad bychom mohli říci, že tito bohové nesou ve svém srdci energii Krista, neboť On je hlavním nositelem síly tvůrčího Logu v našem koutě vesmíru. Sluneční bohové jsou tváří Krista a sám Kristus je Synem Božím, neboť je tváří božského Slova.  

16. října 1921 prohlásil Rudolf Steiner[116] v Dornachu že, to, co dnes rozvíjejí materialistické kosmologie, to je čirá fantastika. Tak si ve starých dobách člověk slunce nepředstavoval – jako plynovou kouli, která pluje kdesi v prostoru. Slunce bylo vnímáno jako duchovní bytost. Tím je také ještě dnes pro skutečného pozorovatele vesmíru: Duchovní bytost, jež se pouze zevně prezentuje způsobem, jakým oko může slunce vnímat. A tuto centrální duchovní bytost pociťovalo starší lidstvo sjednocenou s Kristem. Staří poukazovali na slunce, když mluvili o Kristu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1. SLUNCE, VESMÍR A ČLOVĚK

Hara linie a Svatý Grál

Následující kapitolu této knihy uvedeme citátem Rudolfa Steinera, v němž nám poodhalí roušku, za níž se skrývá tajemství Svatého Grálu.

V chrámu lidského těla se nachází nejsvětější svatyně. Mnoho lidí žije v tom chrámu, aniž by o tom věděli. Avšak ti, kteří to tuší, získávají tím sílu se čistit tak, že mohou vstoupit do této svatyně. Tam se nachází posvátná nádoba, jež byla po věky připravována k tomu, aby až přijde čas, byla schopna v sobě uchovat Kristovu krev, Kristův život. Když člověk vstoupí dovnitř, pak také nalézá cestu k tomu nejposvátnějšímu ve velkém chrámu Země. Také tam žijí mnozí na Zemi, aniž by o tom věděli; ale když se člověk ocitne ve své nejniternější svatyni, pak má možnost vstoupit i tam a nalézt Svatý Grál. Nejprve se mu ukáže nádoba vybroušená jakoby z nádherně se třpytících krystalů, jež vytvářejí symboly a písmena, postupně začne vnímat i posvátný obsah tak, že se mu rozzáří ve zlatém jasu. Do mysterijního stánku vlastního srdce vstupuje člověk, pak z tohoto stánku vychází božská bytost a propojí se s Bohem venku, s Kristovou bytostí. Ta žije v duchovním světle, které prozařuje tuto nádobu a tím ji posvěcuje.[117]        

Již první věta má iniciační povahu. Grál není třeba hledat někde mimo nás, je součástí lidského energetického systému. Dobře, ale kde přesně je?

Barbara Ann Brennan předala lidstvu tajemství tzv. harické úrovně, jak ji nazývá. Jedná se o oblast mezi aurickým polem a hvězdou jádra. Lidský energetický systém je čtyřrozměrný, je ozvěnou božské Čtveřice. Sestává z hvězdy jádra, úrovně hara, sedmivrstevné aury a fyzického těla. Harická rovina leží hlouběji než nejvyšší zlaté saturnské tělo, jež z ní vychází. Je to oblast tužeb a záměrů. Skládá se ze tří energetických bodů a linie, která je spojuje. Asi metr nad hlavou je bod, jemuž Barbara Brennan říká bod individualizace. Podobá se velmi malé nálevce, jejíž širší konec o průměru asi osm milimetrů míří dolů na hlavu. Představuje naši první individuální existenci z prázdnoty neboli nezjeveného Božství. Naše přímé spojení s Bohem prochází tímto bodem.[118]

Jedná se o energetické ohnisko, v němž působí síly Otce skrze Syna. Tady povstává lidský duch. Je to hvězda našeho zrození, hvězda polární, stella polaris.

Linie hara[119] pokračuje směrem dolů a prochází bodem v horní části hrudníku, pro který používám název sídlo duše. V některých pramenech je tento bod nazýván vyšším srdcem a může tak docházet k jeho záměně s čakrou. Není tomu tak. Sídlo duše vypadá jako zdroj rozptýleného světla, které se šíří do všech stran. Obvykle je tento zdroj dva a půl až pět centimetrů veliký, ale během meditace se může zvětšit až na čtyři a půl metru. V tomto bodě jsou uloženy naše spirituální touhy, které nás vedou životem.[120]

V tomto energetickém ohnisku působí síly Božské Matky. Tady se rodí Duše světa a také naše vlastní osobnost, v Grálu lidského srdce pramení koncept duše. Hvězda duše, stella animae je zároveň hvězda lásky, stella amoris, neboť je to místo splynutí Syna a Dcery.

Lidé jí dali krásné jméno Svatý Grál.

Linie hara dále pokračuje směrem dolů a v podbřišku prochází bodem tan tien. Tan tien se nachází asi čtyři centimetry pod pupkem. Velikost tan tienu je přibližně čtyři centimetry v průměru a svoji velikost nemění. Vypadá jako prázdný gumový míč, protože má kolem sebe blánu. Jak řekl Heyoan, tón tohoto bodu drží naše tělo ve fyzické podobě. Jeho zvuk je v harmonii se zvukem, který vydává roztavené jádro země. Jeho pomocí se léčitelé dostávají do spojení s velkým množstvím léčivé energie. Tento bod je spojuje se zdrojem síly země.[121]

Plodem lásky nebeských Blíženců je tan tien, oplodněná buňka, z níž povstává kosmos nebo holograficky jakákoli jiná menší jednotka, třeba sluneční soustava nebo lidský energetický systém. Z oplodněné buňky se rodí nová bytost. Jakkoli to zní zvláštně, dítě, jež vychází z tohoto vejce a postupně nabírá energetické šaty a vědomí od sféry Saturna až po fyzický svět, je dítě naší vlastní duše a našeho ducha. Jinými slovy, naše zevní osobnost je dítětem naší duše a našeho vlastního ducha. Jsme dítětem sebe sama. Toto dítě jsme stvořili, aby sestoupilo až na dno tělesné zkušenosti, aby přineslo poznání lásky a moudrosti duálního světa nahoru do nebes. Poslali jsme je do světa na zkušenou, aby poznalo radost i bolest, naději i zmar. Dítě není jen smyslem kosmu jako celku, je také spásou jedinečné lidské bytosti. Vypadá to, že božská lidská duše i duch vibrují na takových úrovních, které jim jednoduše nedovolují bezprostřední manifestaci. Jedinou možností, jak proniknout hlouběji do světa stvoření bylo zplození dítěte. Nicméně, dítě tady dole není samo. Duše a duch jsou stále s ním právě prostřednictvím linie hara a jejích tří světel. Na této úrovni žije celá rodina, otec, matka i dítě.     

Tan tien znali již staří Egypťané a od nich nejstarší iniciátor evropského ducha Orfeus. Orfické vejce, prapočátek, z něhož povstalo vše, co jest. Prvotní buňka, kterou klade Duše světa a oplodňuje Syn Boží. Buňka, jež přináší zrození prostřednictvím ohnivé síly RA a vodní síly MA. Na mikrokosmické úrovni se z tohoto bytostného ohniska rodí aurické pole a posléze i tělo fyzické, v oblasti makrokosmu pak vnitřní sféry od Saturna až po Lunu, a nakonec tělesná sluneční soustava.    

Linie hara vede z bodu tan tien dále do středu Země. Tam je lidská bytost ukotvena, odtud čerpá původní saturnskou energii ohně. Ale kam jde směrem nahoru nad bodem individualizace? Směřuje k absolutnímu Počátku, k srdci Boha Otce, k Duchu svatému. Směřuje do nejvyššího Grálu, do lůna nebeské Matky, do lůna bytí. Tam nahoře ve vodách Božského vědomí pramení člověk. Prostý, omylný, chybující člověk je smyslem kolosálního kosmického rozvrhu. Je mnohem starší než sluneční soustava, ta byla stvořena pro naplnění jeho touhy po tělesné manifestaci. Je to až k nevíře, ale zdá se, že Pán stvořil veškerou nádheru kosmu z jediné pohnutky: Aby poskytl lidské duši nespočet míst pro její sestup a následný návrat domů. Proč ale toto vše? Na tuto otázku zřejmě odpověď nenalezneme. Mystikové říkají, že prostřednictvím lidského vědomí nahlíží Bůh sám sebe, že stvořil člověka k obrazu svému. Že si zrozením archetypu lidství, kterým je Syn Boží, vytvořil prostor pro vystoupení ze sebe sama a vnímání svého majestátu jakoby z druhé strany. To všechno je hezké a hluboké, ale nastoluje to otázku: Pokud by skutečně hlavní motivací stvoření byla sebereflexe absolutna, museli bychom předpokládat, že Bůh měl jakousi potřebu, touhu po zrození. Ale jak myslet touhu a potřebu u Někoho, kdo je zcela dokonalý, kdo je absolutní plností, kdo objímá vše, co jest? Navíc vesmír nepovstal jednorázově, ale přichází a odchází s každým nádechem a výdechem Božím. Stále znovu a znovu. Na druhou stranu však platí, že nedokážeme-li něco myslet, ještě to neznamená, že to tak není. Někde hluboko v duši přesto cítíme, že jakási primární Touha Boží hrála v procesu stvoření rozhodující roli. Anebo je pravdě nejblíže starý aristokrat ducha Hérakleitos z Efesu. Jak již víme, vnímal celý ten úchvatný kosmogonický rej jako radostnou hru Božského dítěte. Hérakleitos říkal, že Aión je dítě, které si hraje s kostkami: Království dítěte.[122] On jako zasvěcenec Logu dobře věděl, o čem mluví. Vesmír je královstvím dítěte, královstvím Syna. Smyslem stvoření je Slovo Boží. A toto Slovo Boží je zároveň dokonalým člověkem.[123]     

   

Tolik prozatím k tomu, kde hledat Svatý Grál v tajemném prostředí zvaném člověk. Je to duchovní srdce, sídlo duše, krásný energetický pramen, jemuž božský Heyoan říká posvátné lidské srdce. Ale pokročme dále a zopakujme si slova Rudolfa Steinera:   

Když člověk vstoupí dovnitř, pak také nalézá cestu k tomu nejposvátnějšímu ve velkém chrámu Země. Také tam žijí mnozí na Zemi, aniž by o tom věděli; ale když se člověk ocitne ve své nejniternější svatyni, pak má možnost vstoupit i tam a nalézt Svatý Grál.

To je nesmírně zajímavé. Kdo se dokáže ponořit do svého duchovního srdce, tomu se otevře cesta vedoucí do chrámu Země, jež nese Grál. Rudolf Steiner nám neprozrazuje, kde se tento chrám nalézá, to přenechává vlastní meditaci žáků mystické stezky. Nuže, bezpochyby má naše matka Země svou hara linii a své sídlo duše. Pramen jejího bytí je podobně jako v případě člověka v nadnebeské oblasti. Její čtyři znovuzrození (Saturn, Slunce, Měsíc, Země) jsou jen postupnými kroky na cestě její manifestace. Cítím, že Země má hluboký a intimní vztah k Duši světa. Možná se dá dokonce říci, že tak jako je nebeská Dcera tělesností Božské Trojice, tak je prastará duchovní Země tělesností Duše světa.

Země má svého Ducha, svou Duši, tan tien, aurické pole i svou fyzickou podobu. Kde leží její sídlo Duše? Ve středu Země to zřejmě nebude, tam vládnou ohnivé saturnské síly původní monády. Tam hledejme její tan tien. Situace je složitá v tom, že Země je jedna jediná veliká buňka. Zůstává přes všechny proměny v původním panenském kulovitém stavu, což ale znamená, že její vnitřní živly zůstávají ve stavu jisté neuspořádanosti. Je ale možné, že tento stav elementárního chaosu je nutným předpokladem pro její živlovou manifestaci čtyř pozemských říší. Země poskytuje svou mateřskou něhu všemu stvoření na jakémkoli místě svého těla. Všude působí v plnosti svého čtyřpólového nastavení. U bytosti jako je člověk je to jiné. Tam již vidíme pěkné lineární živlové uspořádání od ohnivé hlavy přes vzdušné srdce a vodní svět břišní dutiny až po zemské nohy. V každé části lidského těla dominuje jiný živel. Božský kulovitý tvar matky Země je zřejmě jedinou možností, jak naplnit potřeby všech jejích dětí na jakémkoli místě.

Ať už je tomu jakkoli, to podstatné zmínil Rudolf Steiner. Kdo se vnoří do svého duchovního srdce, ten se ocitne zároveň v posvátném chrámu Země. Tudíž není třeba hledat Grál v pozemském lůně, postačí ponořit se do vlastního sídla duše.

Čtvrtá kniha tzv. Hermetického corpusu[124] nese název Kalich (kratér) čili Jednotka (monas). Již v první větě zazní starobylá filosofická moudrost o tom, že Demiurgos učinil celý kosmos nikoli rukama, ale Logem. Nás ale zajímá zejména následující rozhovor mezi adeptem duchovní cesty Tatem a božským Hermem Trismegistem, neboť se bezprostředně dotýká našeho tématu.  

Hermés: (Tvůrce) rozdělil Logos, ó Tate, mezi všechny lidi, Ducha však nikoli.   

Tat: A proč tedy, otče, nepřidělil Bůh Ducha všem?

Hermés: Chtěl jej, ó dítě, uložit do středu duším jako cenu pro vítěze.

Tat: A kam jej uložil?

Hermés: Naplniv velký kalich poslal jej dolů a ustanovil hlasatele, jemuž nařídil zvěstovat lidským srdcím toto:

„Ponoř se, jsi-li toho schopno, do tohoto kalicha, ty srdce, věříc, že vystoupáš až k tomu, kdo seslal tento kalich, a poznávajíc, k čemu jsi se zrodilo.“

Ti, kteří se sladili s tímto poselstvím a ponořili se do Ducha, získali účast na poznání a stali se dokonalými lidmi, neboť přijali Ducha.

Tento pozoruhodný rozhovor je dokladem, že staří zasvěcenci znali tajemství Grálu. Nejen to. V jejich očích dřímal v člověku potenciál k nalezení a sjednocení se s Grálem. Hermés říká, že Bůh dal Slovo (Logos) všem lidem, Ducha (Nús) však nikoliv. Logos je bytostnou součástí jádra lidské bytosti. Vystupuje z lidských úst jako řeč. Nús, Duch svatý, Boží vědomí je matkou Logu. V lidské bytosti přebývá prostřednictvím svých dětí Slova a Duše světa. Nús je nejvyšší Grál, lůno, z něhož povstává Syn i Dcera. Člověk se Mu může přiblížit, nalézt k Němu cestu skrze vlastní duchovní srdce. Může se ponořit do Grálu.[125]  

Komu se ponoření (baptisma) do kalichu duše podaří, zažije skutečný spirituální křest.

Nejprve se mu ukáže nádoba vybroušená jakoby z nádherně se třpytících krystalů, jež vytvářejí symboly a písmena, postupně začne vnímat i posvátný obsah tak, že se mu rozzáří ve zlatém jasu.

V útrobách Grálu se rodí lidská duše. Esencí duše je Slovo Boží, Kristus. Proto zřící vědomí vnímá symboly a písmena, atributy Slova. I takto moderně znějící filosofický vhled neušel pozornosti starých mágů:[126] 

Theodorus, filosof z Asiny, inspirován slovy Numenia, přichází s originálním pojetím zrození duše z písmen, znaků a čísel.    

Rudolf Steiner byl jednou z těch požehnaných duší, jimž Pán otevřel své srdce a odhalil tajemství Grálu. Obsah nejsvětější nádoby se mu rozzářil ve zlatém jasu. Steinerův žák a spolupracovník Walter Johannes Stein také prošel touto branou božského křtu. Walter Johannes nám zanechal svědectví, díky němuž rozumíme mystériu písmen na posvátném kameni.[127]

Znamením Svatého Grálu, jak jsme se o tom zmiňovali v jedné z předcházejících kapitol, je holubice, jež přelétá od slunce k neviditelnému disku měsíce, který objímají oba konce jeho srpku. A Walter Johannes, když už si byl vědom vztahů mezi makrokosmem a mikrokosmem, objevil tutéž konfiguraci u člověka. Ona holubice představovala očištěné city srdce (slunce), které stoupá, aby prostoupilo chladné intelektuální myšlení mozku (měsíc) a takto je osvobodilo od bezduché intelektuální koncepce univerza.

Tento proces, v okultismu známý jako „éterizace krve“, se dá jasnovidecky vnímat jako nadpozemské růžové světlo, které stoupá z krve v lidském srdci a iniciuje jakýsi alchymický proces v mozku, zvláště v šišince, která se stává orgánem vyšší paměti – Třetí okem. Právě tímto Třetím okem duše vnímá své jméno vepsané na kameni.

Každé písmeno, které se objeví kolem okraje kamene a které probuzená šišinka vnímá, představuje předchozí pozemský život. Pospolu tato písmena vyjadřují celý duchovní život duše v jejím úsilí od jednoho života k druhému v evoluci vědomí v dějinném procesu. Vnitřní realizace duchovního životopisu věčného Já je plodem čtení jména na okraji kamene.

Rodokmen, který Walter Johannes vnímal kolem okraje kamene, zahrnoval duchovní životopis sahající více než pět tisíc let nazpět. Tváře, mužské i ženské, které se před ním objevovaly jedna za druhou, pocházely ze starověkého světa – Persie, Chaldeje, Palestiny, Kréty, Řecka a Říma. Před jeho duševním zrakem defilovaly také postavy ze staletí raně církevních Otců, pádu římského impéria, karlovské dynastie, středověké Anglie, éry scholastiky, věku objevů a tak dále, až k Francouzské revoluci a napoleonským válkám. Řada lidských bytostí propojená stuhou morálních příčin a následků, jako kdyby každá z nich položila základy jak vnitřních charakterů, tak vnějších událostí pro dobu, až se příště znovu objeví na světě.

Duchovním zrakem pohlížel na staletou pouť své duše. Byl to projev milosti, který se v této formě nebude znovu opakovat. Jakmile každá postava prošla jeho vizí, rozplynula se. Na jiné úrovni vědomí si připomněl slova Wolframa von Eschenbacha: „Nikdo nemusí nápis setřít, neboť jakmile jednou to jméno přečetl, zmizí mu před očima.“

Tvář každé osobnosti zanechala v jeho mysli nesmazatelný dojem. Kdyby ty tváře viděl jako barevné ilustrace v knize, pokládal by je za pouhé tváře z historie, za cosi mrtvého a minulého. Ale v dané chvíli si uvědomoval, že všechny ty tváře byly jeho a vyjadřovaly jeho vlastní identitu; radosti a strasti, lásky a nenávisti, ambice a úsilí, úspěchy a neúspěchy, to vše bylo jeho vlastní.

Walter Johannes Stein je mocnou autoritou v oblasti grálské inspirace. On byl tou tajemnou postavou, která kdysi na Golgotě zachytila do pozemského grálu několik kapek krve Syna Božího. Za Karla Velikého byl královým rádcem a hrabětem z Tours jménem Hugo. Tehdy dožil své dny v Arlesheimu. Na posvátné půdě, kde později Rudolf Steiner vystavěl grálský chrám k potěše Ducha svatého.

Teprve když objevil tuto poustevnu v Arlesheimu, kde letitý Hugo učil své žáky Grálu duchovnímu významu krve Kristovy a skutečnému tajemství svátosti, dosáhl Walter Stein ještě vyšší úrovně transcendentního vědomí a dalšího proniknutí do ještě časnějších převtělení. Takto byl schopen identifikovat další tváře, které se mu původně objevovaly vepsány kolem okraje kamene (či drahokamu), jemuž se také říká Grál. Byla tam tvář vousatého rabína; věděl už, že je to Josef z Arimatie. A z milosti Boží znovu prožil několik momentů v životě této téměř legendární postavy, která se stala prvním pozemským strážcem Svatého Grálu.  

      

Platónův kratér

Nesmírně cenné informace týkající se tajemství Grálu lze načerpat z řecké hermetické tradice. Platón v dialogu Timaios říká, že Bůh stvořil Duši světa míšením elementů v nádobě zvané kratér. Máme zde tvoření nikoli Slovem, ale spojením bytostně starších prvků. Duše v platónském pojetí povstává určitou spirituální syntetizací. Ovšem Slovo Boží hraje i tak významnou úlohu, jak uvidíme. Kratér je nádoba, v níž se mísilo víno a voda. Zvuková podobnost slov grál a kratér představuje jemný poukaz na hlubší bytostné vazby propojující symbolismus těchto nádob zrození. Ve slově kratér nalézáme modalitu starořeckého myšlení, jež umožňuje uchopit mystérium životního pramene, jemuž říkáme Svatý Grál.      

Platón zná dvojí typ božského míšení, primární a sekundární syntézu základních bytostných entit.[128]

Z látky nedělitelné, vždy totožné, a z látky dělitelné, z níž povstává tělesnost, smísil ve středu třetí esenci, jež spojuje přirozenost obou, a ve stejném poměru ji složil doprostřed mezi látku nedělitelnou a tělesnou látku dělitelnou. A pak vzal tyto tři prvky a smísil je do jediného tvaru duše, silou spojuje nesmísitelnou podstatu totožnosti a různosti. Když smísil ony dva prvky s esencí a ze tří učinil jedno, pak opět tento celek vhodně rozdělil na díly, z nichž každý byl směsí totožnosti, různosti a esence.

