Kdo je Mímir?
Ve čtvrté kapitole Ságy o Ynglinzích čteme o konfliktu mezi Ásy a Vany, jenž vyústil v příměří zapečetěné vzájemným předáním rukojmích. Vanové vydali své nejlepší muže, Njörda a jeho syna Freye. Ásové vyslali do Vanaheimu Höniho a moudrého Mímiho, načež Vanové přidali nejchytřejšího ze svých řad, Kvasiho. Vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy si Vanové všimli, že Höni je mimořádně nerozhodný, a bez Mímiho vlastně k ničemu. Tuto věc považovali za nehezký naschvál ze strany Ásů, cítili se podvedeni, Mímiho chytli a usekli mu hlavu. Tu pak poslali zpátky do Ásgardu. Ódin hlavu nabalzamoval a očaroval ji tak, že s ním mohla komunikovat a zvěstovat mu zprávy z nezjevných světů. V sedmé kapitole Snorri dodává, že Ódin měl Mímiho hlavu vždy u sebe.
V 15. kapitole Snorriho Prozaické Eddy, kniha Gylfaginning, čteme, jak Mímir pije ze svého vlastního pramene a získává tak nesmírnou moudrost. Na pití používá roh Gjallarhorn. Dále se píše, že Mimirův pramen je situován pod jedním ze tří kořenů Yggdrasilu, jenž vede k říši ledových obrů, Jötnarů.
Kdo je tento Mímir (Mimir, Mími, Mim, Mime)? Pochází z rodu prastarých ledových obrů. Je vodní bytostí. Zmíněn je již v nejstarší části poetické Eddy, v písni Völuspá, jejíž prameny sahají do předkřesťanských dob. Zde se dovídáme, že pod stromem světa Yggdrasilem se nachází pramen moudrosti. V blízkosti je roh boha Heimdalla Gjallarhorn. Strážcem pramene je Mímir, proto se mu říká Mímirova studna. Každý den z ní pije medovinu.[1]Z tohoto pramene pije též Ódin, nicméně za možnost nasytit se moudrostí zaplatil vysokou cenu, své levé oko. Ve 46 sloce je v souvislosti s nastupujícím Ragnarökem zmíněn Ódin, jak rozmlouvá s Mímiho hlavou. V té chvílí burácí Gjallarhorn v rukách Heimdalla, strom světa se chvěje, střední kmen začíná hořet, a Mímirovi synové tancují.[2]
Kdo jsou tito synové Mímira? Nikde jinde o nich není zmínky. Olive Bray[3] k tomu říká: Mim nebo Mimir: jeho synové musejí být vody onoho pramene, nebo řeky, jež z něho vycházejí. Karl Müllenhof se domnívá, že Míms synir (Mímiho synové) jsou potoky a řeky, jež prozrazují všeobecný neklid v přírodě tím, jak rozlévají své břehy a rozsévají chaos.
Jakkoli úsměvně mohou znít tyto fyzikálně alegorické výklady, možná je v nich zrnko pravdy. Je-li Mímir vodní bytostí, pak to znamená, že souvisí s vědomím člověka, s vědomím vůbec. Víme, že v situaci zásadní změny jakéhokoli paradigmatu (Mímiho synové se dávají do pohybu ve chvíli Ragnaröku), vždy skutečně dochází k prudkému vzedmutí vod vědomí. Ať už se taková zlomová transformace projevuje na zevní, přírodní úrovni, jako kdysi na konci atlantských časů, nebo je spojena se zrozením nového paradigmatu s příchodem Krista, vždy hrají hlavní roli mohutné pohyby vod. Soumrakem Atlantidy byla zřejmě mocná vulkanická podmořská činnost, jež přivodila kolosální povodně a výraznou změnu atlantského prostoru – tzv. potopu světa. Ragnarökem mythických předkřesťanských národů (nejen severských) je roztančené vzedmutí vnitřních vod vědomí, jež přivodí změnu niterného prostoru lidské duše – povodeň, či možná spíše požár vnitřního světa. Aby člověk mohl začít postupně vstřebávat nové proudy Kristova impulsu, musela předtím nastat hluboká niterná očista, požár vod vědomí. Olymp i Walhalla musí shořet, staří bohové musejí odejít do stínu částečného zapomnění, aby Sluneční král mohl povstat v lidském srdci jako bájný Fénix z popela. Mythické vědomí nemá jinou možnost než projít vlastním očistným ohněm ve chvíli, kdy se jeho čas naplnil. Není jiné cesty vpřed než opuštění polyteistického vějíře mnoha barevných paprsků a vytvoření prostoru pro přijetí jediného bílého světla. Všechny ty staré pochodně ve skutečnosti neumírají, jen se staly součástí nového bílého nebeského proudu. Nově zrozené křesťanské esoterní[4] vědomí navazuje na minulost, přebírá z ní to nejlepší, staví duhový most od mythu k Logu. Ragnarök není konec, Ragnarök je práh.
[1] Volüspá, 27. Jakkoli Volüspá říká, že Mímir pije ze své studny medovinu, badatelé vycházejí z toho, že ve studni je voda. Ta zmínka o pití medoviny je náznakem výše zmíněné propojenosti Wotana a Bakcha. Mimir je rádcem Wotana, proto když Mimir pije opojný nápoj, je tento změněný stav vědomí přenášen i na jeho chráněnce a probouzí v jeho duši nadšení a entusiasmus, ale i onen furor – prudkou živočišnost.
[2] Volüspá 46
Hauksbok: Leika Míms synir, většina překladů se kloní k určité kinetické potenci: Mímiho synové si hrají, tancují, cvičí, pohybují se.
[3] http://www.germanicmythology.com/PoeticEdda/VSP45.html
[4] Ten přívlastek esoterní nelze pominout, neboť zevní, církevní teologie se etablovala naopak na naprostém popření a odstřižení od staré mythické a mysterijní moudrosti. Opuštění původní trojjedinosti člověka (tělo, duše, duch) na 4. konstantinopolské synodě v roce 869 a její nahrazení dichotomií (tělo, duše), čili popření božského ducha v člověku, bylo bolestným, ale nutným vyústěním tohoto vývoje.