Již potřetí jsme na Velký pátek s manželkou vyrazili do švýcarského Dornachu, abychom si dopřáli několik hodin duchovní radosti díky hudebně-dramatickému skvostu Richarda Wagnera.
Kromě opery jsem si pro tentokrát předsevzal vystoupat na vrch Hornichopf a zakusit atmosféru vzácného prostoru, v němž se prý kdysi nacházel první grálský hrad (Werner Greub). Cestu jsme neznali, podle map se dalo usuzovat, že Hornichopf je jedním z kopců východně od vstupu do Ermitáže.
Bílá sobota přinesla krásné jarní počasí. Všude kvetly sasanky, rozrazily, podléšky a lesní jahody. Nádhera. Jak jsme tak procházeli různé skalní výdutě, kde po staletí žili a meditovali poustevníci ducha, vyšla má paní z jedné z těch jeskyň a prohlásila: „Goetheanum je jeskyně!“ A bylo to venku. Záhada, již jsem nebyl schopen nahlédnout: Proč Rudolf Steiner zvolil pro své druhé Goetheanum masivní beton a kámen namísto křehké krásy původního dřeva? Proč tak zásadní obrat? Co jej k tomu vedlo? Werner Greub o tomto starém chrámu říká: Stavba nebyla rozhodně z kamene nebo drahokamů, nýbrž postavena byla na keltský způsob ze dřeva. Palác tam stál jako vysoustružen ze dřeva. Z venku byl okrouhlý a pravděpodobně měl kuželovitou nebo kopulovitou střechu, neboť jen taková forma mohla podnítit Wolframa pro použití termínu „vysoustružen“(gedrechselt).
Wolfram praví doslova: Si stuont reht als si waere gedraet. (Hrad) tam stál zpříma jako kdyby byl vysoustružen (vytočen, vykroužen).
První Goetheanum bylo zřejmě replikou grálského hradu, který kdysi z východu střežil klid zbožných duší tam dole v údolí. Svému vzoru odpovídalo tvarem i látkou. Když jej však sežehl plamen nenávisti, rozhodl se Rudolf Steiner vzhlédnout k jinému obrazu, který by vtělil do náruče kamene. Tím praobrazem je svět jako celek. Staří nejednou přirovnávali pozemský svět k jeskyni, v níž často vládne chlad a temnota. Na rozdíl od pomíjivosti dřeva je jeskyně symbolem stálosti. Ale tato Rudolfova jeskyně měla být jiná. Zachová si punc věčnosti, nicméně vlhkost a příšeří budou transformovány anthroposofickou ideou na světlo poznání. Jeskyně světla a barev! Věčná jeskyně, která se otevře světu a pravdě.
Stejně jako se jeskyně druhého Goetheana otevírá lásce a moudrosti, podobně je údělem veliké jeskyně naší matky Země, aby se i ona prostřednictvím svých dětí rozvinula v kalich božského světla a poznání. Rozkvět Goetheana jako předobraz pro evoluci a pozvednutí vědomí celé Země. Myslím, že tato myšlenka vedla kroky Rudolfa Steinera při realizaci jeho svatostánku.
Na jednom ze skalních balvanů byl vyryta tato slovní hříčka:
O BEATA SOLITUDO, O SOLA BEATITUDO.
Ó požehnaná samoto, ó jediné požehnání.
Osamělá práce poustevníka, jeho pouť do vlastního nitra, může být vskutku blažeností a požehnáním. Nikoli ovšem sama o sobě, ale protože tou žehnající rukou je paprsek sluneční moci – SOL. Obyvatelé arlesheimské spirituální komunity znali ve všech dobách tajemství Slunečního krále.
K večeru jsme se vydali kolem grálského jezera směrem nahoru na východ hledat vrch Hornichopf. U úpatí jednoho kopce stála lavička, jejíž služby jsme využili pro krátkou relaxaci. Pak se začali dít pozoruhodné věci.
Po cestě dolů přicházel nějaký pán. Byl velmi sympatický, usměvavý, zeptal jsem se ho, zdali zná cestu na vrchol Hornichopfu. „Ale jistě,“ odvětil, a ukázal nahoru po cestě za sebe. „Půjdete dál až k místu, kde začíná úzká lesní pěšina vedoucí na vrchol.“ Poděkoval jsem a potřásl mu rukou, protože jsem měl silný pocit, že toho člověka dobře znám.