Dříve než Platónův Timaios přistoupí k samotné syntetizaci Duše světa, mísí látku (doslova podstatu, úsia) nedělitelnou a dělitelnou. Platón zatím nemluví o měsidle, kratéru, primární kreativní proces se odehrává ve středu (en mesó). Tato první syntéza popisuje lásku Otce a Matky a zrození třetího principu, Syna, Božského Slova. Látka nedělitelná reprezentuje síly Otce, zatímco látka dělitelná vyjadřuje síly mateřského vědomí. Bůh klade Syna doprostřed mezi látku nedělitelnou a tělesnou látku dělitelnou. Tato Platónova věta je nesmírně důležitá. Potvrzuje hádanku o přehození světel, o níž jsme mluvili v poznámce č. 44. Ve chvíli, kdy třetí princip zahajuje své kosmogonické působení, přesouvá se Matka z pozice II na pozici III. Dítě má své místo mezi svými rodiči, Slovo bude vždy působit jako průsečík a nositel sil, jež ho probudily k životu. Vždy bude spojnicí energie a vědomí.      

Mystérium zrození Syna leží za horizontem možnosti lidského poznání. Dotknout se ho můžeme jen nepřímo a zprostředkovaně. Sílu Otce nese písmeno I. Ohnivý paprsek Božího Oka, expandující ze svého zdroje a pronikající stále dál a dál. Síla Matky je předána písmenu O. Kruh reprezentuje Boží lůno, Ducha svatého, vodní kontrahující sílu, která bude ve stvoření působit vždy ze středu, bude sát a v lásce přitahovat k sobě vše vůkol. Tak bude vytvářet bytosti i různé světy. Tato mateřská moc působí v nitru každé bytostné jednotky. Udržuje její tvar a celistvost. V případě vtěleného člověka je tímto centrem tan tien. Spojí-li se ohnivá linie I a chladivá kapka O, povstává třetí esence, jež spojuje přirozenost obou. Tím třetím principem je písmeno A, úhel, svět vzdušného elementu, jehož přirozené místo bude ve středu mezi Otcem a Matkou, v oblasti hrudi.      

A pak vzal tyto tři prvky a smísil je do jediného tvaru duše. Bůh zahajuje proces syntetizace Duše světa až ve chvíli, kdy je etablována božská Trojjedinost. V tajemném probuzení nebeské Dcery spolupůsobí všechny tři primární zdroje, včetně Syna. Platón na tomto místě nepoužívá pro Duši světa standardní jméno Psyché tú kosmú, ale říká jí prostě idea. Třetí princip nazývá eidos a čtvrtý tedy idea. Oba termíny mají k sobě nesmírně blízko, význam obou je vzezření, postava, bytost. Obě slova vycházejí ze společného základu idein, viděti.

Mohlo by se zdát, že Dcera jako čtvrtý bytostný princip povstává později než Syn. Není tomu tak. To jen naše řeč nám nedovolí mluvit jinak než sukcesivně, v jakési časové posloupnosti. V Bohu není čas ani prostor. Je tam jen proudění energie. A láska. A touha. Nebeští Blíženci se objímají již v lůně Matky Boží. Jejich nekonečná láska je ozvěnou lásky jejich rodičů v nesmírné rozmanitosti kosmických projevů.   

Duše světa není jen Dcerou Matky (Ducha svatého) a Otce. Má v sobě také aspekt jejich propojení, esenci, doslova tvar jsoucnosti (úsias eidos), řečeno s Platónem.[129] Esence, bytí či jsoucnost je důsledkem spojení Otce a Matky. Tím sjednocujícím prvkem je Syn, neboť jen skrze energii Syna lze sjednotit jinak nesmísitelnou podstatu totožnosti a různosti. Otec dává skrze Syna Dceři jsoucnost, zatímco Matka dává skrze Dceru Synovi dech života.

Duch Boží mne učinil, Duše Všemohoucího mne oživila.[130]

Objetím nebeských Blíženců se rodí kosmos. Řecké slovo kosmos znamená svět i klenot.

Geniálně vystihl mystérium Dcery Jacob Böhme větou, kterou již známe: Sofia je tělem Božské Trojice.

Máme tedy dvojí platónské míšení. Primární a sekundární. V rámci prvé syntézy se ve středu snoubí oba základní aspekty skutečnosti – bytí a vědomí – a rodí se třetí princip Syn, Logos. Během sekundární syntézy povstává z trojice čtvernost. Nebeská panna Sofia je nejen původní manifestací Nejvyšší Trojice, je také projevem vnitřního i vnějšího vesmíru. Ona tká šat kosmu, její temně modré roucho poseté hvězdami září lidem nad hlavou.   

Novoplatonik Porfyrios z Tyru komentuje výše uvedený platónský citát takto:[131]

Dvojité je tedy míšení … první je substanciální míšení elementů, druhé míšení sestává ze spojení prvků vzešlých z prvního míšení. Porfyrios zkoumá správně, zdali (Demiurg) obě směsi vytvářel v kratéru nebo zda jedno míšení bylo mimo kratér a druhé v něm. Uvědomil si, že prvky působí i bez míšení v kratéru, neboť zrození středních článků se neudálo sjednocením krajností, není vlastně ani možné, aby se obě krajnosti spojily. (Demiurg) používá kratér pro práci se středními prvky tak, že do kratéru vloží jednotlivé prvky a mísí je, aby se ze všeho zrodila jedna celistvá duše stejné barvy a ze shodných dílů, prostoupená všemi rody, a aby získala tvar i to, čím je od kratéru. Neboť forma každé bytosti odpovídá celku. Takže vpravdě psychogenetický kratér vytváří v sobě celistvost duše. Pročež je druhé míšení pouze v kratéru.  

Pomineme-li fakt, že Porfyrios mluví o sobě ve třetí osobě, obsahuje tento složitý a poměrně těžce uchopitelný výklad několik filosoficky nosných myšlenek. Pojďme si je trochu prosvětlit. Porfyr naznačuje, že prvé míšení bylo mimo kratér, mimo lůno Matky Boží, neboť oba bytostné póly Boží – bytí a vědomí – se nemohou zcela unifikovat, nemohou se státi naprostou indiferencí. Kratér sám povstává až s probuzením Syna a Dcery. Porfyrios inspirován Platónem zřejmě dospěl k názoru, že jakkoli je Bůh jednotou, přesto si po všechny věky uchovává svůj dvoupólový charakter. Bůh je jednotou, která však provždy skrývá tajemství duality. Nebýt mystéria dvojího v jediném, zřejmě by Bůh nemohl vyjít ze sebe sama vstříc stvoření. A to je nemyslitelné. Porfyrios nám chce říci, že oba aspekty Boží, Otec i Matka, se nikdy nemohou smísit, absolutně se rozpustit jeden ve druhém, Oni se mohou spojit v lásce, a plodem tohoto sblížení je impuls vedoucí k aktu tvoření. A tímto impulsem je Slovo Boží, které vychází z lůna Matky, z Grálu, zatímco samotný akt lásky jeho rodičů, platónské prvotní míšení, se děje v určitém smyslu mimo Grál. Porfyr vnímá kratér jako prostor zrození, jako nádobu, z níž povstávají střední články bytí čili Syn a Dcera.

Zdá se, že kratér je prostor zrození v rámci božské singularity, je mostem mezi Otcem a Matkou na straně jedné a vesmírem na straně druhé. Je místem, kde božství vychází ze sebe sama. Je branou vedoucí ke stvoření světa. Ontologický význam Grálu vyvstává ruku v ruce se zrozením vnitřních článků bytí, nebeských Blíženců. Teprve se zrozením Božího Slova a Duše světa lze smysluplně mluvit o kalichu jako počátku všeho.

Druhé míšení se podle Porfyria děje již v kratéru. Zde v nitru skutečnosti, jíž na lidské hara úrovni odpovídá hvězda lásky, přichází na svět Duše světa. Tady v kalichu zrození vzal tyto tři prvky a smísil je do jediného tvaru duše, silou spojuje nesmísitelnou podstatu totožnosti a různosti. V Grálu dochází již k určité formě míšení božských krajností, neboť zde je již přítomný spojující prvek mezi Otcem a Matkou, tj. Syn. Nejvyšší Trojice získává svou tvář, podobu a tělesnost prostřednictvím krásy nebeské Panny.  

S procitnutím Duše světa je dokonána manifestace Božství. Vzhledem k čtyřpólové povaze Počátku nepřekvapí, že veškeré jednotky stvořené skutečnosti mají obdobnou čtvernou strukturu. Třeba člověk je syntézou hvězdy jádra, oblasti hara a jejích tří světel, aurického pole a fyzického těla.[132]  

Imaginací Logu lze říci: Byla-li první syntéza spojením písmen I a O, z níž vyvstala triáda IAO, je druhá syntéza míšením IAO, jejímž vyústěním bude božská tetraktys IAOU. Písmeno U nese v sobě kompletní moc IAO, je afirmací božské Trojjedinosti a zároveň je branou směřující k povstání kosmu a člověka. Anima mundi není jen tváří Boží, je také matkou nitrosvětských bytostí.

Celé to platónské „míšení“ lze vnímat jako rozvíjení archetypální kosmické květiny.[133] Květina je zakořeněna v lůně Matky Boží, její stvol sestupuje dolů prostřednictvím ohnivé síly I, poté se rozšíří na vnitřní vzdušné světy Syna, které nesou moc Počátku – A. Otec se vlévá do Syna, I do A. Prostor spirituálního slunce se stává květním lůžkem a kalichem kosmické růže. S následujícím obratem síly A do vodní struktury O získává růže poupata, která se nakonec rozvinou do nádhery kosmu: Mateřská náruč písmena O se otevře do vesmírného květu Dcery nebes, jejíž krásu pečetí písmeno U. O se obrací do U, Matka se vlévá do Dcery.     

Nebeská růže vyrůstá z Grálu a v jejím květu se Grál opět otevírá světu. Jen zasvěcení znají tajemství této kosmogenetické rostliny. Jedním z nich je Rudolf Steiner. V přednášce 29. července 1906 v Landinu se tématu dotkl inspirovanými slovy, která si nyní můžeme vyslechnout:[134]

           

Žákům bylo řečeno: Tam venku vidíte v otevírajících se kališích květů sílu, jež se koncentruje v semenech. Nespočetná semínka vzejdou z květů, která pak, vložena do země, dají vznik novému životu. Nyní lze s jistotou pociťovat, že to, co se odehrává venku v přírodě, není nic jiného než to, co se odehrává též ve světě lidí a zvířat, v případě rostliny se to ovšem děje bez žádosti, zcela cudně. Nekonečná cudnost a nevinnost, jež dříme v okvětí rostlin, musela prostoupit duši žáka. Dále jim bylo řečeno: Květy otevírá sluneční paprsek. Ten vytahuje sílu z květů. Dvojí se setkává, otevírající se květina a sluneční paprsek. Mezi říší rostlin a božskou říší stojí jiné říše, světy zvířat a lidí. Všechny tyto říše jsou pouhým přechodem od světa rostlin do říše bohů. V božské říši lze opět vidět prostor nevinnosti a cudnosti stejně jako ve světě rostlin. Ve světě zvířat a lidí vidíme svět žádostí.     

 

Avšak poté bylo poukázáno do budoucnosti: Zmizí jednoho dne všechny smyslnosti a žádosti. Shůry se pak otevře kalich, podobně jako se otevírá kalich květiny, a bude shlížet dolů na člověka. Jako se sklání paprsek do rostliny, tak se vlastní lidská očištěná síla sjednotí s tímto božským kalichem.

 

Kalich květu lze v duchu obrátit, takže se sklání shůry, z nebe, směrem dolů, a lze také obrátit sluneční paprsek, takže se pozvedá od člověka k nebesům. Tento obrácený kalich květu, tak jak byl ukazován jako skutečnost v mystériích, byl nazýván Svatým Grálem. Skutečný květ rostliny je obráceným Svatým Grálem. To, co představuje sluneční paprsek, se dozví každý, kdo zná okultismus, a sice v obraze takzvané kouzelnické hůlky. Kouzelnická hůlka je pověrou zrozený symbol pro duchovní skutečnost. Této kouzelnické hůlce se v mystériích říkalo krvácející kopí.[135]  

Kalich jediný a trojitý

Zrozením Duše světa ale cesta dolů nekončí, naopak, v určitém smyslu teprve začíná. Kosmogenese je bytostně spjata s působením nebeské Dcery. Ona nese ve svém lůně primární buňku, z níž vzejde komplexní vesmírná jednotka. Tento proces se dále analogicky aplikuje na jakýkoli holistický fragment kosmu, ať už jde o stvoření nové sluneční soustavy nebo třeba člověka. Spirituální i tělesné lidství se rodí podle téhož scénáře. Na počátku je oplodněná buňka, jež se energeticky rozvíjí do nové mikrokosmické jednotky. Každá lidská bytost má svůj střed, svůj tan tien, z něhož vyrůstá a do něhož se navrací v tajemné metamorfóze znovuzrození. To platí z hlediska manifestace dané bytosti. Z pohledu komplexní bytostné jednotky je pramenným středem hvězda jádra. Jádro je centrem ve smyslu bytí, tan tien ve smyslu projevu. Tan tien je zrcadlovým obrazem hvězdy jádra pro potřeby manifestace na nižších úrovních bytí a vědomí. Tan tien je menším grálem, jezerem zrození tělesné osobnosti. Hvězda jádra je Grál, z něhož prýští veškeré dimenze lidství – duch, duše, aura i tělo.  

Když byla ustanovena podle vůle nebeského architekta celá kompozice duše, rozvrhl uvnitř ní vše tělesné a harmonicky propojil střed duše a těla. Duše se rozprostřela všude od středu až po krajnosti nebes, své tělo i zevně obalila, sama v sobě se otáčejíc, zahájila božskou vládu nekonečného a rozumného života po všechny věky.[136]

Tvůrce zharmonizoval střed duše[137]a těla. Uvedl tak v soulad síly tělesné a duševní. Tan tien leží ve středu lidského těla několik centimetrů pod pupkem. Ale ta božská harmonizace má širší dosah, nejde jen o sladění energetických proudů v rámci jedné bytosti. Stvořitel uvedl v harmonickou sounáležitost i tan tieny jednotlivých bytostí mezi sebou navzájem. Vytvořil uzly a vazby na nedozírné duševní síti, jež propojuje vše živé. Díky tomuto propojení může tělesný člověk čerpat psychickou a energetickou podporu od tan tienu jiné bytosti, nebo také ze středu Země. 

Když Demiurg probudil Duši světa a dal život nejstarším bohům, oslovil je majestátním monologem, jenž uvedl těmito slovy:[138]

Bohové bohů! Díla, jichž jsem tvůrce a otec, jsou zrozena skrze mne a jsou nerozlučitelná, pokud bych sám nechtěl. 

Zrozením bohů 1. generace kosmogonický proces vlastně začíná. Demiurg dává ve své řeči těmto bohům jasně najevo, že napříště již budou mít kreativní proces v rukou oni sami a že stvoření nižších světů a bytostí přenechává jejich režii. Výjimkou je božské jádro, to jim Demiurg pro jejich tvůrčí práci sám poskytne. Platón zná tudíž třetí formu míšení, která je principiálně totožná s oběma předchozími, přesto je v určitém ohledu oslabena, neboť pracuje s energiemi nižšího řádu. Nyní již mluví přímo o kratéru.

Tak pravil, a do téhož kratéru, v němž mísil Duši světa, nalil to, co zbylo z dřívějšího míšení, a opět mísil, prakticky stejným způsobem, nicméně s čistotou druhého či třetího stupně. Když spojil vše v jednotu, směs rozdělil a přidělil každé hvězdě po jedné duši …[139]

Toto třetí míšení odpovídá kosmogonickému působení na úrovni původní vesmírné buňky – tan tienu. Z tohoto lůna povstávají jedinečné duše bohů i lidí, kteří mají nakročeno dolů do sféry nebeské (saturnské), astrální, éterné, a nakonec i sublunární. Ruku v ruce se zrozením bytostí jde vytváření světů nutných pro jejich život. Z tan tienu (nebeského vejce) naší sluneční soustavy povstalo všech sedm vnitřních sfér solárního systému, a nakonec též svět tělesný.    

Proklos komentuje tento platónský výrok takto:[140]

Z těchto slov je zřejmé, že božské poznání je tvořivost a že u bohů představa a kreativita se neliší, vědění a tvoření je u nich jedno a totéž. Není třeba žádný další pohyb ve směru zrození. Veškerá jsoucnost vychází z jejich bytí, to nám ozřejmují tato slova. Když Demiurg toto vyslovil, ihned se obrátil ke Kalichu a ke své tvůrčí práci. Avšak nebylo nic mezi tím, to jen my v důsledku naší nevědomosti vnímáme podání slov a činů odděleně. Nejsme schopni vnímat jako jednotu transcendentní poznání otce a substanciální tvoření dělitelných duší.  

Proklos tímto komentářem prokazuje svou interpretační genialitu. Je vskutku pozoruhodné, že z Platónových slov … tak pravil … a opět mísil … vyčetl významnou filosofickou myšlenku týkající se kreativní činnosti. Totéž je poznávat a tvořit (to auto noein te kai poiein) říká Proklos doslova. Ano, tvůrčí proces je jako jakýkoli jiný děj dvoupólový, nesestává jen ze syntetizace, skládání, ale také z původní myšlenky, záměru, představy toho, co hodláme uskutečnit. Říkám hodláme (my lidé), byť Proklos tvrdí, že jen u bohů představa a kreativita se neliší. Lidský duch nicméně tvoří podle stejného vzorce jako bohové. Na astrální pláni mezi smrtí a novým zrozením vytváří člověk věci silou své myšlenky. Síla vizualizace se materializuje do nové skutečnosti. Připomeňme si slova duchovního průvodce B. A. Brennan:

Předtím, než jste se narodili do lidské podoby, znali jste světlo, lásku a moudrost. Neměli jste tělo, a to vám dávalo hodně svobody. Plně jste si uvědomovali esenci svého Bytí. Mohli jste se pohybovat vesmírem, jak jste chtěli, stačilo se zaměřit na určitý směr. Byli jste schopni vytvářet věci pouhým záměrem. Pokud jste si něco přáli, automaticky jste si to dokázali vytvořit. Vytvořili jste kámen i zemi; strom i květinu; hvězdu i planetu; mraky i vítr. Vaše esence se lehce pohybovala měníc se z jedné formy na druhou.    

 

Ale i v tělesném světě platí tento princip tvoření. Na počátku tvůrčí činnosti architekta je plán, projekt, představa díla, teprve poté nastupuje proces syntetizace, materiálního skládání domu či mostu. Také hudebnímu skladateli zazní nejprve v hlavě hudební motiv, poté přistoupí ke skládání jednotlivých tónů do příslušné melodie. I duší básníka zprvu prokmitne jakýsi neuchopitelný vnitřní tvar příští básně, než přikročí k syntéze – skládání slov do smysluplných celků. Jediný rozdíl oproti kreaci v astrální oblasti je časová následnost obou dějů; ve světě času a prostoru neprobíhají simultánně, nýbrž (zdánlivě) sukcesivně.[141]

 

Kreativní činnost je bipolární. Slovo a tvar. Idea a forma. Kreativita je dalším příkladem synchronního působení Slova a Duše světa. Veškeré tvoření vychází ze spolupůsobení vesmírných Blíženců. Tvůrčí děj je základem a nejvýznamnějším pilířem kosmické stavby, která kromě tělesné roviny nezná vnější čas a prostor. Proklos tudíž správně akcentuje synchronní charakter jeho bytostných pólů, představy a uskutečnění.   

 

Platón zná tedy trojí míšení. Znamená to, že lze mluvit o trojím kratéru, o třech nádobách stvoření?

 

Je jedno Vědomí Boží, jediný Grál. Čtyřpólová struktura bytí si ale žádá tři spirituální ohniska vědomí (a jedno tělesné), z nichž prýští síla života. V kalichu Otce, jemuž Barbara Brennan říká bod individualizace, se setkávají energie Otce a Matky. V tomto nejvyšším Grálu se rodí Syn, Slovo Boží. Tento děj se odehrává ve hlavě archetypu lidství, Adama Kadmona, jak mu říkají kabalisté. Tady Boží vědomí vydechuje myšlenku svého obrazu, zde vystupuje Logos z Božích úst jako primární ontologická setba, jež vykvete do krásy nebeské rostliny. Možná však, že Bůh nevydechuje Syna, nýbrž hlubokým nádechem probouzí Syna, a tím vytvoří v sobě „prostor“ pro následující tvůrčí práci. Vždyť veškerá skutečnost je v Bohu, nikoliv mimo Něj.

 

V srdci nebeského člověka procitá Duše světa, matka všech nitrosvětských bytostí. V rámci lidského energetického systému se jedná o ohnisko lásky zvané centrum duše. Tento střed všech středů je Grálem v užším slova smyslu. V židovské kabalistické tradici se jmenuje tiferet, krása.

 

A pak je tu třetí kalich, pramen nekonečné kosmické rozmanitosti a jejích obyvatel. Je skryt v podbřišku Adama Kadmona jako původní oplodněná buňka, kosmické vejce, z něhož se vyklube okřídlený had Uroboros požírající svůj ocas, neboť cykličnost a znovuzrození je základním mottem všech nitrosvětských bytostí. Nejstarší učitel Evropy, melodický Orfeus, mu dal jméno Prvorozený, Prótogonos.[142] Již na úsvitu evropských dějin o tomto bohu prohlásil, že je zrozen z vejce. Tan tien, třetí světlo naší hara linie, je ekvivalentem této původní buňky na mikrokosmické úrovni a vibruje na téže frekvenci. 

 

Novoplatonik Theodorus z Asiny[143], žák Jamblichův, zná trojí kalich zrození.

Pokud jde o kratér, pojďme uvážit, kým je a jaké má bytostné postavení vůči demiurgovi, i čeho je příčinou ve vztahu k duším. O tom se vede rozsáhlá debata, jež si zaslouží zevrubného zkoumání. Sám Theodorus mluví o dvojitém kalichu, prvním a druhém, a o třetím, který je směsí předešlého.

