Sluneční triáda
Dříve lidé znali tajemství trojitého slunce. Vědělo se, že za vnějším sluncem působí ještě síla duševní a duchovní: Ve všech dobách se již v rámci instinktivního poznání mluvilo o trojitém slunci, o slunci jako prameni světla, prameni života a prameni lásky. Tato triáda je zcela obsažena ve slunci.[1]
Rudolf Steiner připomenul toto staré téma modernímu světu v přednášce v Dornachu 24. srpna 1918:
Toto slunce, o němž mluví fyzika, toto slunce je pouhým elementem celého slunce. Za tímto sluncem leží duševní a duchovní základ. A ono duchovní, jež je základem zevního slunce, oslovoval ještě řecký mudrc jako všeobecné kosmické dobro, jako dobro světa, jako sjednocující, vesmír pronikající dobro. To vnímal jako ducha slunce. Tomuto řeckému mudrci by přišlo jako nehorázná pověrčivost myslet tak jak myslí dnešní fyzik, že tam venku se prostě vznáší jakási žhavá koule; on chápal tuto žhoucí, vznášející se kouli jako manifestaci jednotného dobra, které působí centrálně ve vesmíru. A s tímto centrálním dobrem, jež je duchovní povahy, je zároveň spojen duševní rozměr: Hélios mu Řekové říkali. A teprve tím třetím, tělesným výrazem dobra a Hélia, bylo fyzické slunce. Tehdejší člověk tedy vnímal slunce jako trojitost. A s touto trojitostí, jež byla ve slunci ve starých dobách nahlížena, spojili ti lidé, kteří působili v čase mystéria na Golgotě – vybaveni věděním mystéria na Golgotě, vybaveni věděním starých mystérií -, s tímto trojitým slunečním tajemstvím spojili tito zasvěcenci mystérium Krista, tajemství samotné Golgoty. S uctíváním slunce bylo spojeno pro ty, kteří něco věděli, uctívání Krista. Se sluneční moudrostí byla pro ty, kteří byli věci znalí, spojena moudrost Kristova.[2]
Rudolf Steiner vnímá duchovní slunce jako všeprostupující vesmírné dobro. Dobro je centrální termín platónské bytostné triády moudrost, dobro a krása. Božství je krásné, moudré a dobré, říká Sókratés v dialogu Faidros.[3] Tuto nebeskou trojitost zmiňuje v souvislosti s pozoruhodnou naukou o okřídlené duši. V časech svého mládí měly podle Platóna lidské duše křídla jako andělé.
Veškerá duše pečuje o to, co je bezduché; kráčí po nebesích hned v té, či jiné podobě. Je-li dokonalá a okřídlená, putuje tam nahoře a pobývá v celém kosmu. Avšak ta, která ztratila svá křídla, je nesena až do míst, kde se zachytí něčeho pevného, tam se usídlí, přijavši tělo pozemské, jež pak budí zdání, že se pohybuje samo od sebe, přičemž jeho pohyb je dán silou oné duše. Celé to spojení duše a pevného těla bylo nazváno živokem, smrtelnou živou bytostí.[4]
Platón naznačuje, že v určité chvíli došlo k oslabování toho, co nazývá síla peruti (pterú dynamis). Jak se to mohlo stát? Co je vlastně příčinou toho, že nově zrozená duše zahájí svůj „pád“ k zevní manifestaci? Co způsobí, že její božská čistota a panenská nevinnost se postupně zakalí a ona se vydá na cestu bytostného sestupu směrem k materiálnímu světu? Jaká síla ji pudí přibírat stále hutnější energetická těla, pro něž je charakteristická klesající úroveň jejich vibračního potenciálu? Jaká moc ji nakonec uvrhne do fyzického těla a okleští její dávnou svobodu na minimum?
Na tuto otázku nám odpoví vysoká božská bytost, duchovní průvodce americké léčitelky Barbary Ann Brennan:[5]
Předtím, než jste se narodili do lidské podoby, znali jste světlo, lásku a moudrost. Neměli jste tělo, a to vám dávalo hodně svobody. Plně jste si uvědomovali esenci svého Bytí. Mohli jste se pohybovat vesmírem, jak jste chtěli, stačilo se zaměřit na určitý směr. Byli jste schopni vytvářet věci pouhým záměrem. Pokud jste si něco přáli, automaticky jste si to dokázali vytvořit.
