Thór – nejmocnější bůh severské mythologie?
Trogillo Arnkiel[1] podává ve své roku 1702 vydané knize Cimbrische Heidenreligion pozoruhodné informace o povaze severské theologie:
Cimbriští gótové (Cimber-Gothen)[2] a všechny severské národy v rámci tří půlnočních království[3] uctívají tři základní božstva, jež slují Thor, Wodan a Freia. Adamus Bremensis[4] je popisuje následovně: Nejmocnější z oněch tří bohů je Thor[5], vládne ve vzduchu nad hromem a bleskem, větrem, deštěm a dobrým počasím, nad plody a rostlinami. Ten druhý se jmenuje Wodan (Othin), tj. silný, jeho doménou je pole válečné, a poskytuje lidem statečnost vůči nepřátelům. Třetí je Fricca (nebo Freia), jež propůjčuje smrtelníkům mír a radost. V časech moru a hladu se obětuje Thorovi, v dobách válečných Wodanovi, při svatbách Frikce.
Tito tři bohové jsou v Dánsku, Švédsku a Norsku uctíváni obětmi a modlářstvím[6], říká se jim velcí bohové[7], vznešení[8]a bohové nejvyššího uctívání.[9]
Tito tři bohové jsou u Olause Magnuse na témže místě zobrazeni následovně: Thor sedící uprostřed na trůnu[10]v dlouhé opásané sukni, s korunou a žezlem. Po jeho pravici stojí Othin s mečem, helmou a štítem, a i jinde na těle v plné zbroji. Po levici stojí Freia (Fricca) v římském oblečení vyzbrojena mečem a lukem.
Mezi těmito bohy byl Thor první a nejmocnější. Dává obilí i ostatní plodiny a zahání mor. Je malován s korunou a žezlem a dvanácti hvězdami kolem sebe.
Má svůj den v týdnu a první měsíc v roce (Thors-Tag a Thors-Monat).[11]
Zobrazováni byli také vsedě na třech různých stupních jediného trůnu odshora dolů, a sice Thor nahoře, pod ním Othin a dole Freia.[12]
Adam z Brém říká jasně, nejvyšším severským bohem byl Thór. To zní nezvykle, vždyť místo na nejvyšším piedestalu severského mythu často zaujímá Ódin. V případě severských bohů[13] jsou však příběhy otce Ódina a syna Thóra natolik provázané, natolik vetkané do gobelínu jejich společného světa, že pro vědomí není snadné jednoznačné určení týkající se nejvyšší moci a dominance.
Jinak tito severští bohové Thor, Othin a Freia odpovídají římským bohům Jupiterovi, Martovi a Venuši, a v Písmu svatém zmíněným syrským božstvům – Belovi, Gadovi a Astaroth. Na základě těchto tří korunovaných bohů prý vznikl i královský švédský znak.[14] Právě kvůli tomuto erbu tří korun vzplály mezi Švédskem a Dánskem těžké boje.
Hledat původ švédských tří korunek ve staré božské triádě je zajímavá hypotéza.
Užití tří korunek jako heraldického symbolu Švédska bylo doloženo podle encyklopedie Nordisk Familjebok na konci 13. století. Tehdy zdobily štít Magnuse Ladulåse (1240-1290) a později se ukázaly na mincích Magnuse Erikssona (1316-1374).[15]
Zdá se, že s příchodem křesťanství došlo u Gótů k určité modifikaci severské božské triády:
Ódinovi se říkalo otec všeho, jenž zplodil syna Thora. Tento Thor byl přemožitelem midgardského hada. On vítězí nad pekelným hadem, ztratí přitom však svůj život. Na hada cílí svým kladivem v podobě kříže (Wormius lib. I Monum, cap. 13).[16]
Z těchto slov vskutku cítíme atmosféru jakýchsi spirituálních brakických vod. Moře staršího mythu se prolíná s přicházejícími křesťanskými proudy. Výsledkem je nový duchovní impuls prozatím zahalený do mythického šatu: Motiv otce, jenž plodí syna, slavný michaelský obraz síly, jež přemáhá draka nižších instinktů, motiv vítězství kristovského vědomí spojený s umíráním starého adamského vnímání světa, a nakonec i náznak, že tento vnitřní zápas je veden pod korouhví se znamením kříže (In hoc signo vinces), to vše jsou poukazy k hlubokým mystériím esoterního křesťanství.
[1] M. Trogillo Arnkiel Cimbrische Heyden-Religion, kapitola X, Von denen heidnischen Götzen derer Cimbrischen Guthen, str. 57 ff., vytiskl a vydal Thomas von Wiering, Hamburg 1702, překlad autor (podobně níže, kde není uveden autor překladu).