Theodorus zná kalich ducha i kalich duše. Zároveň tuší, že existuje třetí kalich, který je plodem jejich spojení a který je počátkem veškerého nitrosvětského života. Je jím kosmické vejce, z něhož se vyklube drak stvoření, Uroboros (ουροβόρος, požírač ocasu), Orfeův Prótogonos.

Proklos zde akcentuje důležitý motiv vztahu Tvůrce a Kalicha. Co je tím myšleno? Kalich vědomí není nikdy prázdnou nádobou. Duch nestojí v opozici vůči bytí, není vyprázdněn, také vědomí má svou energetickou bázi, také vědomí existuje. Každý pramenný kalich skrývá síly Syna a Dcery, potažmo Otce a Matky. Energii a Vědomí nelze oddělit (pouze v myšlence). Ve své kreativní činnosti vždy kráčejí ruku v ruce. V celém kosmu nenalezneme čisté bytí nebo čisté vědomí. Bytí bez vědomí, by se ihned propadlo do bezvědomí, rázem by z něho byl pouhý bod, počátek, jenž objímá veškerý bytostný potenciál. Vědomí bez bytí nelze myslet vůbec, neboť myšlení je zrcadlem a organizací bytostného impulsu. Vypadá to, že v mezidobí dvou po sobě následujících kosmických rozvrhů (jinými slovy ve chvíli znovuzrození velkého kosmu) Bůh stahuje do svého nitra síly vědomí.[144]Singularita Počátku se nalézá ve stavu jakéhosi bytostného ohniska, které však není ani tak bezrozměrné, jako spíše mimorozměrné. Podstatou vědomí je omezení, hráz, definice. Vědomí je zrcadlením skutečnosti. Každé zrcadlo působí tak, že vytváří hráz tomu, co na něj dopadá. Není-li ve stavu vesmírné pralaye nic, co by kladlo odpor, pak v takovém prostředí vlastně nepůsobí síly Ducha. Zůstává zde čisté nekonečné proudění Božího světla, které není ničím omezováno. Vnitřní božské moře se vzdouvá a rozlévá bez hranic, není bez rozměru, ono nemá k rozměru žádný vztah, neboť jakýkoli rozměr vyžaduje z podstaty věci určité omezení. Ve světě bez hranic ztrácí pojem rozměru smysl. Během znovuzrození kosmu prožívá Jednota nekonečný pocit uvolnění, osvobození, nejhlubší regenerace. Podobný děj zažívá také naše Země mezi jednotlivými fenomenálními epizodami, také ona před každým novým znovuzrozením stahuje své duchovní síly do nitra a dokonalou relaxací se chystá na další proces manifestace.

Singularitu počátku nevnímám jako stav nedozírné sevřenosti, jenž si „uleví“ výtryskem do ontologické expanze. Takový pohled vychází z představy Počátku jako nekonečně malého bodu a zároveň předpokládá obraz vydechujícího Boha. Může to být naopak, veškeré napětí je důsledkem kosmického zrození, jež je spojeno s Božím nádechem. Celý koncept stvoření je Milostí protkanou nejen Láskou, ale též bolestí. Je to dar Otce, jenž posílá svého jednorozeného Syna do světa na zkušenou. Spasitelská mise našeho Pána Ježíše Krista je analogií tohoto prapůvodního vyslání Slova Božího vstříc zrození. Úleva přijde až na konci časů, tehdy, kdy Bůh povolá svého Syna zpět domů a hlubokým výdechem dopřeje sobě a všemu ve svém nitru nekonečný mír před novou expanzí. Počátek nemusí být bezrozměrný bod. Lepším obrazem čistého Božství v období relaxace před příští inkarnací je představa pulsujícího moře světla bez břehů a dna. Naprostá a dokonalá svoboda uvolnění a štěstí.   

Jsou-li tři prameny Ducha svatého, tři kalichy zrození, můžeme předpokládat, že ve vesmíru žije trojí typ bytostí:[145]

Jest trojí rod všech bytostí. Nedělitelné, dělitelné a smíšené, které jsou sjednoceny více než dělitelné rody, ale zároveň více separované než rody nedělitelné. Stojí ve středu mezi oběma rody a obsahují tak sjednocující pouto bytostí. Prostřednictvím prvního a nedělitelného rodu vytváří Demiurg duchovní podstatu, tělesnou pak skrze rod třetí a dělitelný, a ve středu mezi nimi se nacházející duševní substanci prostřednictvím rodů smíšených. Ale veškerou inteligibilní a nedělitelnou přirozenost plodí ze sebe a naplňuje ji holistickou plodivou mocí. Přirozenost duševní konstituuje s pomocí Kalicha, tělesnou mocí celé Přírody.  

Z ohnivého kalichu duchovní podstaty vylétají jiskry, jež tvoří základ příštích bytostí. Zde se odehrává prvé vykročení jedinečné bytosti z náruče božské Jednoty. Tato primární jiskra představuje ontologický fundament, kolem něhož se bude krok za krokem rozvíjet příběh právě zrozeného života. Bytosti, které vystoupili z ohně Božího Vědomí nazývá Proklos nedělitelnými rody. Jsou to čistá bytostná jádra, zcela homogenní energetická ohniska, nejblíže Bohu. Jsou nedělitelná, neboť jejich ryzí duch nezná duši, a tělo už vůbec ne, a nelze tedy u nich nalézt ani tuto základní duchovně-duševní distinkci. Jsou to nejvyšší bohové projevující tajemství Otce, bezprostřední vykonavatelé Otcovy vůle, bohové 1. hierarchie, slovy Dionýsia Aeropagity. Tady se rodí také člověk.    

Ve vzdušném kalichu Božího srdce se vynořuje Duše světa. Prostřednictvím tohoto kreativního aktu je dokonána manifestace Božství. Teprve nyní je nejvyšší Čtveřice hotova nahlédnout svůj protipól, svůj obraz, nyní je připravena vydat se na cestu stvoření vnitřního vesmíru. Dcera nebes propůjčuje Bohu nám nepřístupnou formu a osobnost. Tká háv Boží, podobně tká šat vesmíru jako projevená příroda. Do kalichu srdce sestupují bohové 1. hierarchie, zde získávají svou duši a stávají se tak bohy 2. hierarchie. Duši zde nalézá také člověk. Bytosti vycházející z tohoto Grálu jsou již duchovně-duševní. Mají nejen hlavu, ale i srdce. Proklos výstižně poznamenává, že duševní síly stojí ve středu mezi oběma rody a obsahují tak sjednocující pouto bytostí. Duše je vskutku sjednocujícím poutem mezi duchem a tělesností, nese dar lásky a soucitu.       

Bytosti 3. hierarchie vycházejí z kosmického tan tienu, buňky, jež je na počátku vesmíru i každé sluneční soustavy. Jsou to bohové 2. hierarchie, z nichž někteří se rozhodli sestoupit až na tuto vibrační rovinu, aby zde získali vnitřní formu utkanou z energetických sfér nebeského vejce. Rozhodli se doprovázet člověka dolů do oblasti času a prostoru, neboť i ve světech podnebesí (od Saturna až po fyzický svět) je nutné bezprostřední božské působení. Jsou to bytosti nitrosvětské, bez jejichž pomoci by byl vývoj člověka nepředstavitelný. Také člověk získává v tomto kreativním ohnisku základ pro své budoucí tělesné proporce. Touto branou jde vstříc tělesné manifestaci. Nejprve oblékne šat Saturnův, poté Jupiterův, Martův, dále se vnoří do astrálního moře vnitřního Slunce, a nakonec spěje třemi sférami pozemského plánu (skrze rovinu mentální, emocionální a éternou) do cíle své pouti, do prostředí tělesné existence. Spojením lidského ducha a duše vzniká mikrokosmický tan tien, vnitřní oplodněná buňka, z níž vzejde vnější lidská osobnost. Tato osobnost se bude po velmi dlouhou dobu rozvíjet prostřednictvím opakovaných tělesných zkušeností až do chvíle, kdy pro ni další fyzické školení již nebude zapotřebí. Neznamená to, že bude dokonalá. Pouze vystoupí o jednu příčku Jákobova žebříku výše a svůj další vývoj bude realizovat ve vyšších světech.

Také naše sluneční soustava má svůj tan tien. Z této primární buňky vystupují nitrosvětské bytosti i různá prostředí jejich pobývání (energetické roviny, jimž náleží souhrnný název Příroda). A také tělesné věci (Proklos mluví o tělech, tělesech, somata). Jimi nejsou myšleny pouze věci fyzické sublunární roviny, ale objekty na jakékoli vibrační úrovni, jimž náleží určitá vnitřní forma. Proklos praví:     

Je zřejmé, že Demiurg vytváří zrození tělesných věcí spolu s celou Přírodou. V první Přírodě mísí rody dělitelné, a tak povstávají tělesné věci z Ducha a Nutnosti. Z Ducha získávají dobro a celistvost, z Nutnosti postup směřující do rozdělení a prostorové různosti.

Veškerá skutečnost vychází ze tří kreativních zřídel. Ze tří matek. Matku třetího ohniska, kosmického tan tienu, nazývá Proklos Přírodou (fysis). Nicméně jakýkoli tvůrčí akt vzniká spolupůsobením sil otce a matky. Demiurg tvoří tělesnost (zprvu vnitřní, která se teprve dalším vývojem afirmuje do zevní reality fyzického světa) v první Přírodě (materia prima středověkých alchymistů) z Ducha (Nús) a Nutnosti (Ananké). Převedeme-li tuto větu do naší terminologie, pak platí, že Slovo Boží vytváří skutečnost v součinnosti s Duchem svatým a Duší světa. Za vším stvořením jsou skryty síly nebeských Blíženců a jejich pramene, Ducha svatého.

Termín tělesnost nebo tělesná věc má v okultní filosofii poněkud širší dosah než v běžném jazyce. Tělesná věc ve spirituálním smyslu nemusí mít nutně fyzickou formu, může být zcela „netělesná“, máme-li na mysli skutečnosti vnitřních světů od éterné oblasti výše. Například člověk, který opustí po smrti fyzickou rovinu, žije dál na astrální pláni v astrálním těle. Je tedy nadále tělesnou bytostí, nicméně bez fyzického těla.  

Pokud jde o termín věc, je dobré si uvědomit, že přísně vzato žádné věci neexistují. Ve vesmíru existují jen bytosti. Vše ostatní (světy, věci) jsou jen materializované představy tvůrčích bytostí. Ve vesmíru jsou jen bytosti a jejich představy. I vesmír jako celek je představou Božího Vědomí. Fyzické věci jsou zhmotněné představy bytostí působících na astrální rovině. Veškerá realita, v níž vidíme věci nebo objekty, vychází z určité kreativní mysli.  

Duše povstávají v Kalichu (kratér). Toto duchovní srdce leží zhruba v úrovni brzlíku. Brzlík – thymus připomíná svým tvarem motýlí křídla. Starořecké slovo psyché označuje nejen duši, ale též motýla. Proklos zdůrazňuje, že společným pramenem všech bytostí duchovních, duševních i tělesných je kromě Kalichu také tvůrčí moc Demiurga (tvůrčí bytosti vycházející z Logu).  

Esenci duší, jež má pohyb sama ze sebe, přivádí ke kráse pouze s pomocí Kalicha. Duch ani tělesnost nevyžadují takové příčiny. Demiurg je společným zdrojem všech tří rodů. Avšak Kalich je vlastní příčinou duší, působí v jednotě s Demiurgem. Naplněn mocí Demiurga, sám plní duše. Přijímá síly plodivé hojnosti a vlévá je do duší podle míry každé jednotlivé bytosti. Jedněm předává vrcholovou moc rodů, dalším možnost středního postupu, a třetím přiděluje zevní omezení v rámci řádu.   

Působení Grálu na čtyřech rovinách bytí

 

Kde se však moudrost nalézá? A rozumnost, kde přebývá?

Propast praví: „Ve mně není.“ Moře říká: „Nemám ji.“

Jen Bůh rozumí cestě k ní, to on ví, kde se nachází.

(Kniha Jobova)[146]

 

Kdo je Grál?[147]

 

Grál je Boží Duch, věčné ženství, nebeská brána, skrze níž shlíží Bůh na své stvoření. Jediné je Vědomí universa, mateřské lůno všeho. Svou genetickou mocí působí na všech rovinách skutečnosti. Kdekoli se rodí nový svět, tam je přítomna síla Grálu. Jakákoli bytost, tělesná i netělesná, vděčí za svou existenci Grálu. Každá hvězda vesmíru září mocí Grálu, neboť kolem sebe vytváří prostor života. Každá pozemská matka je prostoupena světlem Počátku, vždyť ve svém srdci nese lásku Ducha svatého. Matka je mystériem Boží lásky, tajemným jezerem, z jehož vod vzchází krása a život. Grál jen dává, nic nebere, je to čistá nevinnost, která propůjčuje dar života. Je to studnice, z níž prýští světlo bytí.

 

Das Ewig-Weibliche zieht uns hinan.[148]

 

Velký básník Johann Wolfgang Goethe posledními slovy svého Fausta zacílil na jeden z paprsků grálského mystéria. Věčné ženství nás táhne nahoru. Božský kalich poskytuje nejen dar bytí, ale zároveň tento svůj výtvor překonává, přemáhá láskou a touhou po Dechu Božího Počátku. V Grálu je ukryta nejen kosmogonická cesta dolů, ale také stezka návratu, poznání, postupného odkládání různých vrstev existence. Jednou se zcela nazí navrátíme do lůna Božího vědomí, z něhož jsme kdysi vyšli vstříc nedozírné kosmické misi. Až dojdeme na konec naší pohádkové cesty do světa na zkušenou a zase zpátky, budeme sice opět nazí, nicméně naplněni až po okraj zážitky z předlouhé pouti skutečností. Tuto svou zkušenost života položíme na oltář Toho, kdo nás na tuto pouť vyslal. Věčné ženství nás táhne nahoru. Z Grálu jsme vyšli, Grál nás opět volá zpátky do své náruče. Jsme děti Duše světa, naše vesmírná matka je tady dole spolu s námi, dýchá dechem našeho života, ale sama neskonale touží po lásce Božího Syna, po lásce, kterou zažila v lůně Božího vědomí na počátku časů. Její touha směřuje vzhůru. Na křídlech této touhy letíme i my lidé. Nebeská Sofia nás svou láskou táhne nahoru.  

 

Jsou čtyři roviny skutečnosti. Duch, duše, život a tělo. Každý svět vychází z tvůrčího vědomí. Jakkoli je jediné Vědomí Boží, přesto můžeme mluvit o čtyřech základních formách, jimiž se Boží Mysl projevuje.

 

V nejvyšším kalichu Božství dochází ke splynutí Otce a Matky a rodí se Syn, Logos. Na této rovině božského trůnu vystupují z Ducha také vysoké bytosti, jež v sobě nesou ohnivou pečeť Otce: Serafíni, Cherubové, Trůnové. Serafíni jsou nositeli ohnivého bytí Otce, Cherubové projevují Otcovu Moudrost a Lásku skrze Syna, Trůnové uskutečňují dar Otcovy Vůle a Života skrze Ducha svatého. Stojí na počátku našeho solárního systému, díky jejich působení byly položeny základy pro první saturnské zrození Země.

 

A ještě jedna podivuhodná bytost bere počátek z tohoto pramene. Člověk. Tím, že Slovo Boží vytváří esenci hvězdy jádra lidské bytosti, můžeme říci, že prazdrojem lidství je samotné ohnivé jezero Ducha svatého. Každá individualizovaná hvězda jádra je jiskrou, jež vyskočila z tohoto prapožáru Božího Vědomí. Domovem člověka je oblast nadnebesí, nikoliv nitrosvětský prostor vnitřních sfér naší sluneční soustavy. O této preexistenci člověka v nebi mluví svatý Pavel.[149]

 

Požehnán buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, který nás požehnal vším požehnáním Ducha v nadnebesí. Tak nás vyvolil v něm (v Kristu) před založením světa, abychom byli před jeho tváří svatí a neposkvrnění v lásce. Předurčil nás k synovství skrze Ježíše Krista vůči němu, podle laskavé vůle své.  

 

Nejvyšší Grál je součástí energetického systému člověka. Zřejmě souvisí s oním bodem individualizace, jak jej nazývá B. Brennan. Nalézá se zhruba metr nad hlavou a vytváří tak vstupní bránu k mystériu lidství. Má tvar jakéhosi malého kalichu, jenž je obrácen směrem dolů k temeni hlavy.

 

Poslechněme si ještě jednou prorocká Steinerova slova:

 

Avšak poté bylo poukázáno do budoucnosti: Zmizí jednoho dne všechny smyslnosti a žádosti. Shůry se pak otevře kalich, podobně jako se otevírá kalich květiny, a bude shlížet dolů na člověka. Jako se sklání paprsek do rostliny, tak se vlastní lidská očištěná síla sjednotí s tímto božským kalichem.

 

Kalich květu lze v duchu obrátit, takže se sklání shůry, z nebe, směrem dolů, a lze také obrátit sluneční paprsek, takže se pozvedá od člověka k nebesům. Tento obrácený kalich květu, tak jak byl ukazován jako skutečnost v mystériích, byl nazýván Svatým Grálem. Skutečný květ rostliny je obráceným Svatým Grálem.

 

Možná lze meditací tento malý kalich nad naší hlavou zvětšit a proměnit jej na krásný zlatý zvon, v jehož nitru tepe srdce utkané z paprsků vystupujících z pročištěného lidského vědomí. Z duchovního srdce stoupá paprsek sedmou čakrou nahoru a otevírá kalich nebeské růže zrození. Grálský dar, jenž přijal kdysi člověk do svého srdce, vrací Bohu zpátky a uzavírá tak kruh zrození a poznání. Grál je lůno, kde se snoubí počátek i konec, z Grálu se rodíme a k Němu směřujeme v eschatologické pouti návratu domů.

 

Z hlavy nebeského člověka se paprsek Božího Slova přesouvá do srdce Adama Kadmona. V tomto středu všech středů, jemuž kabalisté říkají tiferet berija, krása světa stvoření, se podle kabalistického učení setkávají všechny tři horní světy. Zde jsou Otec a Syn a Duch svatý v harmonické jednotě připraveni k odhalení svého triumvirátu prostřednictvím zrození Duše světa. Toto je Grál v užším slova smyslu. V těchto vodách se vynořuje Dcera nebes jako Afrodité Anadyomené[150] u břehů Kypru. Nazveme-li nejvyšší kalich v hlavě Člověka Grálem Otce, můžeme o tomto bytostném prameni v jeho srdci mluvit jako Grálu Syna. Společně se Slovem Božím sestupují do tohoto království vzdušného středu také někteří z bohů 1. generace. Z jednorozměrných bytostí ducha se stávají bytostmi dvourozměrnými: Získávají zde svou duši, stávají se duchovně-duševními. Tito bohové projevují energii Slova, jsou to derivace Božského Logu, křesťanská esoterická tradice jim říká bytosti II. hierarchie: kyriotetés (panstva), dynameis (síly) a exúsiai (mocnosti). V našem vesmíru působí v rámci druhého znovuzrození Země, v astrálním světě vnitřního slunce. Kristus je vůdčí osobností těchto bytostí Lásky a Moudrosti.

 

Také člověk nalézá v Grálu svou duši. Původní duchovní hvězda lidství získává další rozměr, Sofia – Anima mundi se zde rozlévá a zaplavuje ducha člověka. Od této chvíle je podobně jako zmínění bohové dvourozměrnou bytostí. Nežije již jen v hlavě, v jeho hrudi se rozzářilo posvátné lidské srdce.   

 

Třetí pramenný kalich Ducha svatého leží v podbřišku Adama Kadmona. Je to oplodněná buňka, z níž se rodí vnitřní kosmos jako celek. Na stejném principu vznikají galaxie, sluneční soustavy, bohové i další bytosti. Vždy je na počátku buňka, jejíž matkou je bytost reprezentující Duši světa a otcem bytost vycházející z Logu. Původní oplodněné vejce je vždy čtyřrozměrné, neboť obsahuje síly Božské Čtveřice. Ohnivý žloutek ztělesňuje Otce, vzduchový vak Syna, vodní bílek Matku a skořápka Dceru. Bytosti vystupující z tohoto třetího Grálu zrcadlí krásu a majestát Ducha svatého. Jsou to děti Duše světa, tradice jim říká bytosti III. hierarchie: archai (vládcové), archandělé a andělé. V rámci lidského energetického systému se tento pramen vědomí projevuje jako tan tien. Z něho povstává sedm vnitřních vrstev aurického pole a posléze i tělo fyzické. Naše vnější osobnost (aura) je zrozena z jediné buňky podobně jako tělo fyzické. Jsme-li ve fyziologickém smyslu dětmi našich rodičů, jsme taktéž dětmi našich rodičů v pohledu spirituálním. Naší matkou je duchovní srdce (2. bod hara linie) a otcem duchovní hlava (1. bod hara linie asi 1metr nad fyzickou hlavou). Vnější lidská osobnost je dítětem své duše a svého ducha. Zrcadlí a manifestuje krásu svých rodičů. Náš pozemský život zpětně působí na ducha, obohacuje jej, naše zkušenosti jej činí jedinečným a vzácným. Tento postupný proces individualizace ducha přináší zrání a pozvolné odkládání zažitých schémat kolektivního vědomí. Individualizace ducha přináší vnitřní svobodu. 

 

A konečně tu máme tělesný svět. Zde se manifestuje Duch Boží prostřednictvím nervové soustavy vtělených bytostí, ale nejen tak. Celé fyzické tělo je v konečném důsledku projevem božské Dcery, potažmo Matky. Lidská hlava odpovídá kořenu nebeské rostliny, páteř a trup stvolu, ruce a nohy listům a pohlavní ústrojí květu. Rudolf Steiner říkával, že člověk je obrácenou květinou.