Za nějakou dobu se u cesty skutečně objevila sotva rozeznatelná vzhůru šplhající pěšinka. Manželka pravila, že by to mohla být ona, ale nakonec jsme šli dál po hlavní cestě. Zanedlouho jsme potkali druhou osobnost. Byla to paní s jiskrným okem vědění, nicméně vyzařovala z ní určitá odtažitost. Zeptal jsem se, je-li ten kopec nad námi Hornichopf. „To já nevím,“ řekla, „takový název neznám“.
Putovali jsme tedy dál, ale čím dál víc nám začínalo být jasné, že se odkláníme od správného směru. Za chvíli nás došel třetí pán. Záhy nám vysvětlil, že ta uzounká pěšinka tam dole byla skutečně tou pravou cestou na vrchol hory. Ptal jsem se, jestli už tam někdy byl. „Ale ano, chodím tam často“, odvětil se zasvěceným úsměvem. Když jsme se loučili, tak utrousil něco v tom smyslu, že se opět setkáme. „Třeba v příštím životě“, odpovídám z legrace. „Známe se už dlouho“, řekl nakonec a s milým gestem šel svou cestou dál.
Ty tři osobnosti projevují tři důležité aspekty duchovní pouti. Na počátku je moudrost uvedení na cestu, ukázání správného směru. Pak se ale cesta začne klikatět a my ztratíme správný směr. Nadchází fáze bloudění a ztráty orientace, často spojená s malomyslností a ztrátou důvěry. Pro tuto část bývá charakteristické určité uzavírání, zamlčování, spoléhání se pouze na sebe sama. Dobře ji ztělesnila „nevědomá“ paní. Nakonec nás však zásah Boží Milosti vrátí zpět na cestu, a můžeme pokračovat v naplňování toho kterého předsevzetí. Tyto tři pilíře platí jak pro mystickou pouť ve smyslu globálního probuzení, tak pro každou její část. Vždy je tam pozitivní záměr, náročné uskutečnění a závěrečná pomoc shůry (ve skutečnosti Milost působí v každé vteřině našeho žití).
Vrátili jsme se tudíž zpátky k vyústění úzké cestičky a vydali se po ní vzhůru na vrchol. Zanedlouho jsme se ocitli na místě skalního masivu ozářeného sluncem. Byl to cíl naší cesty. Někdo nás však předešel, na kameni seděla meditující osoba. Když jsme přišli blíž, nevěřili jsme vlastním očím. Byla to paní, která tam dole tvrdila, že Hornichopf vůbec nezná! Nahoře byla přeci jen o něco sdílnější. Řekla, že i kdybychom se ptali přímo na grálský hrad, neprozradila by nám ani slovo. S jednou věcí se nám však svěřila: Rostou zde keře, které jinde nenajdete. To byla zajímavá a pravdivá informace, jak jsme záhy zjistili. Všude kolem rostly stromy a keře cesmíny, na které jsme jinde nenarazili. Cesmína je věčně zelený strom, jako je věčně zelený Život Kristův. Má ostnaté listy připomínající Ježíšovu trnovou korunu. Plodem jsou červené bobule, v nichž lze spatřit krvavé slzy, které prolévá Syn Boží nad bolestí a trápením lidského rodu. Cesmína je tichý strážce tohoto posvátného místa.
Paní brzo odešla, a tak jsme se mohli věnovat meditaci a rozjímání. Byl nádherný večer, slunce od západu zalévalo vše vůkol. Uvědomil jsem si, že celá oblast Arlesheimu pod námi býval (a možná ještě je) jeden veliký geomantický chrám, jehož apsidou byl kdysi původní grálský hrad. Každé ráno za úsvitu vycházeli poustevníci ze svých jeskyní, aby se ponořili do sluneční lázně přicházející z chrámu na východě. Grálský hrad a Sluneční král splývali v jediné mystérium světla a barev.
Pak zazněl výkřik radosti, manželka přiběhla s hliněným kalichem v rukou. Ležel na boku v houští jako Kundry, když ji probudil k životu stavitel grálského hradu. Gurnemanz o ní v 1. dějství opery praví:
Už dlouho ji znám, však Titurel ji zná ještě déle. On ji nalezl, když stavěl hrad, spící tady v lesním houští. Byla strnulá, bez života, jako mrtvá.