[2] Staří Kimbrové (Cimbrové latinsky Cimbri; starořecky Kímbroi) byli germánský kmen původem snad z Jutského poloostrova, spolu s Teutony a Ambrony táhli okolo roku 120 př. Kr. ze svých sídel na severu střední Evropy směrem na jih, roku 105 př. Kr. porazili Caepiova a Maximova vojska v bitvě u Aurasia. Římané ztratili 80 000 mužů, spolu s pomocnými silami ztráta činila 112,000 mužů.
https://de.wikipedia.org/wiki/Kimbern
Později se výraz používal jako jednotící pojem pro mnohé germánské kmeny.
[3] Tj. království dánské, švédské a norské.
[4] Adamus Bremensis, de Situ Daniae, Reg. Sept. p. 143. Adam Brémský (před rokem 1050-1080/1085) byl kronikář a geograf původem z Horního Saska. https://cs.wikipedia.org/wiki/Adam_Brémský
[5] Thór, staroseversky Þórr, v Norsku a na Islandě byl uctíván jako nejdůležitější božství, zejména vesnickým obyvatelstvem. Kult Ódina jako nejvyššího boha byl spojen zejména s dvorním prostředím pozdního pohanství, jak dokládá verš z eddické básně Hárbarðsljóð – Píseň o Hárbardovi:
Óðinn á iarla, þá er í val falla, enn Þórr á þræla kyn.
Ódin má jarly, již v boji padají, a Tór jen tlupu otroků. (překlad Ladislav Heger. Praha: SNKLU, 1962)
https://de.wikipedia.org/wiki/Thor
[6] Saxo lib. 6, Historia Danica, pag. 103. Saxo Grammaticus (okolo 1140–1220) byl dánský letopisec a duchovní. Od roku 1185 sepisoval na zakázku biskupa Absalona 16svazkové dějiny Dánska v latinském jazyce, Gesta Danorum (Činy Dánů), zvané též Historia Danica, nejranější a nejvýznamnější dánské dějepisné dílo a zároveň prostředek národní identifikace.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Saxo Grammaticus
[7] J. Schefferus in Upsalia cap. 9, pag. 117. Johannes Schefferus (2. února 1621 Štrasburk – 26. března 1679 Uppsala) byl jedním z nejdůležitějších švédských humanistů své doby, arcibiskup upssalský. https://cs.wikipedia.org/wiki/Johannes_Schefferus
[8] Joh. Magnus lib. I. Johannes Magnus 19. března 1488–22. března 1544 byl posledním úřadujícím katolickým arcibiskupem ve Švédsku (před nástupem reformace), a také teolog, genealog a historik. https://en.wikipedia.org/wiki/Johannes Magnus
[9] Olaus Magnus Historia de gentibus septentrionalibus, lib. 3. cap. 3.
Olaus Magnus, říjen 1490, Skeninge – 1. srpen 1557, Řím, byl švédský spisovatel, historik, zeměpisec, kartograf, katolický duchovní.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Olaus Magnus
Obrázek zdroj: přetisk z knihy M. Trogillo Arnkiel Cimbrische Heyden-Religion, kapitola IX, Von denen Höllen-und Todes-Göttern unserer Vorfahren, str. 56, vytiskl a vydal Thomas von Wiering, Hamburg 1702.
[11]
Den v týdnu, čtvrtek, anglicky thursday, dánsky/švédsky torsdag je pojmenován po Thorovi. Den byl již v antice zasvěcen bohům, Jupiterovi, latinsky dies Iovis.
https://de.wikipedia.org/wiki/Thor
Jsem toho mínění, že Thorův měsíc nebyl prvním měsícem v roce, ale že jím byl duben, jemuž farmáři u nás říkají Thorn (Arnkiel. p. 59).
Jméno Thorovo souvisí s německým výrazem Donner – hrom: Tak je tedy tento bůh pojmenován po hromu (Donner), jemuž dánské a britské národy říkají Taren či Taran. Cluver Antiq. Germ. cap. 26, p. 227 říká, že Jupiter je u keltských (tj. britských, španělských, galských, ilyrijských a teutonských) i asijských národů nazýván Taran, a podle různých dialektů Toran, Tonar, Donar, Tordan, Tonder, tato jména náleží též Thorovi podle hromu (Donner), proto má v ruce paprsky blesku. Podobně Řekové nazývali Jupitera Brontaios – hromovládný, a latiníci tonans – hřmící. (Arnkiel, p. 60).
Zdá se, že alespoň ve starých dobách byl ekvivalentem Dia Thór, a nikoli Othin.
Philipp Clüver, 1580–1622 byl ranný německý historik a geograf. https://de.wikipedia.org/wiki/Philipp_Clüver
[12] Obrázek zdroj: přetisk z knihy M. Trogillo Arnkiel Cimbrische Heyden-Religion, kapitola X, Von denen heidnischen Götzen derer Cimbrischen Guthen, str. 57, vytiskl a vydal Thomas von Wiering, Hamburg 1702.