 

Když byl žák zasvěcen, a nakonec shledán za dostatečně zralého, byla mu předložena jiná představa. Měl se seznámit s tím, co je nejkrásnější, nejčistší, a přece tak křehké. Tehdy mu bylo řečeno: Pohleď na květinu. Její kalich je obrácen ke slunci. Sluneční paprsek ji ovlivňuje v růstu a udržuje ji. Své pohlavní orgány natahuje cudně směrem ke slunci. Co je nyní u člověka a zvířete zahaleno, a v případě člověka provázeno studem, směřuje u rostliny cudně ke slunci. Podívej se nazpět do prastarých časů. Tehdy byl člověk na stupni, na níž zůstala rostlina. Tehdy také on směřoval své pohlavní ústrojí směrem ke slunci. Hlava, kořen, byl v zemi. Mystikové vždy věděli, že člověk je obrácená rostlina. Teprve v průběhu dalšího vývoje postoupil dále, nejprve se stal horizontálním jako zvíře a poté přijal vzpřímený postoj dnešního lidství. Prošel skrze rostlinnou a živočišnou říši do říše člověka.[151]  

 

Pohleďme nahoru na bod individualizace nad námi. Posílejme touhu naší duše vzhůru směrem k duchu. Propojme stellu amoris v duchovním srdci a stellu polaris na vrcholu aurického pole. Paprsek lásky vycházející z lidského srdce má moc otevřít kalich nebeské růže nad naší hlavou. Duše touží po svém domově v Grálu, touží po vlastních vodách zrození. Tam nahoře v kalichu nebeské růže je doma, tam zažila štěstí sjednocení se svým božským Dvojčetem. Vždyť sama je tím květem kosmické růže, vlastně ne, ona je celou božskou rostlinou zrození. Ona sama je Rosa coeli.

 

Krása bude vždy toužit po svém počátku, po Pravdě. A Pravda bude po všechny věky milovat Krásu, svůj vlastní projev. Pravda ohnivého paprsku a Krása vodní kapky patří k sobě. Oštěp a Kalich jsou nebeští Blíženci, jsou-li odloučeni, chřadnou. Společně vytvářejí mystérium bytí.

 

 

 

 

[1] Jacob Boehme, Vom Irrtum der Sekten Esaias Stiefels und Ezechiel Meths II §253

Za čtvrté je to Vydechnuté, které Otec v Synu skrze ozvěnu Slova nebo Hlasu vydechuje v Duchu, věčná Moudrost a Vševědoucnost; neboť v tom se projevuje, čím je Bůh ve svých hlubinách. Moudrost je Božím zjevením a tělesností Ducha svatého, tělem svaté trojjedinosti (překlad autor, níže, kde neuvedeno, obdobně).

 

[2] Jako každé pravidlo i zde jsou výjimky je potvrzující. Například živočichové žijící v hlubinách oceánů či jeskyní, kteří nikdy nepoznali sluneční svit. Jim musí být zřejmě sluneční síla předána nějakou jinou formou než pomocí zevního světla.

[3] Rudolf Steiner, GA 208/91, Dornach, 29.10.1921

[4] GA: 183/60 Das dreifache Sonnenmysterium der alten Zeit. Dornach, 24.8.1918.

[5] Platón, Faidros, 246 e, τὸ δὲ θεῖον καλόν, σοφόν, ἀγαθόν

 

[6] 246 c

ψυχὴ πᾶσα παντὸς ἐπιμελεῖται τοῦ ἀψύχου, πάντα δὲ οὐρανὸν περιπολεῖ, ἄλλοτ’ ἐν ἄλλοις εἴδεσι γιγνομένη. Τελέα μὲν οὖν οὖσα καὶ ἐπτερωμένη μετεωροπορεῖ τε καὶ πάντα τὸν κόσμον διοικεῖ, ἡ δὲ πτερορρυήσασα φέρεται ἕως ἂν στερεοῦ τινος ἀντιλάβηται, οὗ κατοικισθεῖσα, σῶμα γήϊνον λαβοῦσα, αὐτὸ αὑτὸ δοκοῦν κινεῖν διὰ τὴν ἐκείνης δύναμιν, ζῷον τὸ σύμπαν ἐκλήθη, ψυχὴ καὶ σῶμα παγέν, θνητόν τ’ ἔσχεν ἐπωνυμίαν·

 

[7] Barbara Ann Brennan, Zjevení světla, s. 162, Objevení léčitele v sobě (Podle Heyoana) Pragma 1993, překlad Eleonora Kutnarová

[8] Bytostné jádro je nositelem vědomí Já, božská všeobjímající jiskra, vnitřní hvězda, jež ukrývá veškeré naše zkušenosti nashromážděné v procesu evoluce duše. Tam sídlí i naše paměť. Pokud jde o zevní vědomí,

já všedního dne, pak tento aspekt sebereflexe je otiskem onoho vyššího Já. Vnější ego neboli mentální

tělo je vázané na tělesné smysly, vychází z předmětu. Ve chvíli, kdy tělesné smysly umírají, přestane se tomuto

vědomí dostávat empirické látky, a ono samo odchází, přesněji rozpouští se v příslušné energetické

dimenzi zemské aury. To platí pro člověka – mikrokosmos. Pokud jde o makrokosmos – nositelem

vědomí já v něm je vysoká duchovní bytost, Kristus. Skrze Kristovo vědomí si sluneční soustava

uvědomuje sebe samu. Sluneční král je sebevědomím kosmu. Jak nahoře, tak dole, říkávali staří. Člověk

není jen malým vesmírem, mikrokosmem, ale též malým slovem, mikrologem. Proto je Kristus – Logos

vědomím Já i v lidské duši. Syn člověka vládne naší hvězdě jádra, věčnému duchu. Vždy, když vyslovíme

JÁ JSEM s neomezenou plností věčnosti, tak se v nás rozezvučí struna samotného vládce božských Elohim.

 

[9] Platón, Faidros, 246 e

 

Πέφυκεν ἡ πτεροῦ δύναμις τὸ ἐμβριθὲς ἄγειν ἄνω μετεωρίζουσα ᾗ τὸ τῶν θεῶν γένος οἰκεῖ, κεκοινώνηκε δέ πῃ

μάλιστα τῶν περὶ τὸ σῶμα τοῦ θείου [ψυχή], τὸ δὲ θεῖον καλόν, σοφόν, ἀγαθόν, καὶ πᾶν ὅτι τοιοῦτον·

τούτοις δὴ τρέφεταί τε καὶ αὔξεται μάλιστά γε τὸ τῆς ψυχῆς πτέρωμα,

αἰσχρῷ δὲ καὶ κακῷ καὶ τοῖς ἐναντίοις φθίνει τε καὶ διόλλυται.

 

[10] Proklos Platónská theologie 2. kniha, 4. kap. Odkaz na Platóna je Ústava 509 b.

Ἀρξώμεθα τοίνυν ἀπὸ τῆς Πολιτείας. Καὶ γὰρ ἐνταῦθα διαρρήδην ὁ Σωκράτης τὸ ἀγαθὸν ὑπεριδρῦσθαι τοῦ τε ὄντος καὶ τοῦ νοεροῦ διακόσμου παντὸς ἐπιδείκνυσι

τῇ πρὸς τὸν ἥλιον ἀναλογίᾳ τῆς πρωτίστης ἀγαθότητος ἑπόμενος. Εἰ γὰρ ὡς ἔχει πρὸς τὴν γένεσιν καὶ πᾶν τὸ ὁρατὸν καὶ τὰ ὁρῶντα πάντα κατὰ τὴν γεννητικὴν τοῦ

φωτὸς δύναμιν ὁ βασιλεὺς Ἥλιος, οὕτως ἀνάγκη καὶ τὸ ἀγαθὸν ἔχειν πρὸς τὸν νοῦν καὶ τὰ νοητὰ κατὰ τὴν τῆς ἀληθείας οἰστικὴν αἰτίαν, τῶν μὲν ὁρώντων ὁμοῦ καὶ

τῶν ὁρωμένων κατὰ μίαν ὑπεροχὴν τὸν ἥλιον ἐξῃρῆσθαι φήσομεν, τῶν δὲ νοούντων ἀεὶ καὶ νοουμένων ἐκβεβηκέναι τὸ ἀγαθὸν συγχωρήσομεν. Οὐδὲν δὲ οἷον καὶ αὐτῶν

ἀκοῦσαι τῶν Πλατωνικῶν ῥημάτων·

 

Τὸν ἥλιον τοῖς ὁρωμένοις οὐ μόνον, οἶμαι, τὴν τοῦ ὁρᾶσθαι

δύναμιν παρέχειν φήσεις ἀλλὰ καὶ τὴν γένεσιν καὶ αὔξην καὶ τροφήν, οὐ γένεσιν αὐτὸν ὄντα.

Πῶς γάρ; Καὶ τοῖς γινωσκομένοις τοίνυν μὴ μόνον τὸ γινώσκεσθαι φάναι με ὑπὸ τοῦ ἀγαθοῦ

παρεῖναι ἀλλὰ καὶ τὸ εἶναί τε καὶ τὴν οὐσίαν ὑπ’ ἐκείνου αὐτοῖς προσεῖναι, οὐκ οὐσίας ὄντος   

τοῦ ἀγαθοῦ, ἀλλ’ ἔτι ἐπέκεινα τῆς οὐσίας πρεσβείᾳ τε καὶ δυνάμει ὑπερέχοντος.

 

[11] Platón Ústava 509 b.

 

[12] Platón, Ústava 508 c

Τοῦτον τοίνυν, ἦν δ’ ἐγώ, φάναι με λέγειν τὸν τοῦ ἀγαθοῦ ἔκγονον, ὃν τἀγαθὸν ἐγέννησεν ἀνάλογον ἑαυτῷ, ὅτιπερ αὐτὸ ἐν τῷ νοητῷ τόπῳ πρός τε νοῦν καὶ τὰ νοούμενα, τοῦτο τοῦτον ἐν τῷ ὁρατῷ πρός τε ὄψιν καὶ τὰ ὁρώμενα.

[13] GA: 207, s. 183

[14] R. Steiner byl přesvědčen, že během spánku či po tzv. smrti zůstává „dole“ pouze tělo fyzické a éterné, zatímco tělo emocionální a mentální vystupuje nahoru. Tento předpoklad vychází z příliš široce pojaté astrality člověka. Podle Steinera je astrální tělo (Astralleib) člověka „výrazem jeho vášní, jeho instinktů, pudů a žádostí, ale také jeho myšlenek a představ“ GA 104, s. 52. Tímto způsobem Rudolf Steiner vyvedl emocionální tělo (Empfindungsseele) a mentální tělo (Verstandesseele) z energetických úrovní pozemského plánu a povýšil je do astrální oblasti. Z tohoto předpokladu pak vyvstala určitá další nedorozumění. Dnes je na půdě duchovní vědy tato spirituální otázka díky vyššímu smyslovému vnímání B. A. Brennan dostatečně projasněna. Do astrální oblasti vstupujeme ve snu a ve smrti. V astrální rovině žijeme díky našemu vlastnímu astrálnímu tělu a astrálnímu vědomí (Bewusstseinsseele). Proto si naše sny obvykle nepamatujeme, protože sny prožíváme nikoli běžným vědomím (Verstandesseele), ale vědomím astrálního těla. Pro jejich vybavení je nutné určité vtisknutí, jakési překopírování do našeho tělesného vědomí, které zůstalo s ostatními těly pozemského plánu „dole v těle“. Obecně platí, že žádné nižší energetické tělo se nemůže pozvednout nad horizont své vibrační kapacity. Má-li lidská duše možnost navštěvovat vysoké oblasti duchovního světa, pak je to možné jen díky tomu, že sama disponuje energetickými těly, jež jsou s těmito vyššími rovinami vibračně kompatibilní.

Ve své terapeutické praxi často provázela Barbara Brennan klienty prahem smrti do jejich nového domova v astrálním světě a tento vhled se jí mnohokrát potvrdil.

 

[15] GA: 127, s. 227, Weihnachten – Ein Inspirationsfest, Berlín, 21. 12. 1911   

 

 

[16] Exodus 3,14, překlad Bible kralická. I řekl Bůh Mojžíšovi: JSEM, KTERÝŽ JSEM. Řekl dále: Takto díš synům Izraelským: JSEM poslal mne k vám.

וַיֹּאמֶר אֱלֹהִים אֶל-מֹשֶׁה, אֶהְיֶה אֲשֶׁר אֶהְיֶה; וַיֹּאמֶר, כֹּה תֹאמַר לִבְנֵי יִשְׂרָאֵל, אֶהְיֶה, שְׁלָחַנִי אֲלֵיכֶם.

Va jomer Elohim el Moše, ehje ašer ehje, va jomer, ko tomar livné Jisrael, ehje šǝlachani aléchem. Doslova: I řekl Elohim Mojžíšovi, jsem, který jsem, a řekl: Tak promluvíš k synům Izraele, Ehje mě poslal k vám. 

 

[17] Galatským 2, 19-20, překlad Bible kralická. Χριστῷ συνεσταυρωμαι· ζῶ δὲ οὐκέτι ἐγώ, ζῇ δὲ ἐν ἐμοὶ Χριστός·  

[18] Magica et Nat. Hist. Papyri magicae, 5/134

 Abraóth, zbav mne zlého, Aóth, Abaóth, Basym, Izák, Sabaóth, Iáó. Ten je vládcem všech bohů, ten je vládcem světa, on je tím, koho se větry obávají, on je tím, kdo učinil vše nařízením svého hlasu.

Ἀβραώθ· ἀπάλλαξον τὸν δεῖνα, Ἀώθ· Ἀβαώθ, βασυμ Ἰσάκ, Σαβαώθ, Ἰάω. οὗτός ἐστιν ὁ κύριος τῶν θεῶν,

οὗτός ἐστιν ὁ κύριος τῆς οἰκουμένης, οὗτός ἐστιν, ὃν οἱ ἄνεμοι φοβοῦνται, οὗτός ἐστιν ὁ ποιήσας φωνῆ<ς> προστάγματι ἑαυτοῦ πάντα.

 

[19] Theodoret Quaestiones in Octateuchum XV. …nazývají je (tetragrammaton) Samaritáni IABE, Judejci IAO, καλοῦσι δὲ αὐτὸ σαμαρεῖται μὲν Ἰαβέ, ἰουδαῖοι δὲ Ἰάω.

Obyvatelé Samaří volali JÁVÉ, odtud latinský Jove (Jupiter).

 

[20] Diodorus Siculus I,94

U Judejců Mojžíš nazýval boha IAO.

παρὰ δὲ τοῖς Ἰουδαίοις Μωυσῆν τὸν Ἰαὼ ἐπικαλούμενον θεόν.  

 

[21] Magica et Nat. Hist. Papyri magicae, 13/1028

Volám tebe největšího z bohů na nebi, mocného pána, silného Iaó

uó ió aió uó, který jest. Dej mi, pane, veliký, pevný, mocný charakter, abych jej měl,

a zůstal v bezpečí, neporazitelný a nepřemožitelný, já takový.

ἐπικαλοῦμαί <σε> τὸν ἐν τῷ οὐρανῷ μέγιστον θεόν, κύριον ἰσχυρόν, μεγασθενῆ Ἰάω

ουω ιω αιω ουω, ὁ ὤν. τέλει δέ μοι, κύριε, τὸν μέγαν, κύριον, ἄφθεγ<κ>τον

χαρακτῆρα, ἵνα αὐτὸν ἔχω καὶ ἀκίνδυνος καὶ ἀνίκητος καὶ ἀκαταμάχητος παραμένω, ἐγὼ ὁ δεῖνα.

 

[22] Magica et Nat. Hist. Papyri magicae, 5/468

ἐπικαλοῦμαί σε τὸν κτίσαντα γῆν καὶ ὀστᾶ καὶ πᾶσαν σάρκα καὶ πᾶν πνεῦμα καὶ τὸν στήσαντα 

τὴν θάλασσαν καὶ <πασ>σαλεύ[σαντα]τὸν οὐρανόν, ὁ χωρίσας τὸ φῶ[ς ἀ-] πὸ τοῦ σκότους, ὁ μέγας Νοῦς, ἔν[νο]-μος τὸ πᾶν διοικῶν, αἰωνόφθα[λ]-μος, δαίμων δαιμόνων, θεὸς θ[ε]- ῶν, ὁ κύριος τῶν πνευμάτων, ὁ ἀ-

πλάνητος Αἰὼν Ἰάω ουηι· εἰσά-κουσόν μου τῆς φωνῆς. ἐπικαλοῦ-μαί σε, τὸν δυνάστην τῶν θεῶν,

ὑψιβρεμέτα Ζεῦ, Ζεῦ τύραννε, Ἀ- δωναί, κύριε Ἰάω ουηε· 5/468

 

[23] Zlomek B 52 Lúkianos, Vitarum Auctio 14;

Τί γὰρ ὁ Αἰών ἐστι;Ἡρ. Παῖς παίζων, πεσσεύων, διαφερόμενος

Kdo je Aión? Hérakleit: Dítě, které si hraje s kostkami, rozcházejíc se.

 

[24] D.Ž.Bor (Vladislav Zadrobílek), Abeceda stvoření, Trigon 1993, s. 163

[25] B 52, Hippolytos, Refut.IX,9/, ./„…αἱὼν παῖς ἐστι παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη.

 

 

[26] [

Obrázek zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Ghent_Altarpiece

 

Zjevení Janovo 19/16 A máť na rouchu a na bedrách svých napsané jméno: Král králů a Pán pánů.

Καὶ ἔχει έπι τὸ ἱμάτιον καὶ ἐπὶ τὸν μηρὸν αὐτοῦ ὂνομα γεγραμμένον· Βασιλεὺς βασιλέων καὶ κύριος κυρίων.

 

Jak jsme viděli výše (pozn. 24) jedním z titulů krále světa bylo jméno Sabaóth.

 

Centrálním obrazem nádherného Gentského oltáře bratří van Eycků je Kristus vítězný. Na prsou má na zlaté stuze titul Sabaót v této formě: SABAωT.

Hebrejské SABA צָבָא je vojsko, zejména ve smyslu vojska nebeského צבָא הַשָׁמַיִם (Saba ha šamajim).

SABA je andělský chór obklopující trůn Hospodinův.

1 Královská 22/19, Řekl dále: Z té příčiny slyš slovo Hospodinovo: Viděl jsem Hospodina sedícího na stolici své, a všecko vojsko nebeské stojící po pravici jeho i po levici jeho.

SABA je na Kristově stuze zapečetěno posledním písmenem řecké abecedy (ω – ómega) a tajemstvím kříže (T).  Tajuplný titul SABAωT nese tento význam: Vládce nebeských zástupů, první (A) i poslední (ω), ten, jenž vládne celou abecedou. Bůh, který prošel mystériem kříže (T) a umožnil tak restauraci lidského ducha. Jan (19/17) nazývá kříž stauros, σταυρός. (Pěkný mythoethymologický postřeh, že svět byl mystériem golgotským restaurován, jsem vyčetl z knihy Das neunte Jahrhundert, jejímž autorem je žák a spolupracovník Rudolfa Steinera Walter Johannes Stein.)  

 

 

[27] Hérakleitos B 60, Hippolytos, Ref. Omn. Haer. IX, 10,4; ὁδός ἄνω κάτω μία καὶ ωὑτή.

 

[28] Oko je hebrejsky ajin (ע), jedná se o 16. písmeno alefbety (ve staré féničtině má znak O). Ajin však není jen oko. Ajin je též pramen, studna i slza, která z oka vytéká. Z hlubiny studny se čerpá voda na světlo denní. Neviditelná voda se stává vodou viditelnou. Čerpat vodu se německy řekne das Wasser schöpfen. Ten, kdo čerpá vodu, je Schöpfer. Stvořitel.

IAO je kapkou stvoření. Z kapky povstal vodní éterný Ókeanos. A z vln šedého Ókeanu se zrodil svět.                       

 

 

[29] R. Steiner, GA: 97, s. 302

[30] בּנֵי אֱלֹהִים

 

[31] R. Steiner, GA: 103, s. 53f

Když měsíc byl hotov se svým vývojem, bylo zde sedm takových hlavních bytostí, které byly tak daleko, že mohli vyzařovat lásku. Tady se dotýkáme hlubokého mystéria, jež tajná věda odhaluje. Tady máme na počátku zemského vývoje dětského člověka, jenž má přijmout lásku a je připraven k přijetí JÁ, a na straně druhé slunce, jež se odštěpilo a vystoupalo k vyššímu bytí. Na tomto slunci se mohlo rozvíjet sedm hlavních světelných duchů, již se zároveň stali duchy dávajícími lásku. Pouze šest z nich nalezlo svůj domov na slunci; a to, co k nám ve světle slunce fyzicky přitéká, obsahuje duchovní síly lásky těchto duchů světla čili těchto šesti Elohim, tak jak je nacházíme v bibli. Jeden se odštěpil a šel jinou cestou pro spásu člověka, on si nevyvolil slunce, ale měsíc jako své sídlo. A tento jeden z duchů světla, který se dobrovolně vzdal slunečního bytí a vyvolil si měsíc, není žádný jiný než ten, jehož nazývá Starý zákon „Jahve“ nebo „Jehova“. Tento jeden, jenž si zvolil měsíc za své sídlo, je tím, kdo vysílal zralou moudrost na zemi, a tím připravoval cestu lásce.         

 

[32] R. Steiner GA: 122, s. 123f

Bible to zná. Bible zná představu, že Elohim jsou jaksi apriori články jedné skupiny a poté se seřadí do jednoty, takže nejprve spolupracují jako články jedné skupiny, a následně jsou řízeny společným organismem. A tato reálná jednota Elohim, ve které jsou jednotliví Elohim činní jako články, působí jako orgány, nazývá bible Jahve-Elohim. Tady máte ještě v hlubším významu, než to bylo dosud možné, pojem Jahve, pojem Jehova.   