Kundry je mimořádně zajímavá postava. Kdysi byla na Golgotě jako Herodias, tehdy, kdy Syn Boží visel mezí nebem a zemí. Jejich pohledy se střetly, a ona se smála! Od těch dob jde od zrození do zrození, jednou pomáhá rytířům Grálu, poté je služebnicí Klingsora. Neumí plakat, může jen křičet a smát se. Ve druhém dějství promlouvá o svém údělu k Parsifalovi takto:
Kdybys tak znal to prokletí, které mne bez konce mučí cestou bytí, skrze spánek a bdění, skrze smrt a život, bolest a smích, vždy k nové bolesti mne zoceluje.
Já spatřila – Jeho – Jeho – a smála se … pak mne zachytil Jeho pohled.
Nyní Jej hledám od světa ke světu, abych se s Ním znovu setkala.
V nejvyšší nouzi cítím, že Jeho oko je již blízko, že Jeho pohled již takřka na mně spočívá.
Pak se mi vrací ten prokletý smích, nějaký hříšník mi opět klesá do náruče.
To se směju, nemohu plakat, jen křičet, běsnit, řádit, ve stále se obnovující noci šílenství.
Kundry je lidská duše náchylná ke svodu. Parsifal je lidská duše ve své panenské nevinnosti, která ji však nechrání před vinou, neboť je provázena nevědomostí.
Ve třetím aktu opery poskytne Parsifal Kundry svátost křtu. Je to jeho úvodní služba jako krále Grálu. Té vyhrknou slzy štěstí, Kundry pláče … moc prokletí je zlomena.
S hliněným kalichem jsme se vyfotili a poté jej odevzdali zpátky do náruče lesního houští.
Zapadající slunce nad grálským jezerem Brumbane bylo romantickou pečetí za hezkým dnem.
Nazítří v neděli jsme přijeli do Goetheana včas. Chtěli jsme mít dostatek času na setkání s Reprezentantem lidství. Prostor kolem této Steinerovy sochy je doslova elektrizující. Silná povznášející energie. Dokonalý člověk je nesmírně působivý, jeho pohled je hluboký a jakoby všeprostupující. Levá ruka směřuje nahoru do nebes, pravá k zemi. Prsty na rukou jsou skrčené, neboť vytvářejí nádoby. Z vysokých spirituálních světů čerpá vodu poznání, aby ji obratem předal Zemi a lidstvu. Je to dárce. Je to prostředník. Klíčem k tomuto mystériu je slovo ROVNOVÁHA. Rovnováha mezi mocí Lucifera a Ahrimana, rovnováha mezi tělem a duší, rovnováha mezi životem a poznáním. Možná je tento dřevěný Steinerův artefakt duší kamenného těla Goetheana. Duchem by mohl být dvanáctistěn spočívající v základech hradu.
V 16.00 zazněly první tóny nádherné předehry. Touto operou se Wagner loučil se životem a předal v ní lidstvu poselství nejmocnější síly vedoucí ke spáse. Tou mocí je soucit. Soucítění, soustrast, sdílená bolest (Mitleid), která vnímá prožitek bližního, která proudí ze srdce do nekonečných dálav vesmíru. Soucit podobně jako aktivní láska pramení v duchovním srdci člověka a projevuje se prostřednictvím předního aspektu srdeční čakry (v zadním aspektu srdeční čakry žije síla vůle k lásce). Je zde ale jeden důležitý rozdíl. Aktivně milovat dokážeme jen někoho blízkého, s nímž máme již etablovanou určitou formu vztahu (rodina, přátelé, vlast apod.). Naproti soucítit dokážeme s kýmkoli a s čímkoli. S žebrákem, jehož jsme v životě neviděli, s neznámými lidmi prožívajícími utrpení války, přírodní katastrofy atd. Soucit je zcela univerzální, nezná hranic, naopak, všechny meze boří a rozvolňuje. Soucit je síla vedoucí zpátky k jednotě. Soucitný člověk vnímá svět zcela jinak než někdo, komu je prozatím tento duchovní klenot odepřen. A jinak se projevuje. Duchovní soucit není paralyzující, nebere sílu, naopak sílu podpory rozdává a sám tím vnitřně roste.
Ne každému bylo toto poselství po chuti. Takový Friedrich Nietzsche považoval Wagnera až do napsání Parsifala za největšího umělce od dávných časů starořeckého tragika Aischyla. A pak? Pak to byl malomocný a zlomený dekadent, jenž se sklonil před křesťanským křížem … (Nietzsche kontra Wagner). Dokud psal Wagner o bozích a hrdinech, bylo vše v souladu s Nietzscheho romantickou rozervanou duší. Když se však ponořil do mystických vod univerzálního soucitu a spásy, tehdy jej Nietzsche zavrhl. Nemohl jej následovat. To byla oblast, která zůstala tomuto velikému mysliteli vášně a života zapovězena.