[13] Podobně složité je určení dominance v případě vztahu Krona a Dia v rámci řeckého narativu, i když v jejich případě je společný příběh spíše rozděluje než spojuje. Kronos pochází z rodiny starobylých bohů titánů, jeho otcem je Uranos (nebe) a matkou Gaia (země). Kronos je bohem časovosti, jakkoli budou někteří srovnávací religionisté tvrdit, že to neplatí o něm, nýbrž o bohu, jenž se jmenoval přímo Chronos – čas. Kronos se podobně jako jeho otec vzpírá proudění času, nejraději by jej zastavil, zmrazil. Děsí se budoucnosti, je nesmírně hluboký, mocný, nicméně je zcela ovládán silou strachu. Když mu bylo předpovězeno, že jedno z jeho dětí jej připraví o vládu podobně, jako to udělal on sám svému otci, rozhodne se pohlcovat své ratolesti, nepustit je na světlo denní. Hestiá, Démétér, Héra, Hádés i Poseidón skončili v útrobách otce, jen nejmladšího Dia svěřila Rhea své matce Zemi; namísto něho spolkl nevědoucí Kronos jen balvan obalený látkou.
Kronos je bůh, jenž se vzpírá evoluci, rád by vše zastavil, zakonzervoval na té bytostné úrovni, jež odpovídá jeho dominanci, nesnáší změnu a nové impulsy.
Kronos je bytostně konzervativní, miluje řád a dokonalost. V tomto smyslu je mocnou silou proti všemu chaotickému působení. Kdo se mu oddá, toho nečeká lehkost a radostné výskání. Nicméně v té nekonečné temné hlubině je přítomen mocný proud niterné katarze. Kdo prožil Saturnovu melancholii, kdo strávil určitý čas v útrobách tohoto boha, zjistil, že poté, co byl vyvržen zpět na světlo denní, je jiným člověkem. Na své pouti do vlastního nitra mu temná noc Krona rozžala zářivou pochodeň.
Jeho syn Zeus ovšem stvořil svět, jenž je do značné míry protivahou starého modelu hluboké melancholie. Nový pantheon září krásou a světlem, kypí životem, byť bohové jsou omylní jako lidé. Jejich neřesti jsou možná naopak prvkem, jenž pomáhá mythickému vědomí s procesem identifikace. Nejsou odtažití, vzdálení, naopak, jsou tady a teď, lze je vnímat takřka tělesně. Tato antropomorfní povaha řeckých bohů významně ulehčuje imaginaci napojení na vnitřní síly a rozvoj pocitu sounáležitosti. Za této situace lze snadno pochopit preferenci starořeckého vědomí směrem ke světelným božstvům a odklon od světa titánů. Zeus byl v tomto smyslu zcela přirozeně vnímán jako nejvyšší bůh.
[14] Schefferus lib. de antiq. verique regni Sweciae infignibus, cap. 12.
[15] V padesátých letech 16. století švédský král Gustav Vasa zjistil, že dánský král Christian III přidal tři koruny do svého erbu. Vzhledem k tomu, že tyto tři koruny byly švédským symbolem od 14. století a dánští panovníci je používali pouze během Kalmarské unie, interpretoval Gustav použití symbolu Christianem III jako znamení záměru dobýt Švédsko a vzkřísit unii. Christian namítl, že jelikož monarchové svazu použili tři koruny, symbol nyní náležel oběma královstvím, a měl tedy na jeho používání stejné právo jako švédský král. Ve Švédsku byly naproti tomu tři koruny považovány za výhradně švédský symbol; to vedlo k dlouhotrvajícímu diplomatickému konfliktu mezi oběma zeměmi, k tzv. konfliktu tří korun se Švédskem, které obviňuje Dánsko z imperialismu pomocí švédského symbolu, a Dánsko obviňuje Švédsko z monopolizace používání symbolu skandinávské unie. Tento konflikt hrál roli při vypuknutí severní sedmileté války v roce 1563. Na počátku 17. století byl konflikt urovnán, přičemž obě země mohly používat ve svých erbech tři koruny, i když v Dánsku méně prominentní místo ve štítu a je oficiálně označováno jako heraldická připomínka bývalé Kalmarské unie. Dánsko má tuto praxi od roku 1546, což je praxe zpochybňovaná Švédskem až do roku 1613.
https://en.wikipedia.org/wiki/Three_Crowns
[16] M. Trogillo Arnkiel Cimbrische Heyden-Religion, kapitola X, Von denen heidnischen Götzen derer Cimbrischen Guthen, str. 57 ff., vytiskl a vydal Thomas von Wiering, Hamburg 1702.
Obrázek zdroj: přetisk z knihy M. Trogillo Arnkiel Cimbrische Heyden-Religion, kapitola IX, Von denen Höllen-und Todes-Göttern unserer Vorfahren, str. 56, vytiskl a vydal Thomas von Wiering, Hamburg 1702.