 

[33] וַיְהִ֗י בְּרֶ֤דֶת משֶׁה֙ מֵהַ֣ר סִינַ֔י וּשְׁנֵ֨י לֻחֹ֤ת הָֽעֵדֻת֙ בְּיַד־משֶׁ֔ה בְּרִדְתּ֖וֹ מִן־הָהָ֑ר וּמשֶׁ֣ה לֹֽא־יָדַ֗ע כִּ֥י קָרַ֛ן ע֥וֹר פָּנָ֖יו בְּדַבְּר֥וֹ אִתּֽוֹ:

וַיַּ֨רְא אַֽהֲרֹ֜ן וְכָל־בְּנֵ֤י יִשְׂרָאֵל֙ אֶת־משֶׁ֔ה וְהִנֵּ֥ה קָרַ֖ן ע֣וֹר פָּנָ֑יו וַיִּֽירְא֖וּ מִגֶּ֥שֶׁת אֵלָֽיו: Exodus, 34, 29-30

 

Jediným, pokud vím, kdo toto místo překládá přesně podle originálu, je autor Vulgáty, sv. Jeroným: Cumque descenderet Moyses de monte Sinai, tenebat duas tabulas testimonii, et ignorabat quod cornuta esset facies sua ex consortio sermonis Domini. Videntes autem Aaron et filii Israel cornutam Moysi faciem, timuerunt prope accedere. (Když sestoupil Mojžíš z hory Sinai, držel dvě desky svědectví, a nevěděl, že rohatá je tvář jeho ze společenství slova Páně. Když ale viděli Áron a synové Izraele rohatou tvář Mojžíšovu, báli se přistoupit blíž.)

 

Je zvláštní, že dokonce Nova Vulgata z r. 1979 korigovala toto místo, a o rohatém Mojžíšovi nechce nic vědět: et ignorabat quod resplenderet cutis faciei suae… a nevěděl, že září kůže tváře jeho…

Zdá se, že Michelangelova socha rohatého Mojžíše v římském kostele San Pietro in Vincoli zůstane ještě dlouho oříškem, s jehož rozlousknutím bude zápolit nejedna kunsthistorická hlava.

 

[34] „Die grosse Weltenmitternachtsstunde des geistigen Daseins zwischen dem Tod und einer neuen Geburt“

6. Steiner, Inneres Wesen des Menschen und Leben zwischen Tod und neuer Geburt, 6. přednáška, Vídeň 14. 4. 1914. Viz také mou esej Duchovní znovuzrození ve sféře Saturnu. https://madlenka-a-honzik.webnode.cz/l/rudolf-steiner-velka-kosmicka-pulnocni-hodina-duchovniho-byti-mezi-smrti-a-novym-zrozenim/

 

[35] Shimon Halevi, Vesmír v kabale, s.30, Volvox Globator 1994, překlad Lily Sekytová

 

[36] Ovšem menší já je klade NE-JÁ mimo sebe; ve chvíli, kdy by vědomí nahlédlo, že i veškeré NE-JÁ leží v rámci JÁ, v tu chvíli by již působilo jako vyšší božské Já, Ehjeh. Takto věc pojal Johann Gottlieb Fichte ve své Grundlage der gesamten Wissenschaftslehre (1894).

 

[37] Exodus, 20,2 Bible kralická; אָֽנֹכִ֨י יְהֹוָ֣ה אֱלֹהֶ֔יךָ אֲשֶׁ֣ר הֽוֹצֵאתִ֩יךָ֩ מֵאֶ֨רֶץ מִצְרַ֜יִם

[38] Deuteronomium, 6,4;  שְׁמַ֖ע יִשְׂרָאֵ֑ל יְהֹוָ֥ה אֱלֹהֵ֖ינוּ יְהֹוָ֥ה | אֶחָֽד

[39] Nebeská Moudrost se v nás projevuje především jako vědomí naší zevní osobnosti. Toto vědomí může být zralé a plné soucitu, neboť daleko nad perly je moudrost nádherná, nic žádoucího se jí vůbec nevyrovná (Přísloví 8,11, Bible, překlad 21. stol). Může být ale také omylů a předsudků. Já, moudrost, obývám lest a poznání úkladu naleznu (doslovný překlad, Přísloví 8,12; אֲֽנִי־חָ֖כְמָה שָׁכַ֣נְתִּי עָרְמָ֑ה וְדַ֖עַת מְזִמּ֣וֹת אֶמְצָֽא). Je to dáno tím, že Sofia sestoupila spolu člověkem až na dno materiální existence, v určitém smyslu se odloučila od svého nebeského dvojčete Slova, a nyní hledá bolestně cestu znovusjednocení. Tento proces touhy po opětovném sjednocení zažívá každá lidská duše. Realizací této touhy je duchovní růst a vnitřní léčení. Nebeští Blíženci patří k sobě, jednou dojde opět k jejich splynutí. Staří tomu říkali posvátná svatba, hieros gamos. Láska Dětí Nebes je zásadní motivací lidského vědomí v procesu sebepoznání. Lidská duše prahne z celého srdce po ztracené lásce svého dětství. Duše a Duch nezůstanou odloučeni navždy.   

[40] Božská čtveřice je kořenem, pramenem věčné přírody; ῥιζωμα̣, παγὰ ἀενάου φύσεως, Pyth. carm. aur. 48; Luc. Philopatr. 12.

 

[41]

Tetraktys je „magický“ soubor či posloupnost čísel 1, 2, 3, 4, který byl zaveden pýthagorejci. Ti využívali tetraktys k vybudování a vysvětlení celého světa. Jejich součet dává magickou desítku, která u pýthagorejců značila dokonalost boží. Z tetraktys lze rovněž odvodit základní harmonické poměry: 1:2 – oktáva, 2:3 – kvinta a 3:4 – kvarta.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tetraktys

[42] D.Ž.Bor (Vladislav Zadrobílek), Abeceda stvoření, Trigon 1993, s. 25; Logos, slovo, plodí Gólos, hlas, který je zvěstí o slávě Jména.

[43] Prvním, kdo si této věci u nás povšiml, byl Jaroslav Sedláček v knize Základové hebrejského jazyka biblického, B. Stýblo, Praha 1893

[44] IHVH odhaluje tajemství čtyř světů stvoření. Jazykem kabalistů je to ohnivý svět vyzařování, olam acilut, vzdušný svět stvoření, olam berija, vodní svět utváření, olam jecira, a zemní svět uskutečnění, olam asija.

Ano, v této posloupnosti působí universální klíč stvoření: oheň, vzduch, voda, země. Pak by ale Boží jméno mělo být IVHH a nikoli IHVH. Mnoho let mi bylo odepřeno poznání, proč manifestovaná i nemanifestovaná živlová čtveřice není kopií oné původní nebeské tetraktys, proč došlo k onomu přehození světel, kdy se Matka – voda přesouvá ze své pozice II do pozice III, proč si Matka (voda) a Syn (vzduch) vyměnili svá ontologická místa. Odpověď přišla až ve chvíli, kdy jsem stáhl pohled na pozemskou rovinu. V našem tělesném světě je také nejprve dvojice otec a matka. Když se narodí dítě je až tím třetím článkem. Okamžitě se však přesouvá na pozici středu mezi matku a otce, je výrazem jejich lásky a centrem jejich života. Na procházce půjde uprostřed a oba rodiče je budou po stranách držet za ruku. Dítě se stalo ohniskem nové rodiny.

Dobře, ale ihned vyvstane nová záhada. Je-li to tak, pak by ale měli být OBA Blíženci uprostřed mezi Matkou a Otcem, proč Syn ano, a Dcera ne? Proč Dcera zůstává tělesností na pozici IV a elementem země? Možná to souvisí se vztahem Nejvyšší Nebeské Dvojice, Otce a Matky, bytí a vědomí. Jakkoli je mezi nimi vztah dokonalé horizontality (bytí nemůže být bez vědomí a naopak), je tu přítomna také vertikalita. Tím nejprvotnějším atributem je vždy bytí. Tento poměr Rodičů byl předán i Dětem. Kromě horizontálního vztahu, jenž je dán tím, že oba jsou Blíženci jedné Matky, je zde určitý hierarchický prvek, Syn je jakoby „starší“, zřejmě v podobném smyslu, jako když my říkáme, že jedno z dvojčat je starší, neboť přišlo na svět jako první. Tento hierarchický řád je pak přenesen do veškeré existence, v každé věci, bytosti i v každém světě najdeme horizontální i vertikální poměr. Kdyby ve stvoření nepůsobila vertikála, bylo by samo zrození kosmu nemyslitelné, a cesta nahoru také ne.

 

 

[45] Pindar, Nemejské zpěvy 6,1

ἓν ἀνδρω̂ν, ἓν θεω̂ν γένος: ἐκ μια̂ς δὲ πνέομεν ματρὸς ἀμφότεροι

 

[46] Gen. 1,1; Berešit bárá Elohim et hašamajim vǝet ha árec

בְּרֵאשִׁ֖ית בָּרָ֣א אֱלֹהִ֑ים אֵ֥ת הַשָּׁמַ֖יִם וְאֵ֥ת הָאָֽרֶץ:

Zrození světa se děje skrze hlásku B, neboť B je zvuk počátku, vzniká na rtech jejich otevřením. B je brána, kterou vchází Slovo Boží do světa, nesené na vlnách dechu. B je počátkem projevené skutečnosti. Je prvním z dvanácti vládců tělesného bytí. נ – bét je dům, který otevírá své dveře času a prostoru, aby světlo mohlo proudit ven. Bét je dárcem duality pozemského světa. Jsou to otevřená ústa, z nichž tryská dar Slova. Vlastně ne ústa, pouze část úst, rozevřené rty. Ústa jsou PÉ, פ, sesterská hláska P, také retnice. P je praporem jednoty vlajícím ve větru, dvě bříška B jsou redukována na jedno. Rty značí dvojitost, ústa jsou jediná. P vyrůstá z duality světa, kterou samo dříve zažehlo. P (řecké R) doslova prorůstá dualitou kříže, jak je hezky vidět na Kristově monogramu.

 

Monogram XP (chí-ró) je jeden z nejznámějších christogramů. Podle historika Lactantia měl císař Konstantin Veliký v noci před bitvou u Milvijského mostu (312) sen, v němž viděl na nebi znamení XP a nápis „In hoc signo vinces“ (řecky „En toúto níka“ – „V tomto zvítěz“, či „V tomto znamení zvítězíš“). Ráno nařídil vojákům, aby si namalovali toto znamení na štíty a skutečně zvítězil. Později jej nechal připevnit i na vojenské standarty (Labarum). Samotný monogram XP je složen ze dvou řeckých písmen X (chí) a P (ró), tedy prvních dvou písmen řeckého překladu jména Kristus – Christos (ΧΡΙΣΤΟΣ). Tento symbol používali už první křesťané. Dnes slouží jako dekorativní symbol.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Christogram

[47] Božské hierarchie zavedl do okultní tradice Dionýsios Aeropagita v díle O nebeských hierarchiích.

[48] https://www.anthrowiki.at/Hierarchien

[49] Wilhelm Kelber, Die Logoslehre, Stuttgart 1976, s. 9

[50] Judith von Halle: Rudolf Steiner – Meister der weissen Loge. Zur okkulten Biographie,

Vlg. für Anthroposophie, Dornach 2011

Předpokládám, že Rudolf Steiner reprezentuje sílu zvanou „Lohengrin“. Sílu, která přináší mocný impuls moudrosti do prostředí, kam je vyslána, která však sama musí zůstat neodhalena. Zapovězena je dokonce samotná otázka po původu rytíře grálu. Za povšimnutí stojí, že pokud jde o královny grálu, pro ně tento imperativ neplatí, ty svůj původ skrývat nemusí. (Wolfram Eschenbach, Parzifal, 494,13).

Zvláštní zvyklost: Muži zamlčují svůj původ, jak to známe z příběhu Lohengrina, ženy nikoliv. Je v tom tajemství související s povahou mužství a ženství. Rudolf Steiner nás poučil, že síly dědičnosti působí tak, že jsou vlastně předávány mužem, zatímco žena se těmto silám dědičnosti vzpírá, a tím, co dává, co dítěti zprostředkovává, jsou síly všeobecné lidské povahy, které přicházejí z celého kosmu. W. J. Stein, Das neunte Jahrhundert, s. 296

 

Ptát se rytíře grálu na otce či matku je nepřijatelné, neboť otcem i matkou grálského rytíře je Bůh. On je již prost jakýchkoli příbuzenských vazeb. U grálské královny to nevadí, neboť ona je již ochráněna svou transcendentální povahou, již zmiňuje R. Steiner. Zřejmě to souvisí s tím, že v ženě působí silněji Duše světa, která prahne celým svým srdcem po návratu nahoru do náruče svého dvojčete Slova Božího. Pád Sofie do tělesnosti, o kterém tak často mluví gnostikové, je možnou příčinou toho, že ženy touží ještě silněji po návratu na nebesa než muži. To by osvětlovalo poznámku Rudolfa Steinera, že matka se brání silám dědičnosti. Důvod bychom mohli hledat v tom, že tyto síly konzervují stav tady dole v tělesném světě.

 

Grál má tendenci rozpouštět pokrevní příbuzenství a nahrazovat je duchovní spřízněností. (W. J. Stein, ibid.)

   

[51] R. Steiner, GA: 180, s. 103

[52] Pokud jde o dobu trvání vlády jednotlivých archandělů, poskytl R. Steiner následující údaje:

 

Orifiel   (Saturn)    200 př. n. l. – 150 n. l.

Anael    (Venuše)  150 – 500 n. l.

Zachariel (Jupiter) 500 – 850 n. l.

Raphael (Merkur)  850 – 1190 n. l.

Samael  (Mars)   1190 – 1510 n. l.

Gabriel  (Měsíc) 1510 – 1879 n. l.

Michael (Slunce) listopad 1879 – ca. 2400 n. l.

Orifiel   (Saturn) ca. 2400-

GA 245, S. 171     

[53] R. Steiner, GA: 152, s. 160

[54] Corpus hermeticum I, Poimandrés

ὁ δὲ Νοῦς ὁ θεός͵ ἀρρενόθηλυς ὤν͵ ζωὴ καὶ φῶς ὑπάρχων͵ ἀπεκύησε λόγῳ ἕτερον Νοῦν δημιουργόν͵ ὃς θεὸς τοῦ πυρὸς καὶ πνεύματος ὤν͵ ἐδημιούργησε διοικητάς τινας ἑπτά͵ ἐν κύκλοις περιέχοντας τὸν αἰσθητὸν κόσμον͵ καὶ ἡ διοίκησις αὐτῶν εἱμαρμένη καλεῖται.

[55] Za tuto myšlenku vděčím stoickému mysliteli 1. stol. jménem Lucius Annaeus Cornutus. O Saturnovi praví:

Vypráví se, že Kronos nejprve pohltil děti, které mu porodila Rhea. Přijímá tak do sebe vše přirozenou cestou, když věci vzniklé podle pohybů vyřčeného slova on poté v určitých cyklech podle téhož slova činí neviditelnými. A s časem se to má takto: Vše zrozené nese v sobě. A o Rheie říkají, že když porodila Dia, podala Kronovi místo něho kámen zavinutý do plen. O něm prohlásila, že je to narozený potomek. Kronos kámen pohltil a ona Dia tajně vychovávala pro vládu nad světem. Co je smyslem tohoto pohlcení? Mythus vypráví o zrození vesmíru, který vyživovala a starostlivě spravovala a ovládala původní příroda. V jeho středu upevnila kámen, jenž nazýváme zemí. Vše, co je, vyrůstá z onoho základního kamene, veškeré děje z něj vycházejí a jsou jím živeny.        

Πρῶτον μὲν γὰρ ὁ Κρόνος λέγεται καταπίνειν τὰ ἐκ τῆς Ῥέας αὐτῷ γινόμενα τέκνα· εἴληπται μὲν οὖν οὕτω  

πάνυ εἰκότως, ἐπειδὴ ὅσα ἂν γίνηται κατὰ τὸν εἰρημένον τῆς κινήσεως λόγον πάλιν κατὰ τὸν αὐτὸν ἐν περιόδῳ ἀφανίζεται· καὶ ὁ χρόνος δὲ τοιοῦτόν τί ἐστι· δαπανᾶται γὰρ ὑπ’ αὐτοῦ τὰ γινόμενα ἐν αὐτῷ. εἶτα τὴν Ῥέαν φασὶν γεννωμένου αὐτῇ τοῦ Διὸς λίθον ἀντ’ αὐτοῦ προσενεγκεῖν ἐσπαργανωμένον τῷ Κρόνῳ, τοῦτον εἰποῦσαν τετοκέναι· κἀκεῖνον μὲν καταποθῆναι ὑπ’ αὐτοῦ, τὸν δὲ Δία λάθρᾳ τραφέντα βασιλεῦσαι τοῦ κόσμου. ἐνταῦθ’ οὖν ἄλλως εἴληπται ἡ κατάποσις· συντέτακται γὰρ ὁ μῦθος περὶ τῆς τοῦ κόσμου γενέσεως, ἐν ᾧ τότε ἀνετράφη ἡ διοικοῦσα αὐτὸν φύσις καὶ ἐπεκράτησεν, ὅτε εἰς τὸ μεσαίτατον αὐτοῦ ὁ λίθος οὗτος, ὃν καλοῦμεν γῆν, οἱονεὶ καταποθεὶς ἐγκατεστηρίχθη. οὐ γὰρ ἂν ἄλλως συνέστη τὰ ὄντα, εἰ μὴ ὡς ἐπὶ θεμελίου ταύτης ἠρείσθη,

γινομένων καὶ τρεφομένων ἐντεῦθεν πάντων. Theologiae Graecae compendium, 6,24.

[56] R. Steiner, GA: 265, s. 276

Když kupříkladu někdo řekne: E – cítíte pouze: Trochu se hrozím, to se mi nelíbí; E = mám jakousi tichou obavu, něco jako strach! Teď si vezměte L: to je tak, jako když něco mizí, jako když něco proudí, a EL, nu, to je něco, co proudí a čeho se člověk trochu hrozí, čeho se bojí. V Babylonu se bůh nazýval = El. Tak bylo označováno vše podle tohoto principu. Nebo si vezměte bibli: Když řeknete: O – to je ohromení, náhlý úžas, se kterým člověk nic nenadělá. Při zvuku A – to má člověk pocit něčeho příjemného, údiv, který přináší pocit libosti; O – máme potřebu se stáhnout zpátky; H, Ch je dech. Takže se dá říci: O = ohromení, při němž se stahujeme zpět; H = dech; I = na něco se tu poukazuje, přináší to potěšení, tichou radost = I. A písmeno M: člověk by rád sám do něj vstoupil. Vnímáte, když vyslovíte M – to vychází dech ven, a člověk cítí, jakoby vycházel ven přímo za dechem; význam M je tedy: odejít. Nyní si to dáme všechno dohromady: El, to jsme již viděli, je ve větru přicházející duch, O = je ohromení, které nás stahuje zpátky, H = je dech; to je již jemnější duch, jenž působí jako dech; I je tiché potěšení; M = je odevzdání. Tak máte ELOHIM na počátku bible; tady máte všechny zvuky spojené dohromady. Takže se dá říci: Co jsou ELOHIM? Elohim jsou bytosti ve větru, jichž se trochu bojíme, před kterými se stahujeme trochu zpět, kteří mají k radosti člověka skrze dech potěšení z toho, že se jim člověk odevzdává: Elohim. A tak je třeba studovat ve slovech podle zvuků, podle písmen, co slova vlastně znamenají. Lidé dnes již vůbec nevnímají, jak to vlastně je.     

 

[57] Hésiodos, Theogonie, 374

[58] Ὑπερίων, ὑπερ – nad, ίων – kráčející.

[59] Nonnos Dionysiaca, 23/241; πυρὸς ταμίης – správce, rozdělovač ohně; Ὑπερίων  πυρὸς ἡγεμονεύε

[60] R. Steiner, přednáškový cyklus od 24. 12. 1923 do 1. 1 .1924 Die Weltgeschichte in anthroposophischer Beleuchtung, GA: 233.

[61] A. Henrichs and K. Preisendanz, Papyri Graecae magicae, IV, 437 ff. Die griechischen Zauberpapyri, Stuttgart: Teubner 1973

ἀεροφοιτήτων ἀνέμων ἐποχούμενος αὔραις,

Ἥλιε χρυσοκόμα, διέπων φλογὸς ἀκάματον πῦρ, αἰθερίαισι τριβαῖς μέγαν πόλον ἀμφιελίσσων,

γεννῶν αὐτὸς ἅπαντα, ἅπερ πάλιν ἐξαναλύεις·

ἐξ οὗ γὰρ στοιχεῖα πάντα τεταγμένα σοῖσι νόμοισι, κόσμον ἅπαντα τρέφουσιν τετρά<τρο>πον εἰς ἐνιαυτόν.

κλῦθι, μάκαρ· σὲ γὰρ κλῄζω, τὸν οὐρανοῦ ἡγεμονῆα, γαίης τε χάοιο καὶ Ἅιδαο, ἔνθα νέμονται

δαίμονες ἀνθρώπων οἱ πρὶν φάος εἰσορόωντες.