Vytvořili jste kámen i zemi; strom i květinu; hvězdu i planetu; mraky i vítr. Vaše esence se lehce pohybovala měníc se z jedné formy na druhou. Prožívali jste, co je to být mrakem, měsícem, sluncem nebo rybou či kočkou. Pokračovali jste v proměnách podle libosti. Jak jste se pohybovali z jedné formy do druhé vytvářejíc ještě více forem, začali jste se pomalu s formou identifikovat. Tak se zrodil stín. Byli jste formami tak zaujati, že jste pozapomněli, kdo jste byli – ztratili jste paměť. Tak pilně jste tvořili, že jste si ani nepovšimli, že už i sebe začínáte považovat za formu.
Stín byl tmavší a tmavší a ze zapomínání toho, že naše pravdivé Já je esence, se zrodila bolest. Pravdivé Já je tvůrcem, který stojí nad formou. Bolest a stín vznikly tímto způsobem. Zapomněli jste, kdo jste. Rozdělili jste se: část vás zapomněla, ale celek si pamatoval. V každé lidské bytosti je Boží jiskra, je i v každé buňce vašeho těla. Je to vaše esence. V pravdivém poznání, kdo jste, se skrývá váš uzdravovatel, který vládne veškerou tvůrčí silou vesmíru. Léčitel ve vás je nazván podle Slova Božího.
Heyoan, spirituální průvodce Barbary Brennan, mluví jasnou řečí. Stín a bolest se zrodily ze zapomenutí na vnitřní Já, povstaly jako důsledek identifikace duše s některou z jejích forem. Zapomenutí na vlastní esenci vedlo k bytostnému schismatu spočívajícímu v oddělení zevní osobnosti od svého duchovního zřídla. Na druhou stranu byl tento niterný rozštěp nutným předpokladem pro zrození vnějšího já. Bez naprostého pohroužení se do nitra hmoty by člověk nenalezl plné sebeuvědomění, jež je předpokladem pro jeho návrat na nebesa. Lidská mysl nachází sama sebe díky protitlaku světa, díky zkušenostnímu materiálu, který do ní proudí skrze tělesné smysly. Vnější tělesné já je doslova zrozeno silami země. Prostřednictvím smyslů povstává ego. A je-li toto ego dostatečně oddělené od svého okolí i od vlastního ducha, pak si může jednoho dne říci: Dost bylo oddělování a zapomínání, nastal čas návratu prostřednictvím cesty sjednocení. Cesta nahoru začíná.
Esenci Já, na kterou mladá duše zapomíná, nazývá Heyoan jádrem či hvězdou jádra (core star). Podobně Rudolf Steiner mluví o bytostném jádru (Wesenskern).[6] Vnější osobnost, jež je určitým stínem jádra, přesněji řečeno jeho manifestací na nejvyšší úrovní pozemského plánu, tzv. mentální úrovni, dojde dříve nebo později k následující myšlence: Dobře, je-li má bolest způsobena zapomínáním, pak mé léčení musí spočívat v jeho opaku, tedy v rozpomínání se na sebe sama. A to je dobrá myšlenka, proto i veliký Platón bude vždy zdůrazňovat, že veškeré poznání spočívá v rozpomínání se na ideje. Anamnésis, tak zní to kouzelné slovo, vyvede duši z temnot nevědomosti, do níž ji uvrhlo tělesné zrození a s ním spojené napití se z kalichu řeky Léthé, řeky zapomnění.
Předtím, než jste se narodili do lidské podoby, znali jste světlo, lásku a moudrost, říká Heyoan. Slunce je pramenem světla, života a lásky, říká Steiner. Spojíme-li tyto výroky k sobě, nahlédneme, že před vstupem do tělesné existence pobývá duše v oblasti vnitřního slunce. Z tohoto astrálního světa pochází všechny čtyři světy pozemského plánu. Světy, které poskytnou klesající duši pozemská těla, aby mohla pracovat v pozemské škole života na svém vzkříšení (anastasis, ressurectio, doslova povstání). Ze slunce přichází člověk na svět a do slunce se opět navrací.
Jak ale roztočit kola platónské anamnésis? Právě tím, že budeme v sobě vědomě probouzet ony skryté sluneční dary, jež nosí každý člověk ve svém srdci. Pracovat na opětovném opeření duše.