κλῄζω δ’ οὔνομα σόν, Ὧρ’, ὂν Μοιρῶν ἰσάριθμον·αχαϊφω θωθω φιαχα αϊη ηϊα ιαη ηϊα θωθω φιαχα· ἵλαθί μοι, προπάτωρ, κόσμου θάλος, αὐτολόχευτε, πυρφόρε, χρυσοφαῆ, φαεσίμβροτε, δέσποτα κόσμου, δαῖμον ἀκοιμήτου πυρός, ἄφθιτε, χρυσεόκυκλε, φέγγος ἀπ’ ἀκτίνων καθαρὸν πέμπων ἐπὶ γαῖαν·

[62] Řecké vokály jsou: ι, ε, η, α, ο, υ, ω. Pro mystickou práci v latinském módu jsem udělal malou korekturu a písmeno ω nahrazuji písmenem U, samohlásku υ přepisuji jako Y nebo Ü. Takže latinizovaná verze sedmi hlavních vokálů zní: I, E, AE, A, O, Y, U.

[63] Vládcem vnitřního měsíce, jenž bezprostředně působí na zemi, je starozákonní bůh IHVH. Vidíme, že v jeho jménu se snoubí první a poslední rozměr Elohim, I a V (U) nesený na dechu Ducha a Duše světa. IHVH vládne pozemské nádobě U, děti kmene JUDA oplývají díky němu mimořádnou silou intelektu a racionality.

[64] Říká se, že Sigé (mlčení) je matkou všech věcí vyvržených z Bathosu (hlubiny). Ἡ Σιγή, φασί, Μήτηρ οὖσα πάντων τῶν προβληθέντων ὑπὸ τοῦ Βάθους. Clemens Alexandrinus, Excerpta ex Theodoto, 2,29.

[65] Ignatius, Epistulae vii genuinae (recensio media), 2,8

εἷς θεός ἐστιν, ὁ φανερώσας ἑαυτὸν διὰ Ἰησοῦ Χριστοῦ τοῦ υἱοῦ αὐτοῦ, ὅς ἐστιν αὐτοῦ λόγος  

ἀπὸ σιγῆς προελθών.

[66] σἰγή, σἰγή, ἐγώ εἶμι σύμπλανος ὑμῖν ἀστήρ, καὶ ἐκ τοῦ βάθους ἀναλάμπων

575. Henrichs and K. Preisendanz, Papyri Graecae magicae, IV, 575. Die griechischen Zauberpapyri, Stuttgart: Teubner 1973

[67] Ibid. IV, 605

ἐπικαλοῦμαι ἕνεκα τῆς κατεπειγούσης καὶ πικρᾶς καὶ ἀπαραιτήτου ἀνάγκης τὰ μηδέπω χωρήσαντα

εἰς θνητὴν φύσιν μηδὲ φρασθέντα ἐν διαρθρώσει ὑπὸ ἀνθρωπίνης γλώσσης ἢ θνητοῦ

φθόγγου ἢ θνητῆς φωνῆς ἀθάνατα ζῶντα καὶ ἔντιμα ὀνόματα·

[68] Ibid. IV, 640 ff

κύριε, χαῖρε, μεγαλοδύναμε, με<γα>λοκράτωρ, βασιλεῦ, μέγιστε θεῶν, Ἥλιε, ὁ κύριος τοῦ οὐρανοῦ καὶ τῆς γῆς, θεὲ θεῶν, ἰσχύει σου ἡ πνοιή, ἰσχύει σου ἡ δύναμις, κύριε· ἐάν σοι δόξῃ, ἄγγειλόν με τῷ μεγίστῳ θεῷ, τῷ σε γεννήσαντι καὶ ποιήσαντι, ὅτι ἄνθρωπος, ἐγὼ γενόμενος ἐκ θνητῆς ὑστέρας τῆς δεῖνα καὶ

ἰχῶρος σπερματικοῦ καὶ, σήμερον τούτου ὑπό σου με<τα>γεννηθέντος, ἐκ τοσούτων μυριάδων ἀπαθανατισθεὶς ἐν ταύτῃ τῇ ὥρᾳ κατὰ δόκησιν θεοῦ, ὑπερβαλλόντως ἀγαθοῦ.

[69] Byssové čili mořské hedvábí je vlákenná třáseň z chapadel mušlí Pinna nobilis upravená pro textilní účely. Z jedné mušle se dají získat 1–2 gramy až 6 cm dlouhých, tenkých, pevných vláken, která se zpravidla namáčí v citronové šťávě, čímž se natrvalo obarví do zlatova.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Byssové_hedvábí

[70] Atribut naznačující jejich nepřemožitelnost, podobně jako u Gorgon. Pravda, Perseus zabil jednu z nich, Medúzu, ta jediná byla smrtelná, její sestry Sthenó (silná) a Euryalé (daleko skákající) nikoliv.

[71] Ibid. IV, 666

χαίρετε, αἱ ζʹ Τύχαι τοῦ οὐρανοῦ, σεμναὶ καὶ ἀγαθαὶ παρθένοι, ἱεραὶ καὶ ὁμοδίαιτοι τοῦ μινιμιρροφορ,

αἱ ἁγιώταται φυλάκισσαι τῶν τεσσάρων στυλίσκων.

[72] Platón, Faidros, 247 c

Duše zvané nesmrtelné, když se octnou na vrcholu, projedou ven a stanou na hřbetu světa; jak se tam zastaví, otáčení nebes je vozí dokola s sebou a ony se dívají na věci vně světa. (Překlad František Novotný, OIKOYMENH, 1993).

[73] Archanděl Orifiel zůstává do značné míry skryt před zraky člověka. Jeho jméno (עריפיאל) znamená: Má šíje je Bůh. Orifiel ukazuje světu a času záda (šíji, hebr. oref, ערפ), nikoli tvář. Odmítá stejně jako jeho pán Saturn aktivně se účastnit toku evoluce, a to jak ve smyslu cesty dolů – kosmogeneze, tak ve smyslu cesty nahoru – poznání a návratu. Sám velký Saturn je charakteristický svou nutkavou touhou zastavit či alespoň zpomalit čas. Slovo šíje – oref souvisí se slovesem araf (kanout, kapat). Kdyby měly vývoj v rukou jen saturnské mocnosti, pak by spirituální inhibice těchto sil dovolila evoluci tak maximálně kapat, nikoli proudit. Znamená to ale také, že Saturn se vždy do posledních chvil brání určité změně, a tato změna, má-li nastat, musí být nakonec násilím prolomena. Ty největší změny ve vývoji lidstva jsou působením Saturna zbrzděny až na samou mez možného, pak nastávají náhlým zvratem událostí. Saturn nesnáší evoluci, má rád svůj pevný řád a daný status quo. Snaha po udržení určitého stavu věcí za každou cenu však nakonec paradoxně vede ke zlomové situaci, a k nastolení nového řádu cestou revoluce, což je jediná věc, kterou Saturn nesnáší ještě víc než evoluci. Svým konzervativním působením ji nicméně vlastně přitahuje. Saturnské výzvy melancholie a úzkosti mohou být nesmírně bolestné, ovšem nesou v sobě potenci významného duchovního pokroku a vnitřní očisty. Zřejmě z tohoto důvodu vládne Orifiel lidstvu v těch rozhodujících okamžicích dějin. Během jeho vlády se událo mystérium na Golgotě, a bude to opět Orifiel, kdo bude řídit tok dějin v temném období po roce 2300:

Za čtyři až šest století bude hrstka lidí, která je dnes k tomu připravována, sloužit bohu Orifielovi, aby bylo lidstvo zachráněno. Kdyby v onom věku chtěli převzít duchovní vedení lidé, kteří by nebyli připraveni odolat všem bouřím a vzdorovat zástupům Mammona, došlo by k tomu, že takoví lidé by nebyli schopni správným způsobem sloužit archandělu Orifielovi a lidstvo by nemohlo být pozvednuto ze svého neštěstí. Aby se to mohlo stát, musíme dnes pracovat se vší vážností, abychom jednou mohli správným způsobem dostát našim úkolům.  

Ale když temné síly nejvíce běsní, pak svítí též nejjasnější světlo. Již jednou měl Orifiel vládu ve svých rukou. To bylo v době, kdy se na zemi zjevil Kristus. Tehdy vládly všude na zemi zlé síly rozpadu a dekadence. A pouze strašlivými prostředky bylo možné dostatečně vyburcovat lidstvo. Orifiel je nazýván andělem hněvu, který mocnou rukou očišťuje lidstvo.

285. Steiner, Aus den Inhalten der esoterischen Schulen, GA: 266a, s. 285.

[74] Gabriel, גַּבְרִיאֵל, je archanděl zrození do tělesného světa. Je tváří horních éterných vod, bytostné matrice, z níž povstává svět tělesného projevu. Proto je jeho barva modrá a v ikonografii má často ženskou tvář. Jméno Gabriel znamená Má síla je Bůh.

[75] Uriel, אוּרִיאֵל, je archanděl země a tělesnosti. Jeho jméno znamená Mé světlo je Bůh.

V apokryfní knize Henochově 20/2 se praví: Uriel, jeden ze svatých andělů, který je nad zemí a nad peklem. Heslo Oxfordské univerzity je Dominus Illuminatio mea, latinský překlad Urielova jména.

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Uriel

[76] Michael, מִיכָאֵל, Mi ka el, Kdo (je) jako Bůh? Takovou otázku nám klade před oči Michael. A dává i odpověď: Jako Bůh je ten, kdo miluje.  

[77] Výrazem této krásné ideje je centrální obraz červeného západního okna Goetheana, na němž je Michael a „síla zla“. Michael již nepřemáhá ďábla svíjejícího se mu pod nohama, není to již obraz moci, která vítězí nad někým. Na vitráži je jakási mořská stvůra, zřejmě Leviathan, ve stejné výši jako Michael, nikoli pod ním, a Michael jej s láskou hladí. Toto je nové poselství Parsifala, syna grálu: Lucifera přemáhá láska, Ahrimana moudrý náhled. Toto je budoucnost lidstva. Vědomí, že spása je nedělitelná.

 

[78] Hésiodos, Zrození bohů, 360

[79] Pokud jde o působení Tyché jako bohyně lidského údělu, častěji tuto roli plnily v mythu tři Moiry: Klóthó (předu) Lachesis (úděl) Atropos (nezvratitelný). Ohledně jejich původu nám Hésiodos předkládá dvě verze: Buď byly dcerami Noci, nebo Dia a titánky Themidy (Hésiodos, Zrození bohů, 217, 905). Tím nám velký básník říká: Sudičky jsou prastaré bohyně, nicméně otázku po tom, kdo je mocnější, zda Zeus nebo Osud, nechávám tímto otevřenou. 

 

[80] Hymnen des Orpheus, David Karl Philipp Dietsch, Erlangen 1822

[81] Ἄρτεμις ἡγεμονη, Εὐβουλῆος αἵματος ἐκγεγαῶσα. Eubuleos je jedním z orfických jmen Dionýsa.

[82] ἐν σοὶ γὰρ βίοτος θνητῶν παμποίκιλός ἐστιν.

 

[83] Simplicius, In Aristotelis physicorum libros commentaria, 9,361.

καὶ γὰρ ἡ τῆς Τύχης ἐπικράτεια τὴν ὑπὸ σελήνην μάλιστα τοῦ παντὸς μοῖραν διακοσμεῖ, παρ’ ᾗ καὶ ἡ τοῦ ἐνδεχομένου φύσις, ἣν ἄτακτον οὖσαν καθ’ ἑαυτὴν ἡ Τύχη μετὰ τῶν ἄλλων ἀρχηγικῶν αἰτίων κατευθύνει καὶ τάττει καὶ κυβερνᾷ. διὸ καὶ πηδάλιον αὐτῇ διδοῦσι κρατεῖν ὡς κυβερνώσῃ τὰ ἐν τῷ πόντῳ τῆς γενέσεως πλέοντα

καὶ τὸ πηδάλιον ἐπὶ σφαίρας ἱδρύουσιν, ὡς τὸ ἄστατον τῆς γενέσεως κατευθυνούσης· κέρας δὲ Ἀμαλθείας ἐν τῇ ἑτέρᾳ ταῖν χεροῖν καρπῶν πλῆρες, ὡς τοῦ τυχεῖν πάντων τῶν θείων καρπῶν αἰτία.

διὰ τοῦτο δὲ καὶ πόλεων καὶ οἴκων καὶ ἑνὸς ἑκάστου τιμῶμεν Τύχας, ὅτι πόρρω διαστάντες τῆς θείας ἑνώσεως κινδυνεύομεν διαμαρτεῖν τῆς ἐπιβαλλούσης μεθέξεως. καὶ δεόμεθα πρὸς τὸ τυχεῖν τῆς τε θεοῦ Τύχης καὶ τῶν ἐν τοῖς κρείττοσι γένεσι τὴν αὐτὴν ἐχουσῶν ἰδιότητα. καὶ ἔστι μὲν πᾶσα τύχη ἀγαθή·

 

Moc bohyně Tyché dohlíží na karmickou rovnováhu mravního vědomí. Proto se týká zejména vtěleného lidství, tedy tzv. sublunární oblasti. Mluví-li Simplikios o fysis, nemá tím na mysli přírodu v běžném slova smyslu, ale přirozenost mravní, etickou. Tu člověk svým lehkovážným konáním vychyluje z rovnováhy, slovy Simplikia se morální přirozenost stává ataktos (alfa privativum + tattó, řadím, uspořádávám), neřádná, vystupující z řady, vybočující. Každý lidský čin je provázen setím a sklízením karmických plodů. Není-li naše jednání v souladu s principem vesmírné harmonie, pak se vnitřní přirozenost stává ataktos, neřádnou. Bohyně Tyché a další strážci karmy dohlížejí na to, aby hladina mravního oceánu světa (i každé jednotlivé bytosti) se vždy znovu a znovu navracela do stavu rovnováhy. Každé čeření, každé vzedmutí vlny je kompenzováno příslušným údolím vody, aby celek netrpěl lokální bouří, jež je zažehávána jednotlivým skutkem. Strážci karmy dbají na to, aby plavba po tu a tam rozbouřeném oceánu světa nevedla ke globální katastrofě. Bez jejich božské korekce by lidská duše byla dříve či později rozdrásána sobectvím a nevědomostí. Jsou to učitelé, jimž právem náleží respekt a vděčnost vnímavých lidí.   

Kormidlo umístěné na kouli je hezká symbolika křehkosti lidské situace. 

Také roh Amalthein je podobně jako keltský kotlík nebo středověký Grál pěkným obrazem zdroje všech nebeských darů. Bohové neudržují jen rovnováhu světa, oni také poskytují člověku vše, čeho si žádá jeho potřeba vnějšího i vnitřního zdraví.

Zajímavá je Simplikiova poznámka o sochách Tychai v rámci měst, domovů i jednotlivých místností. Jedná se o zevní poukaz k tomu, že karmický princip se netýká pouze jednotlivého člověka, ale existuje též karma rodiny, obce, národa atd.

 

[84] A. Henrichs and K. Preisendanz, Papyri Graecae magicae, IV, 677. Die griechischen Zauberpapyri, Stuttgart: Teubner 1973.

χαίρετε, οἱ κνωδακοφύλακες, οἱ ἱεροὶ καὶ ἄλκιμοι νεανίαι, οἱ στρέφοντες ὑπὸ ἓν κέλευσμα τὸν περιδίνητον

τοῦ κύκλου ἄξονα τοῦ οὐρανοῦ.

[85] PROCLUS, In primum Euclidis elementorum librum commentarii 91,17

οἱ δέ γε Πυθαγόρειοι τὸν μὲν πόλον σφραγίδα τῆς Ῥέας ἀποκαλεῖν ἠξίουν ὡς τῆς ζωογόνου θεότητος ἄρρητον καὶ δραστήριον δύναμιν εἰς τὸ πᾶν διὰ τούτου προιεμένης, τὸ δὲ κέντρον Ζανὸς φυλακήν, διότι δημιουργικὴν φρουρὰν ὁ Ζεὺς τοῖς κόλποις ἐντιθεὶς τοῦ κόσμου περὶ τὸ μέσον αὐτὴν σταθερῶς ἥδρασεν. τοῦ γὰρ κέντρου μένοντος καὶ τὸ πᾶν ἀσάλευτον ἔχει τὴν διακόσμησιν καὶ ἄπαυστον τὴν περιφοράν, καὶ μένει πάντα φυλάττοντα

τὴν ἑαυτῶν τάξιν ἀμετάστατον, οἵ τε πολοκράτορες θεοὶ συναγωγὸν τῶν διῃρημένων καὶ ἑνοποιὸν τῶν

πεπληθυσμένων κεκλήρωνται δύναμιν, καὶ οἱ τοὺς ἄξονας λαχόντες συνελαύνουσι τὰς περιφορὰς καὶ διαιωνίως ἀνακυκλοῦσι.

V současné době je severní nebeský pól v oblasti Polárky, příští polární hvězdou bude za zhruba 2000 let hvězda Errai (gamma Cephei) a kolem roku 7 500 pak nejjasnější hvězda souhvězdí Kefea Alderamin (alpha Cephei).  

[86] R. Steiner, Das Gralsgeheimnis im Werk Richard Wagners Landin (Mark), GA 97

V jiných oblastech Evropy došlo k úpadku mystérií, a ta byla profanována ohavným, odporným způsobem. Tehdy nacházíme symbol mísy, do níž byla vložena krvácející hlava. Rozšířeno bylo mínění, že pohledem na tuto hlavu lze v člověku cosi probudit. To, co se tehdy dělo, byla černá magie. Byl to opak k tajemství Svatého Grálu.

 

Tehdy se vědělo, že to, co v kalichu květu proudí vzhůru, žije v lidské krvi. Ta se měla znovu stát čistou a cudnou jako šťáva květů. V upadlých mystériích se to převedlo do hrubě materialistické formy. Na severu se jako mysterijní symbol používala sublimovaná krev a v eleusinských mystériích víno Dionýsa a chléb Démétér.  Ohavně znetvořenou nádobu Grálu s krvavou hlavou nalézáme opět u Herodiady s hlavou Jana. Ona se směje nad profanovaným mystériem.

 

[87] S myšlenkou, že orfické hymny byly využívány v Eleusinských mystériích, přišel kdysi Thomas Taylor. V úvodu ke svému překladu hymnů se tento svůj předpoklad snaží podepřít důkazy a argumenty.

Thomas Taylor, The mystical hymns of Orpheus, London Bertram Dobell 1896.

 

Dnešní historici filosofie jsou ve shodě se skeptickým 19. stoletím přesvědčeni, že hymny „vznikly“ někdy na konci helénistické doby. Není třeba se o této věci přít, pravdou je, že se staly věcí veřejnou až s degradací mystérií a v tomto smyslu jsou skutečně „mladé“. Jejich prastarý původ však prozrazuje archaická mluva, vibrační síla a nebývalá spirituální hloubka (tyto věci jsou ovšem volným překladem prakticky zastřeny). Řecký originál hymnů představuje jeden z nejmocnějších iniciačních textů, které lidstvo kdy mělo.

 

[88] David Karl Philipp Dietsch, Hymnen des Orpheus, Erlangen 1822

Ἠλιου θυμίαμα, λιβανομάνναν.

 

Κλῦθι μάκαρ, πανδερκὲς ἔχων αἰώνιον ὄμμα, Τιτὰν χρυσαυγής, ὑπερίων, οὐράνιον φῶς·

αὐτοφυής, ἀκάμας, ζώων ἡδεῖα πρόσοψι· δεξιὲ μὲν γενέτωρ ἠοῦς, εὐώνυμε νυκτός·

κρᾶσιν ἔχων ὡρῶν, τετραβάμοσι ποσσὶ χορεύων. εὔδρομε, ῥοιζήτωρ, πυρόεις, φαιδρωπέ, διφρευτά,

ῥόμβου ἀπειρεσίου δινεύμασιν οἶμον ἐλαύνων· εὐσεβέσιν καθοδηγὲ καλῶν, ζαμενὴς ἀσεβοῦσιν.

χρυσολύρη, κόσμου τὸν ἐναρμόνιον δρόμον ἕλκων· ἕργων σημάντωρ ἀγαθῶν, ὡροτρόφε κοῦρε.

κοσμοκράτωρ, συρικτά, πυρίδρομε, κυκλοέλικτε, φωςφόρος, αἰολόδεικτα, φερέσβιε, κάρπιμε, Παιάν·

ἀιθαλής, ἀμίαντε, χρόνου πάτερ, ἀθάνατε Ζεῦ, εὔδιε, πασιφαής, κόσμου τὸ περίδρομον ὁμμα,

σβεννύμενον λάμπον τε καλαῖς ἀκτῖσι φαειναῖς· δεῖκτα δικαιοσυνης, φιλονάματε, δέσποτα κόσμου·

πιστοφύλαξ, αἰεὶ πανυπέρτατε, πᾶσιν ἀρωγέ· ὄμμα δικαιοσύνης, ζωῆς φῶς· ὦ ἐλάσιππε,

μάστιγι λιγυρῆ̣ τετράορον ἅρμα διώκων, κλῦθι λόγων, ἡδὺν δὲ βίον μύστη̣σι πρόφαινε.

[89] Jan, 8,12, Biblí svatá, Praha 1947

[90] R. Steiner, Der Orient im Lichte des Okzidents Die Kinder des Luzifer und die Brüder Christi, 4. přednáška, Mnichov 26. 8. 1909, GA: 113, s. 81

[91] R. Steiner, Das Sonnenmysterium und das Mysterium von Tod und Auferstehung, Londýn, 24. 04. 1922, Die dreifache Sonne und der auferstandene Christus, GA: 211, s. 181

 

[92] Na zemi existují čtyři tělesné říše, minerální, rostlinná, živočišná a lidská. Kámen má vlastní fyzické tělo, rostlina fyzické a éterné, zvíře má tělo fyzické, éterné a emocionální, a pouze člověk disponuje k tomu všemu ještě tělem mentálním. Je proto přirozené, že emocionální a mentální rovina patří k pozemskému plánu. Někdo by mohl namítnout: Jak je tedy možné, že třeba pes rozumí některým základním pokynům, když nemá tělo mentální? Odpověď zní, že žádný projev vesmíru není zcela odstřižen od nejvyšší duchovní substance. Pes má vlastní emocionální tělo, ale toto pocitové tělo vyrůstá z univerzálního pole mentální roviny. Proto je také pes prostoupen do určité míry mentalitou a chápe jednoduché pokyny.

 

[93] R. Steiner, Weltenwunder, Seelenprüfungen und Geistesoffenbarungen, 10 přednášek, 3. přednáška 20. 8. 1911, GA: 129, s. 60

[94] R. Steiner, Weltenwunder, Seelenprüfungen und Geistesoffenbarungen, 10 přednášek, 3. přednáška 20. 8. 1911, GA: 129, s. 59

[95] Proklos, Theologia Platonica, kap. 5, Thesaurus linguae graecae

ψυχῆς ἐστι πατὴρ καὶ τῶν ἐν ψυχῇ γενῶν καὶ τῆς ἐν αὐτῇ διαιρέσεως

καὶ τῶν ἁρμονικῶν πάντων λόγων, οἷον λύραν αὐτοκίνητον καὶ ἀθάνατον ὑποστησάμενος ταύτην ἐν τῷ κόσμῳ· καὶ τῶν ἐν αὐτῷ κύκλων διαιρέτης, τοῦ τε ἑνὸς καὶ τῶν ἑπτά, καὶ ὅλως σχήματος καὶ μορφῆς αὐτὸς ποιητὴς καὶ δημιουργός· 

 

[96] Platón, Timaios 34b: A do středu uložil duši a celým tělem ji rozepjal, a ještě zevně duší tělo dokola zahalil, a tak ustanovil jediné osamělé nebe, kouli v kruhu se otáčející.

Ψυχὴν δὲ εἰς τὸ μέσον αὐτου θεὶς διὰ παντός τε ἔτεινεν καὶ ἔτι ἔξωθεν τὸ σῶμα περιεκάλυψεν, καὶ κύκλω̣ δὴ κύκλον στρεφόμενον ούρανὸν ἕνα μόνον ἔρημον κατέστησεν,…

 

[97] V pátém těle lidského energetického systému (LES), tzv. vyšším éterném těle, jež je předobrazem prvního těla éterného, ale také v šestém nebeském těle, jež je předlohou našeho druhého emocionálního těla, a nakonec také v sedmém zlatém keterickém těle, jež je bytostným základem třetího těla mentálního.

Tři vyšší nebeské světy mají theosofická jména: Manas, Buddhi, Atma, z anthroposofického pohledu pak: Geistselbst, Lebensgeist, Geistesmensch.

[98] Proklos, Theologia Platonica, kap. 5, Thesaurus linguae graecae

ἐπὶ δὲ τούτοις τὸν ὅλον χρόνον αὐτὸς ἀφ’ ἑαυτοῦ γεννᾷ κατὰ τὴν τοῦ αἰῶνος μίμησιν καὶ τὰ τοῦ χρόνου μέτρα πάντα καὶ τοὺς ἐκφαίνοντας ταῦτα θεούς· 

καὶ διαφερόντως τὸν ὅλον ὑφίστησιν ἥλιον ἀπὸ τῆς ἑαυτοῦ νοερᾶς οὐσίας τὸ φῶς ἀνάπτων, 

ἵνα τῶν ἄλλων θεῶν ἐξῃρημένην ἔχων ὑπεροχὴν βασιλεὺς ᾖ τοῦ παντός·

 

[99] R. Steiner, GA: 104, s. 60

Se Saturnem začíná teprve totiž to, co nazýváme časem.

 

[100] R. Steiner, GA: 162, s. 244

Tím, že postupovala následnost dění od Saturnu přes Slunce a Měsíc, tím vlastně vstoupil čas do lidských náhledů, a sice během lunární éry. Prostor se zrodil teprve během pozemské éry.

 

[101] R. Steiner, GA: 324 a, s. 38

V každém okamžiku času je Váš život průsečíkem dvou proudů, z nichž jeden jde z budoucnosti do přítomnosti a druhý z přítomnosti do přítomnosti. V místě, kde se tyto proudy setkávají, vzniká městnání.

[102] R. Steiner, GA: 115, s. 90

Jestliže předpokládáte, že proud fenoménů lásky a nenávisti, žádostí atd., k Vám přichází z budoucnosti a potkává se s proudem představ, jejž jsme předtím charakterizovali, co pak v daném momentu vytváří náš duševní život? Není to nic jiného než setkání jednoho proudu z minulosti do budoucnosti a druhého proudu, který teče z budoucnosti do minulosti. A je-li současný okamžik v našem duševním životě tímto setkáním, pak lehce pochopíte, že tyto dva proudy se v duši potkávají, takříkajíc křižují se. Ohniskem tohoto spojení je naše vědomí.    

 

[103] R. Steiner, GA: 324 a, s. 38

 

[104] R. Steiner, GA: 95, s. 22

Například vidíme ve fyzickém světě nejprve slepici a pak vejce. V astrální oblasti vidíme naopak nejprve vejce a potom slepici, která vejce nakladla. V astrálním světě se čas pohybuje nazpět; nejprve je vidět působení a pak příčinu. Proto je možný prorocký pohled; nikdo by nemohl vidět budoucí události bez zpětného chodu těchto událostí. 

 

 

[105] B. A. Brennan, Léčení světlem, Fontána 2017, přel. Lucie Těšnovská, 9.kap.  

Astrální čas nemusí být nezbytně lineární, ani vždy nesměřuje do budoucnosti. Čas v konkrétním astrálním světě závisí na vnitřních přesvědčeních bytostí, které tento svět vytvořily a udržují ho. Tento čas může například plynout dopředu i dozadu anebo se dokonce může zastavit. Pokud bytosti v některém astrálním světě nic nevědí o čase anebo na něj nikdy ani nepomyslely, pak ho nebudou vytvářet.

 

[106] K tématu vztahu času a prostoru se vyjádřil také Richard Wagner. V 1. dějství svého Parsifala, v posvátné chvíli před odhalením grálu, nechá pronést moudrého Gurnemanze tuto větu: Vidíš, můj synu, čas se tu stává prostorem. Toto je nový vhled, namísto Kantových apriorních schémat tu máme čas jako příčinu prostoru. Pozoruhodné.

1. Steiner využil těchto Wagnerových slov ve své analýze posmrtného panoramatu, kdy se duši ukazují myšlenky a děje předchozího života. Tak, jako stojí věci v prostoru běžně vedle sebe, tak stojí nyní všechny dřívější a všechny pozdější zážitky současně před námi, takže lze právem říci: Čas se tu stává prostorem (Zum Raum wird hier die Zeit). GA: 102, s. 140

 

[107] R. Steiner, GA: 184, s. 71

Die Zeit ist Täuschung, das ist eine schwerwiegende Wahrheit, weil die Zeit als Täuschung vielen andern Täuschungen des Lebens zugrunde liegt.

 

[108] Proklos, Theologia Platonica, kap. 5, Thesaurus linguae graecae

καὶ μὲν δὴ καὶ τὰ πλήθη σύμπαντα τῶν ἐγκοσμίων δημιουργεῖ θεῶν τε καὶ δαιμόνων καὶ τὰ οὐράνια καὶ τὰ ὑπὸ σελήνην, ἵνα τὸν μονογενῆ καὶ αὐτάρκη τοῦτον θεὸν ἄγαλμα τοῦ νοητοῦ καὶ παντελοῦς ἀποφήνῃ θεοῦ, τὴν μὲν γῆν οἷον  ἑστίαν ἐν αὐτῷ πηξάμενος, τὰ δὲ ἄλλα στοιχεῖα ψυχαῖς θείαις καὶ δαίμοσι διακληρώσας· ἐφ’ἅπασι δὲ τούτοις ἐπιστρέφει μὲν τὰ προελθόντα γένη τῶν θεῶν εἰς αὑτόν, πληροῖ δὲ πάντα γενέσεως ἀχράντου,

ζωῆς ἀιδίου, τελειότητος δημιουργικῆς, γεννητικῆς περιουσίας· ὑφίστησι δὲ καὶ τὰς μεριστὰς ψυχὰς μετὰ τῶν ὀχημάτων καὶ διαιρεῖ περὶ τοὺς ἡγεμόνας θεοὺς καὶ ἄλλας ἄλλοις ὑποτάττει καὶ τοὺς εἱμαρμένους νόμουςαὐταῖς ἐκφαίνει καὶ ταῖς εἰς γένεσιν καθόδοις μετρεῖ καὶ ταῖς περιόδοις αὐτῶν ἀθλοθετεῖ καὶ πᾶσαν ὡς εἰπεῖν

αὐτῶν τὴν ἐν τῷ κόσμῳ πολιτείαν διαθεσμοθετεῖ.

 

[109] Platón, Faidón, 107 d, překlad František Novotný, Oikúmené, 1994

Vždyť když jde duše do Hádu, nebere s sebou nic jiného kromě svého vzdělání a své výchovy, kteréž věci podle vypravování zemřelému také nejvíce prospívají nebo škodí hned na začátku cesty na onen svět. Vypravuje se tak, že každého, kdy zemře, jeho vlastní daimón, kterému byl přidělen za živa, se snaží vésti na to jisté místo, na kterém se musí shromáždění podrobit soudu a pak se ubírat do Hádu s oním vůdcem, kterému je uloženo dovésti zemřelé odsud na onen svět.

 

[110] Menander Fragmenta, 550, Thesaurus linguae graecae, https://stephanus.tlg.uci.edu/index.php

 ἅπαντι δαίμων ἀνδρὶ συμπαρίσταται εὐθὺς γενομένῳ, μυσταγωγὸς τοῦ βίου ἀγαθός· 

 

[111] Platón, Obrana Sókratova, 31c, ὅτι μοι θεῖόν τι καὶ δαιμόνιον γίγνεται 

 

[112] Duchovní průvodce Barbary Brennan promluvil ve chvíli vrcholného zasvěcení k Barbaře takto:

 

Zde je tajemství, o kterém jsem ti řekl, že ti je povím, až budeš připravena.

Ty a já jsme jedním. (You and I are one.)

Já jsem tvá nadduše. (I am your oversoul.)

Máme stejnou hvězdu jádra. (We have the same corestar.)

Ty, Barbaro, jsi mým vtělením v tomto životě. (You, Barbara, are the incarnation of me in this lifetime.)

 

1. A. Brennan, Léčení světlem, Fontána 2018, kap. Extrémní duality v nižších astrálních světech, překlad Lucie Těšňovská

 

Přiznávám, že když jsem četl poprvé tato Heyoanova slova, nevěděl jsem, co s tím počít. Proboha, jak může mít můj průvodce tutéž hvězdu jádra, jako já sám? Vždyť je to jiná bytost, to přece nedává smysl! Kdyby tím pojmem oversoul byla myšlena Duše světa, pak ano, ale takto? Dlouho jsem nad tím meditoval, marně. Dnes už je mi jasné, proč se mé zevní já vzpíralo tomuto náhledu, ono se bálo pravdy, neboť ji vnímá vůči sobě jako ponižující, ba zničující. A jak je to tedy? Náš hlavní průvodce není žádná vnější bytost, ale náš vlastní duch, naše Já, hvězda jádra, se kterou lze nicméně komunikovat jako kdyby se skutečně jednalo o externí bytost! Z toho vyplývá pozoruhodné zjištění, že naše pravé Já žije paralelně s naší tělesnou existencí kdesi v duchovních sférách a pozorně sleduje naše pozemské počínání. Pro naše pozemské ego to není příliš povzbudivá zpráva, neboť přichází na to, že je pouhou májou, řečeno s trochou nadsázky. Že zevní osobnost je pouhým projevem a nástrojem zrání ducha. Fenoménem tohoto života, který vykvete a opět uvadne. Nezapadne sice zcela, jeho zkušenosti se otisknou do vyššího astrálního vědomí, jež je prostředníkem mezi vnější osobností a vyšším Já. Po smrti se toto astrální vědomí stane naší osobností, novým „tělesným“ vědomím astrálního světa. Samo astrální vědomí však nepochází z astrální roviny, nýbrž ze sféry Saturna, podobně jako naše tělesné vědomí není z fyzického světa, ale ze sféry mentální (Steinerova Verstandesseele). V období mezi smrtí a novým zrozením je naším „tělem“ tělo astrální (Steinerova Bewusstseinsseele), které je s námi již nyní jako čtvrtá rovina lidského energetického systému. Jinými slovy, modus vivendi ve smyslu vztahu nižší – vyšší Já zůstane zachován. Přechod do astrální sféry neznamená automatické znovusjednocení s vyšším Já. 

 

[113] Platón, Faidros, 250b, překlad F. Novotný, Oikúmené, 1993

Avšak krásu bylo tehdy vidět zářící, když spolu se šťastným průvodem – při němž jsme my následovali Dia, jiní jiného boha – duše uviděly blažené vidění a podívání a byly zasvěcovány zasvěcováním, které sluší nazvati ze všech nejblaženějším.

 

 

[114] Proklos, Theologia Platonica, kap. 5, Thesaurus linguae graecae

Ἤδη μὲν οὖν κἀκ τῶν προειρημένων οἶμαι καταφανὲς γεγονέναι τοῖς καὶ μικρὰ συνεῖναι δυναμένοις

ὅτι καὶ κατὰ τὴν Πλάτωνος ψῆφον ὁ μέγας ἐστὶ Ζεὺς ὁ νυνὶ παρ’ ἡμῶν ὑμνημένος δημιουργός.

Εἰ γὰρ τῆς νοερᾶς ὅλης, ὥσπερ εἴρηται, τριάδος τὸ μὲν ἀκρότατόν ἐστιν ἡ τοῦ Κρόνου βασιλεία

καὶ νοητὴ τῶν νοερῶν ὑπεροχή, τὸ δὲ μέσον κέντρον καὶ ὁ ἐκδόχιος κόλπος τῆς ἐν τῷ Κρόνῳ γεννητικῆς δυνάμεως ἡ μητρικὴ τῆς Ῥέας καὶ ζωογόνος πηγή, παντὶ δήπου καταφανὲς ὅτι καὶ τὸ πέρας αὐτῆς ὁ μέγιστος ἐκληρώσατο Ζεύς.

 

 

[115] S mlhovinovou neboli nebulární hypotézou přišel jak první Emanuel Swedenborg, na jeho práci navázali Immanuel Kant a Pierre Simon de Laplace.

 

Takže to, co nazýváme modifikovanou Kant-Laplaceovou teorií, má platnost ve smyslu vnější události. Ale v rámci tohoto odlučování, této celé krystalizace jednotlivých kosmických koulí byly činné duchovní síly a duchovní bytosti.

 

3. Steiner, Das Hereinwirken geistiger Wesenheiten in den Menschen, cyklus třinácti přednášek, 3. přednáška, Berlín 15. 2. 1908

[116] R. Steiner, Anthroposophie als Kosmosophie – Erster Teil: Wesenszüge des Menschen im irdischen und kosmischen Bereich, cyklus jedenácti přednášek, Dornach, 23. září až 16. říjen 1921, GA: 207, s. 183

 

[117] Zur Geschichte und aus den Inhalten der erkenntniskultischen Abteilung der Esoterischen Schule, 1904 – 1914, Briefe, GA: 265, s. 419

 

[118] B. A. Brennan, Zjevení světla, kap. 17, Pragma 1993, překlad Eleonora Kutnarová

[119] Linie hara je jako cesta dolů a nahoru. Cesta zrození a poznání. Je složena ze čtyř úseček. Půjdeme-li stezkou návratu zdola nahoru, pak první úsečkou je spojnice středu Země a bodu tan tien. Je to svět zemního živlu, člověk je v této oblasti manifestace ukotven svýma nohama, vládne mu nebeská Dcera. Druhou úsečku tvoří spojnice mezi bodem tan tien a sídlem duše. Jakkoli leží tato dráha sama o sobě již v nadnebeské sféře, v rámci projeveného bytí propojuje éternou oblast duchovní vody s centrálním světem vnitřního slunce. Úsečka mezi duchovním srdcem a bodem individualizace vytváří ve stvořené přírodě most mezi vzdušným světem Dia a ohnivým královstvím Saturna. Čtvrtá část harické linie vede vědomí ke svému zdroji. 

 

[120] Ibid.

[121] Ibid.

Heyoan říká, že deformovaná linie hara je velikou bolestí lidstva. Každá vážná a dlouhodobá nemoc signalizuje nerovnováhu linie hara a jejích tří bodů.

Chcete-li něco udělat pro sebe i svět, můžete zkusit následující cvičení: Sedněte si s rovnými zády a přeneste vědomí do linie, která prochází páteří a směřuje dolů do centra země a nahoru do nebes. Přitom nahlas intonujte vokální skupinu IAO např. na tónech g, e, c. Při zpívání dlouhého I myslete na sestupující paprsek božského světla, jak prochází bodem individualizace nad vaší hlavou a směřuje dolů k srdci. V oblasti srdce intonujte dlouhé A, poté nechte paprsek dále klesat do podbřišku a dále do středu země s intonací dlouhého O. Myslete na to, že tím posilujete zdraví a štěstí nejen své, ale celé planety Země.  

 

[122] B 52, Hippolytos, Refut.IX,9/, ./„…αἱὼν παῖς ἐστι παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη.

 

[123] Athanasius, De incarnatione contra Apollinarium libri ii

Καὶ οὕτως ἂν λέγοιτο τέλειος Θεὸς καὶ τέλειος ἄνθρωπος ὁ Χριστός·

A tak lze říci: Kristus, dokonalý Bůh a dokonalý člověk.

[124] CORPUS HERMETICUM, Πρὸς Τὰτ ὁ κρατὴρ ἢ μονάς. TLG

Τὸν μὲν οὖν λόγον, ὦ Τάτ, ἐν πᾶσι τοῖς ἀνθρώποις ἐμέρισε, τὸν δὲ νοῦν οὐκέτι.

Διὰ τί οὖν, ὦ πάτερ, οὐ πᾶσιν ἐμέρισε τὸν νοῦν ὁ θεός;                                                     

Ἠθέλησεν, ὦ τέκνον, τοῦτον ἐν μέσῳ ταῖς ψυχαῖς ὥσπερ ἆθλον ἱδρῦσθαι.                   

Καὶ ποῦ αὐτὸν ἱδρύσατο;                                                                                                    

Κρατῆρα μέγαν πληρώσας τούτου κατέπεμψε, δοὺς κήρυκα, καὶ ἐκέλευσεν αὐτῷ κηρύξαι ταῖς τῶν ἀνθρώπων καρδίαις τάδε· βάπτισον σεαυτὴν ἡ δυναμένη εἰς τοῦτον τὸν κρατῆρα, ἡ πιστεύουσα ὅτι ἀνελεύσῃ  πρὸς τὸν καταπέμψαντα τὸν κρατῆρα, ἡ γνωρίζουσα ἐπὶ τί γέγονας.

ὅσοι μὲν οὖν συνῆκαν τοῦ κηρύγματος καὶ ἐβαπτίσαντο τοῦ νοός, οὗτοι μετέσχον  τῆς γνώσεως καὶ τέλειοι ἐγένοντο ἄνθρωποι, τὸν νοῦν δεξάμενοι·

[125] Cvičení: Sedněte si s rovnými zády a prociťujte svou hara linii. Pak se zaměřte na své duchovní srdce v oblasti brzlíku. Invokujte výše uvedená Hermova slova v původním znění: Babtison seautén, é dynamené, eis túton ton kratéra, hé pisteoúsa hoti aneleusé pros ton katapempsanta ton kratéra, hé gnoridzúsa epi ti gegonas. Představte si, jak se vaše tělesné srdce koupe v tomto zdroji života a lásky, jak je prostupují jemné proudy světle modrého, růžovo-fialového a bílého světla. Pak přeneste své vědomí do svého srdce a v kalichu duše koupejte celou svou bytost. Buďte součástí grálského jezera, splyňte s ním. Vy a Grál jste jedním.

[126] Proclus, In Platonis Timaeum commentaria, 2,274, TLG

Θεόδωρος δὲ ὁ ἐκ τῆς Ἀσίνης φιλόσοφος, τῶν Νουμηνείων λόγων ἐμφορηθείς, καινοπρεπέστερον τοὺς περὶ τῆς ψυχογονίας διέθηκε λόγους, ἀπὸ τῶν γραμμάτων καὶ τῶν χαρακτήρων καὶ τῶν ἀριθμῶν ποιούμενος τὰς ἐπιβολάς.

 

[127] Trevor Ravenscroft, Kopí osudu, Books 1998, s. 189, přeložil Josef Zumr

[128] Platón, Timaios, 35a

τῆς ἀμερίστου καὶ ἀεὶ κατὰ ταὐτὰ ἐχούσης οὐσίας καὶ τῆς αὖ περὶ τὰ σώματαγιγνομένης μεριστῆς τρίτον          ἐξ ἀμφοῖν ἐν μέσῳ συνεκεράσατο οὐσίας εἶδος, τῆς τε ταὐτοῦ φύσεως [αὖ πέρι] καὶ τῆς τοῦ ἑτέρου, καὶ κατὰ ταὐτὰ συνέστησενἐν μέσῳ τοῦ τε ἀμεροῦς αὐτῶν καὶ τοῦ κατὰ τὰ σώματα μεριστοῦ·                                                                   καὶ τρία λαβὼν αὐτὰ ὄντα συνεκεράσατο εἰς μίαν πάντα ἰδέαν, τὴν θατέρου φύσιν δύσμεικτον οὖσαν εἰς ταὐτὸν συναρμόττων βίᾳ. μειγνὺς δὲ μετὰ τῆς οὐσίας καὶ ἐκ τριῶν ποιησάμενος ἕν, πάλιν ὅλον τοῦτο μοίρας ὅσας προσῆκεν διένειμεν, ἑκάστην δὲ ἔκ τε ταὐτοῦ καὶ θατέρου καὶ τῆς οὐσίας μεμειγμένην.