Přirozeností síly peruti je vést nahoru to, co je těžké, a dopravit to až tam, kde je sídlo bohů. Síla peruti má zřejmě ze všech tělesných věcí toho nejvíce společného s božským. Božské je krásné, moudré, dobré, a náleží mu i ostatní takové atributy. Těmito věcmi se opeření duše živí a jimi nejvíce roste, zatímco ošklivostí a špatností a podobnými věcmi umírá a je ničeno.[7]
Působením dobra, moudrosti a krásy se toto opeření duše (psychés pteróma) živí, člověk se vlastně vnitřně léčí a pomalu se navrací do stavu panenské čistoty, která jej provázela na počátku jeho cest.
[1] Rudolf Steiner, GA 208/91, Dornach, 29.10.1921
[2] GA: 183/60 Das dreifache Sonnenmysterium der alten Zeit. Dornach, 24.8.1918.
[3] Platón, Faidros, 246 e, τὸ δὲ θεῖον καλόν, σοφόν, ἀγαθόν
[4] 246 c
ψυχὴ πᾶσα παντὸς ἐπιμελεῖται τοῦ ἀψύχου, πάντα δὲ οὐρανὸν περιπολεῖ, ἄλλοτ’ ἐν ἄλλοις εἴδεσι γιγνομένη. Τελέα μὲν οὖν οὖσα καὶ ἐπτερωμένη μετεωροπορεῖ τε καὶ πάντα τὸν κόσμον διοικεῖ, ἡ δὲ πτερορρυήσασα φέρεται ἕως ἂν στερεοῦ τινος ἀντιλάβηται, οὗ κατοικισθεῖσα, σῶμα γήϊνον λαβοῦσα, αὐτὸ αὑτὸ δοκοῦν κινεῖν διὰ τὴν ἐκείνης δύναμιν, ζῷον τὸ σύμπαν ἐκλήθη, ψυχὴ καὶ σῶμα παγέν, θνητόν τ’ ἔσχεν ἐπωνυμίαν·
[5] Barbara Ann Brennan, Zjevení světla, s. 162, Objevení léčitele v sobě (Podle Heyoana) Pragma 1993, překlad Eleonora Kutnarová
[6] Bytostné jádro je nositelem vědomí Já, božská všeobjímající jiskra, vnitřní hvězda, jež ukrývá veškeré naše zkušenosti nashromážděné v procesu evoluce duše. Tam sídlí i naše paměť. Pokud jde o zevní vědomí, já všedního dne, pak tento aspekt sebereflexe je otiskem onoho vyššího Já. Vnější ego neboli mentální tělo je vázané na tělesné smysly, vychází z předmětu. Ve chvíli, kdy tělesné smysly umírají, přestane se tomuto vědomí dostávat empirické látky, a ono samo odchází, přesněji rozpouští se v příslušné energetické dimenzi zemské aury. To platí pro člověka – mikrokosmos. Pokud jde o makrokosmos – nositelem vědomí já v něm je vysoká duchovní bytost, Kristus. Skrze Kristovo vědomí si sluneční soustava uvědomuje sebe samu. Sluneční král je sebevědomím kosmu. Jak nahoře, tak dole, říkávali staří. Člověk není jen malým vesmírem, mikrokosmem, ale též malým slovem, mikrologem. Proto je Logos – Kristus vědomím Já i v lidské duši. Logos vládne naší hvězdě jádra, věčnému duchu, jako Kristus ovládá naše astrální (sluneční) tělo. Vždy, když vyslovíme JÁ JSEM s neomezenou plností věčnosti, tak se v nás rozezvučí struna samotného vládce božských Elohim.
[7] Platón, Faidros, 246 e
Πέφυκεν ἡ πτεροῦ δύναμις τὸ ἐμβριθὲς ἄγειν ἄνω μετεωρίζουσα ᾗ τὸ τῶν θεῶν γένος οἰκεῖ, κεκοινώνηκε δέ πῃ
μάλιστα τῶν περὶ τὸ σῶμα τοῦ θείου [ψυχή], τὸ δὲ θεῖον καλόν, σοφόν, ἀγαθόν, καὶ πᾶν ὅτι τοιοῦτον·
τούτοις δὴ τρέφεταί τε καὶ αὔξεται μάλιστά γε τὸ τῆς ψυχῆς πτέρωμα,
αἰσχρῷ δὲ καὶ κακῷ καὶ τοῖς ἐναντίοις φθίνει τε καὶ διόλλυται.
Obrázek: https://atibaia.portaldacidade.com/noticias/cidade/previsao-do-tempo-para-atibaia-nesta-segunda-feira-22-1211-3710