[129] Fr. Novotný, Timaios a Kritias, Praha 1919, poznámka č. 40, Duše světa, s. 170

Překladatel Platóna František Novotný si všímá, že díky této trojité povaze je Duše světa (potažmo duše lidská) schopna nahlížet jednotu kosmu (dar Otce), mnohost vnímatelných věcí (dar Matky), i uvědomovat si sama sebe (dar Slova). To je důležitý postřeh.

Díky síle totožnosti (jednoty) jsme schopni se povznést nad horizont bližšího vnímání a uvědomit si, že vše souvisí se vším a že žádná bytost není oddělena od celistvosti bytí.

Síla dělitelnosti (mnohosti, různosti) umožňuje bytostem vnímat a reflektovat okolní prostředí. Je to jazyk života a smysluplného prožívání světa. Různost nás učí porozumění jednotlivé věci, a je tak garantem vztahové stránky lidství. Lidské vztahy jsou tou nejdokonalejší školou na cestě duchovního zrání, mocnější než uzavřenost chrámů nebo svatých pousteven.

A nakonec jejich společná síla esence propůjčuje lidským duším schopnost sebereflexe, sebeuvědomění, sebepřijetí.   

[130] Job, 33,

רוּחַ-אֵל עָשָׂתְנִי;    וְנִשְׁמַת שַׁדַּי תְּחַיֵּנִי

 

[131] Porphyrius, In Platonis Timaeum commentaria (fragmenta), fragment 64

Διττῆς δὲ τῆς κράσεως οὔσης … τῆς μὲν αὐτῶν τῶν στοιχείων ὑποστατικῆς, τῆς δὲ τοῦ ἐκ τῶν στοιχείων, ἐζήτησεν ὁ Πορφύριος ὀρθῶς, πότερον ἀμφοτέρας ἐν τῷ κρατῆρι ταύτας ἐποιήσατο ἢ τὴν μὲν ἔξω τοῦ κρατῆρος, τὴν δὲ ἐν αὐτῷ, καὶ ἐνέκρινεν, ὅτι τὰ μὲν στοιχεῖα κιρνὰς ἄνευ τοῦ κρατῆρος ἐνήργει, ἐπειδὴ οὐ

κατὰ σύνοδον τῶν ἄκρων ἡ γένεσις τῶν μέσων ἐγίνετο οὐδ’ ὅλως ἠδύνατο εἰς ταὐτὸν ἀλλήλοις συνιέναι τὰ ἄκρα, τὸ δὲ ἐκ πάντων τῶν μέσων στοιχείων ἀπεργαζόμενος τῷ κρατῆρι χρῆται, ἐμβαλὼν εἰς αὐτὸν τὰ στοιχεῖα καὶ μίσγων, ἵνα πᾶσα ἐκ πάντων ἡ ψυχὴ γένηται μία καὶ ὁμόχρους ἑαυτῇ καὶ ὁμοιομερής, πάντων τῶν γενῶν διὰ           πάντων πεφοιτηκότων, καὶ ἵνα λάβῃ τὸ εἶδος ἡ ψυχὴ καὶ ὅ ἐστιν ἀπὸ τοῦ κρατῆρος· κατὰ γὰρ τὸ ὅλον ἑκάστου τὸ εἶδος. ὥστ’ εἰκότως ψυχοποιὸς ὢν ὁ κρατὴρ ἐν ἑαυτῷ τὴν ὁλότητα ποιεῖ τῆς ψυχῆς·                                                                                             διὸ καὶ ἡ δευτέρα κρᾶσίς ἐστιν ἐν τῷ κρατῆρι μόνον.

[132] Znovu je nutno připomenout, že se pomocí nedokonalých nástrojů dotýkáme věcí, na něž lidský rozum nestačí. Slova jako dříve a později, prvé a druhé míšení, totožnost a různost apod. mají symbolický charakter a nelze je brát doslova. Jsme v situaci malíře, který se snaží zachytit barevnou nádheru sluncem provoněné krajiny a v ruce má pouhý uhel.    

[133] Idea kosmické květiny pronikla do severského mythu prostřednictvím obrazu světového stromu Yggdrasilu, tento strom je zároveň vnitřní nosnou osou všehomíru, latinsky axis mundi.  

[134] R. Steiner, Das Gralsgeheimnis im Werk Richard Wagners Landin (Mark), GA 97

[135] Tajemství krvácejícího kopí poodhalil Wolfram z Eschenbachu ve svém Parzivalovi, I,5, 231.

Do sálu vstoupil dveřmi panoš, v ruce nesl kopí, z jehož ostří kanula krev dolů podél oštěpu až k ruce a mizela v rukávu. V tu chvíli se zvedl takový nářek a pláč v celém paláci, že ani třicet národů by nemohlo prolít tolik slz. Panoš nesl kopí kolem čtyř stěn, pak se vrátil ke dveřím a opustil sál. Teprve poté utichl nářek lidu vyvolaný nesmírnou bolestí, kterou v něm probudil pohled na krvácející kopí.

               Obyvatelé grálského hradu dobře znají toto kopí. Kdysi byl jeho jedovatým ostřím poraněn král Anfortas a od těch dob se potácí mezi životem a smrtí. Hluboká hnisající rána se nehojí, král trpí v nevýslovných bolestech, přičemž úlevné pohlazení smrti ne a ne přijít, vždyť král je v blízkosti samotné esence života – grálu, který nikomu, kdo na něj hledí, neumožní odejít z tohoto světa.

               Zrádný hrot oloupil vládce o zdraví a jeho blízké o časy radosti a štěstí. Nyní tentýž oštěp alespoň zmírňuje nesnesitelná muka: rytíři přikládají špici k otevřené ráně, a neobyčejná síla jedu vytahuje mráz ze strnulého králova těla. Však někdy, žel bohu, nestačí jen přiložení oštěpu k ráně; je-li Saturn vysoko či měsíc v úplňku, bývá situace drastická, a žádá si pohroužení jedovatého hrotu do lůna zející bolesti, by nastalý výkřik hrůzy přehlušil tupý osten nekonečného strádání.

 

               Všichni v sále vidouce chlapce s tím nešťastným krvácejícím kopím propukají v nářek a pláč; do jejich vlastního srdce proniká onen temný kov, na malou chvíli je jim dáno na vlastní kůži pocítit královo břímě. Parsifal ničemu z toho nerozumí, nemůže rozumět, vždyť nezná doposud příběh krále, netuší, že odysea králova života je také jeho údělem. Nezná zatím skutečný soucit, a tak jen pozoruje dění kolem sebe a prožívá úzkost a zmatek.

               Není však souzeno chrabrému mladíkovi, aby také on nenahlédl do děsivých hlubin královy duše. Tomu se nelze vyhnout, to je jedna z věcí, proč sem byl přiveden. Mocný zážitek spojení s bolestným králem prožije během noci strávené v hradu, ve snu, který mu prozradí běh budoucích událostí, ve snu, na který nelze zapomenout.

Jan Provazník, Svatý grál na čtyřech rovinách bytí, s. 43, Malvern 2014.

 

[136] Platón, Timaios, 36e

Ἐπεὶ δὲ κατὰ νοῦν τῷ συνιστάντι πᾶσα ἡ τῆς ψυχῆς σύστασις ἐγεγένητο, μετὰ τοῦτο πᾶν τὸ σωματοειδὲς       ἐντὸς αὐτῆς ἐτεκταίνετο καὶ μέσον μέσῃ συναγαγὼν προσήρμοττεν·

ἡ δ’ ἐκ μέσου πρὸς τὸν ἔσχατον οὐρανὸν πάντῃ διαπλακεῖσα κύκλῳ τε αὐτὸν ἔξωθεν περικαλύψασα,            αὐτὴ ἐν αὑτῇ στρεφομένη, θείαν ἀρχὴν ἤρξατο ἀπαύστου καὶ ἔμφρονος βίου πρὸς τὸν σύμπαντα χρόνον.

 

[137] Nejedná se o srdeční centrum duše v rámci hara linie, ale o střed duševních a tělesných sil, tan tien.

[138] Platón, Timaios, 41b

Θεοὶ θεῶν, ὧν ἐγὼ δημιουργὸς πατήρ τε ἔργων, δι’ ἐμοῦ γενόμενα ἄλυτα ἐμοῦ γε μὴ ἐθέλοντος.

[139] Ibid. 41d

Ταῦτ’ εἶπε, καὶ πάλιν ἐπὶ τὸν πρότερον κρατῆρα, ἐν ᾧ τὴν τοῦ παντὸς ψυχὴν κεραννὺς ἔμισγεν, τὰ τῶν πρόσθεν ὑπόλοιπα κατεχεῖτο μίσγων τρόπον μέν τινα τὸν αὐτόν, ἀκήρατα δὲ οὐκέτι κατὰ ταὐτὰ ὡσαύτως, ἀλλὰ δεύτερα καὶ τρίτα. συστήσας δὲ τὸ πᾶν διεῖλεν ψυχὰς ἰσαρίθμους τοῖς ἄστροις, ἔνειμέν θ’ ἑκάστην πρὸς ἕκαστον, …

[140] Proklos, In Platonis Timaeum commentaria, 3/244

Ὅτι μὲν οὖν ἡ δημιουργικὴ νόησις ποίησίς ἐστι καὶ ὅτι ταῦτα οὐ διέστηκεν ἀπ’ ἀλλήλων ἐν τοῖς θεοῖς, ἀλλὰ τὸ

αὐτὸ νοεῖν τε καὶ ποιεῖν ὑπάρχει παρ’ ἐκείνοις, οὐδὲ δεῖ κινήσεως ἄλλης πρὸς τὴν γέννησιν, ἀλλ’ αὐτῷ τῷ εἶναι  

πάντα ὑφιστᾶσιν, ἐδήλωσε καὶ διὰ τούτων ὁ λόγος· εἰπόντα γὰρ τὸν δημιουργὸν εὐθὺς ἐπὶ τὸν κρατῆρα τρέπει καὶ τὴν τάξιν τῶν γενῶν, καὶ οὐδὲν μεταξὺ τούτων, ἀλλὰ καὶ τὸ χωρὶς παραδοῦναι τά τε ἔργα καὶ τοὺς λόγους παρὰ τὴν ἡμετέραν ἀσθένειαν γέγονεν, οὐ δυναμένην ἐν ἑνὶ τήν τε

νόησιν ἰδεῖν τὴν ἐξῃρημένην τοῦ πατρὸς καὶ τὴν ποίησιν τὴν ὑποστατικὴν τῶν μερικῶν ψυχῶν. 

[141] Ve skutečnosti vnitřního prostoru člověka je kreativní děj také synchronní. Představím-li si zítřejší těžkou zkoušku z anatomie, a tím vytvořím ve svém těle napětí, bušení srdce, pocení apod., pak se také jedná o kreativní proces synchronní povahy.

[142] David Karl Philipp Dietsch, Hymnen des Orpheus, Erlangen 1822

Prvorozeného oběť zápalná /s myrhou/

(V. orf. hymnus)

Prvorozeného vzývám, dvojí tváře, mocného na svých toulkách éterem,

z vejce zrozeného, býka, jenž burácí v lesku svých zlatých perutí.

Tys pramenem blažených bohů stejně jako smrtelníků:

símě, o něž se ucházeli mnozí; oslavovaný Erikepaios, nevyslovitelný, pulsující, skrytý, vševyzařující výhonek.

Přinášeje zářící světlo posvátné ty odejímáš očím mlhavost i temnotu, pročež ti jméno Fanés náleží, vládce Priepos zároveň, ba i Antaugés zraků jiskrných.

Vírnými údery tvých křídel chvěje se všechen kosmický rej.

I přistup radostně, blažený ve své moudrosti, ty símě všeobjímající, v pestrost zasvěcení, k velekněžím svatých orgií.

https://en.wikipedia.org/wiki/en:Francesco_Salviati_(painter)

ΠΡΩΤΟΓΟΝΟΥ θυμίαμα, σμύρναν.

Πρωτογόνον καλέω διφυῆ, μέγαν, αἰθεροπλαγκτον, ὠογενῆ, χρυσέη̣σιν ἀγαλλόμενον πτερύγεσσιν,

ταυροβόαν, γένεσιν μακάρων θνητῶν τ᾿ ἀνθρώπων· σπέρμα πολύμνηστον, πολυόργιον, Ἠρικεπαῖον,

ἄῤῥητον, κρύφιον, ῥοιζήτορα, παμφαὲς ἔρνος· ὄσσων ὅς σκοτόεσσαν ἀπημαύρωσας ὁμίχλην,

πάντη δινηθεὶς πτερύγων ῥιπαῖς κατὰ κόσμον· λαμπρὸν ἄγων φάος ἁγνον, ἀφ᾿ οὗ σε Φάνητα κικλήσκω,

ἠδὲ Πρίηπον ἄνακτα, καὶ Ἀνταύγην ἑλίκωπον. ἀλλά, μάκαρ πολύμητι, πολύσπορε, βαῖνε γεγηθὼς

ἐς τελετὴν ἁγίην πολυποίκιλον ὀργιοφάνταις.

 

Orfický Protogonos je had – drak zrozený z vejce. Tento had vytváří universum. Je zářící a projevující …Fanés…Φάνης: zářící, světelný /φάος/, ale též projevující /od φαίνω/. Má dvojí tvář, aktivní a pasivní, mužskou a ženskou, energie stvoření proudí ve dvou navzájem se doplňujících fázích, … διφυής /δίς – φύω/ dvojí povahy, dvojí přirozenosti, bůh, jenž má jako jakákoli jiná kosmická síla duální povahu, v níž se snoubí síly Syna a Dcery. Etym. příbuzné je lat. dubius – pochybný (právě pro svou dvojznačnost). Ohnivá síla stvoření pramení ve vejci, tedy v buňce, a z této původní buňky je vyzařována směrem k zevní skutečnosti.

… zrozený z vejce… ὠογενής /τό ὠόν, vejce – γονή/ klíčový atribut orf. theologie. Etym.:z ὠϝιόν (= to, co pochází od ptáka – ὁ οἰωνός – velký, dravý pták, zejména věštebný. Kosmické světlo Prvorozeného září z jediné centrální buňky – vejce; toto tajemství znali staří orfikové stejně jako středověcí alchymisté.

 

Accipe ovum & igneo percute gladio.

Vezmi vejce & rozetni je ohnivým mečem.

 

Epigram 8th, Michael Maier, Atalanta fugiens, Oppenheim 1618

/ http://www.scribd.com/doc/5986531/Maier-Atalanta-Fugiens/

Est avis in mundo sublimior omnibus, ovum cujus ut inquiras, cura sit una tibi.

Jest pták světa, vznešenější nad jiné, hledati vejce jeho budiž ti jedinou starostí.

[143] Proclus, In Platonis Timaeum commentaria, kniha třetí, s. 246, TLG

Περὶ δὲ τοῦ κρατῆρος, φέρε, κατίδωμεν, ὅστις ἐστί, καὶ ποίαν ἔχει πρὸς τὸν δημιουργὸν τάξιν, καὶ τίνων αἴτιός ἐστι ταῖς ψυχαῖς· πολὺς γὰρ καὶ ὁ περὶ τοῦδε λόγος καὶ πλείστης μέντοι θεωρίας ἄξιος·                                                ὁ μὲν γὰρ Θεόδωρος οὗτος διττὸν ποιεῖ τὸν κρατῆρα, τὸν μὲν πρῶτον, τὸν δὲ δεύτερον,

καὶ τριττὸν τὸ κρᾶμα θατέρου τούτου·

[144] Kniha Jobova, 34/14,15, ekumenický překlad

Kdyby měl na mysli jenom sebe a svého ducha i dech k sobě zpět stáhl, tu by všechno tvorstvo rázem vyhynulo, člověk by se obrátil v prach.

[145] Proclus, Theologia Platonica, 5, 113, TLG

Τριττὰ δὴ οὖν ἁπάντων πρόεισι γένη τῶν ὄντων, τὰ μὲν ἀμέριστα, τὰ δὲ μεριστά, τὰ δὲ μεταξὺ τούτων, ἡνωμέναμὲν τῶν μεριστῶν μᾶλλον, διακεκριμένα δὲ πλέον τῶν ἀμερίστων γενῶν, ἀμφοῖν δὲ κατὰ μέσον ὑφεστηκότα καὶ τὸν ἕνα τῶν ὄντων συνέχοντα σύνδεσμον. Καὶ τὴν μὲν νοερὰν οὐσίαν παράγει διὰ τῶν πρώτων καὶ ἀμερίστων γενῶν, τὴν δὲ σωματικὴν διὰ τῶν τρίτων καὶ μεριστῶν, τὴν δὲ ψυχικὴν ἐν μέσῳ τούτων ὑπόστασιν διὰ τῶν μέσων ἐν τοῖς οὖσιν. Ἀλλὰ τὴν μὲν νοερὰν καὶ ἀμέριστον ἅπασαν φύσιν ἀφ’ ἑαυτοῦ γεννᾷ καὶ πληροῖ τῆς ὅλης γεννητικῆς δυνάμεως, τὴν δὲ ψυχικὴν μετὰ τοῦ κρατῆρος ὑφίστησι, τὴν δὲ σωματικὴν μετὰ τῆς ὅλης φύσεως.

 

[146] Job, 8/12, 14, 23, překlad 21. stol.

 

[147] … Gurnemanz začíná pomalu tušit, že s tímto jinochem to bude složitější. V živé paměti má posvátná slova, která mu svěřil churavý král Amfortas, tajemná slova, která kdysi vyšla ze samotného Grálu:

 

Mocný je soucitem, ten čirý bloud,

čekej naň, tak zní můj soud.

 

Starý mnich obejme Parsifala jemně kolem ramen, řka:

 

Král vrací se domů z koupele;

vysoko stojí slunce;

nyní dovol bych tě doprovodil k posvátnému pokrmu;

neb jsi-li čistý,

napojí i nasytí tě Grál sám.

 

Parsifal je zmaten: Kdo je Grál?

Gurnemanz: To se neříká; však jsi-li k němu povolán, nezůstane ti to tajemství skryto. A hleď! Mně zdá se, že jsem tě dobře odhadl: vždyť žádná cesta k němu nevede zemí, a nikdo by po ní nemohl kráčet, koho by nevedl sám Grál.

Parsifal: Vlastně nekráčím, a přece se mi zdá, že jsem již daleko.

Gurnemanz: Vidíš, můj synu, čas se tu stává prostorem.

 

Jan Provazník, Svatý Grál na čtyřech rovinách bytí, str. 31, zpracováno podle opery Richarda Wagnera Parsifal, 1. dějství.

[148] Johann Wolfgang von Goethe, Faust, 5. akt

[149] Efezským 1, 3-5.

Εὐλογητὸς ὁ θεὸς καὶ πατὴρ τοῦ κυρίου ἡμῶν Ἰησοῦ Χριστοῦ, ὁ εὐλογήσας ἡμᾶς ἐν πάσῃ εὐλογίᾳ πνευματικῇ ἐν τοῖς ἐπουρανίοις ἐν Χριστῷ, καθὼς ἐξελέξατο ἡμᾶς ἐν αὐτῷ πρὸ καταβολῆς κόσμου, εἶναι ἡμᾶς ἁγίους καὶ ἀμώμους κατενώπιον αὐτοῦ ἐν ἀγάπῃ, προορίσας ἡμᾶς εἰς υἱοθεσίαν διὰ Ἰησοῦ Χριστοῦ εἰς αὐτόν, κατὰ τὴν εὐδοκίαν τοῦ θελήματος αὐτοῦ, …

 

Anthroposof Wilhelm Kelber (Die Logoslehre, s. 177) komentuje toto místo takto: Se vší jasností mluví Pavel v těchto verších Listu Efezským o preexistenci člověka na nebesích, během níž byl vybaven požehnáním Ducha (εὐλογίᾳ πνευματική) skrze Krista. A Kristem propůjčenou schopnost člověka k synovství (υἱοθεσία, doslova: kladení Syna) přiděluje Pavel právě preexistujícímu člověku. 

 

Bůh nás požehnal mocí Ducha svatého před stvořením světa v nadnebesí. Výraz epuranioi (ἐπουρανίοι) překládám jako nadnebesí, nikoli jako nebesa, aby nedocházelo k terminologickému nedorozumění, pokud jde o pozemský plán (fyzický svět, éter, emocionální svět, mentální svět) a nebeský plán (astrální pláň, vyšší éter, vyšší emocionální svět a keterická oblast Saturna). Nadnebesí leží nad oblastí Saturna, je tedy bytostně starší než naše sluneční soustava. Lidská duše je starší než tento svět. Bůh nás vyvolil k synovství skrze Slovo vůči němu samému (tj. Bohu). Tím, že Bůh učinil Logos esencí lidského ducha, přijal člověka jako své dítě, vyvolil ho k synovství. Skrze Krista jsme děti Boží, zrozené v mateřské peci Ducha svatého.    

 

[150]

Afrodité Anadyomené (doslova vynořující se), Alexandre Cabanel, Naissance de Venus, Musée d’Orsay, Paříž.

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/The_Birth_of_Venus_(Cabanel)

[151] R. Steiner, Die Musik des «PARSIFAL» als Ausdruck des Übersinnlichen, Kassel, 16. ledna 1907

[152] Κρατήρ (kratér, nádoba na míšení vína a vody) i κρᾶμα (krama, směs) souvisí s κεράννυμι (mísím).

 

Obrázek: https://atibaia.portaldacidade.com/noticias/cidade/previsao-do-tempo-para-atibaia-nesta-segunda-feira-22-1211-3710