Jednou z hlavních postav opery je čaroděj Klingsor. Kdo je tento muž? V 9. století byl vévodou Landulfem II. z Capuy. Jeho současník dějepisec Erchempertus o něm mluví jako o nejtemnější postavě tehdejší doby, jako o člověku, který zcela propadl satanismu a černé magii. Tento Landulf byl předlohou Wolframova potažmo Wagnerova Klingsora. Podle Wolframa měl poměr se sicilskou královnou Iblis. Tento nezákonný vztah byl odhalen a král Ibert jej za trest zbavil mužství. Landulf se poté uchýlil na hradiště Kalot Enbolot, kde prováděl satanské rituály arabské hvězdné magie, která terorizovala jižní Evropu a změnila v devátém století běh dějin.
Následky této kastrace byly nedozírné nejen pro Landulfa, ale vlastně pro celý svět. Představme si tu situaci: Člověk, který toužil být tím nemocnějším z mocných, se z hodiny na hodinu stává neschopným plození. I ten nejposlednější podomek na něj shlíží svrchu. Je zcela zdrcen. Sžírán nenávistí ke všemu a všem, obrací se k černé magii, v níž vidí vhodný prostředek pomsty vůči světu, který jej odvrhl. Praktikuje děsivé rituály, jež mu dodávají ztracený pocit síly a moci. Nejen v 9. století, ale i o tři století později jako hrabě z Acerry, a také ve svém posledním vtělení, kdy nesl občanské jméno Adolf Hitler. Trevor Ravenscroft zmiňuje v tomto kontextu sadistické rituály v Mnichově v letech 1919 až 1923, při nichž zmizel za nejasných okolností značný počet lidí. Poté dodává: Je tu ovšem svědectví jiného druhu, z tajného kruhu zasvěcenců Grálu, kteří mohli spatřit tyto rituály v té vyšší formě vědomí, kterou okultisté znají jako astrální projekci. Jak později popíšeme úplněji, tyto adepty vedl jistý dr. Rudolf Steiner, nejzasvěcenější křesťanský adept v Evropě. A právě od jednoho z jeho nejbližších spolupracovníků, dr. Waltera Johannese Steina, jsem poprvé slyšel popis ukrutností, ke kterým docházelo v rámci rituální magie, kdy Dietrich Eckhart otevíral centra Adolfa Hitlera, aby mu poskytl vizi a prostředky ke komunikaci s vyššími silami.
Klingsor je člověk bez soucitu. Nesmírně nadaný, ale zcela opojený touhou po moci. Potřebuje ovládat vše, co je v jeho dosahu. K tomuto cíli často využívá magických sil, které v sobě chová kopí, jež kdysi na Golgotě otevřelo Ježíšův bok. Tímto silovým artefaktem je zcela fascinován. Každé vtělení hledá cestu k tomuto kopí, jako můry přitahuje světlo, tak jej vábí jeho tajuplná okultní moc. Je možné, že ve všech svých posledních vtěleních je skutečně svíral v rukou. Zároveň touží po Grálu, vlastně nikoli touží, ale lační po něm, dobře ví, že ve spojení s kopím osudu představuje nejvyšší myslitelnou sílu tohoto světa. Nevím, ale řekl bych, že ke Grálu se nikdy ani nepřiblížil.
Dobře, nyní si položme otázku: Jak je možné, že se příběh této duše ocitl tady v Goetheanu, na posvátné půdě grálského hradu? Možná je to tím, že v oblasti Grálu (Gralsgebiet) býval Klingsor kdysi doma, neboť ještě předtím, než si vystavěl svůj zámek zázraků Chastel Marveil byl jedním z rytířů Grálu. Býval znázorňován jako mág zasvěcený velikému Saturnovi.
Wagnerův Parsifal vypráví příběh čisté nevinnosti, která se cestou soucitu stane vědomou:
Durch Mitleid wissend, der reine Tor,
harre sein, den ich erkor.
Parsifal a Klingsor jsou antipodi, bezesporu, nicméně nezapomínejme, že také Parsifal byl na počátku své cesty nejen nevědomý, ale také zcela bez soucitu (zastřelí labuť kroužící nad jezerem pro planou potěchu dětského srdce a Gurnemanzovi dá spoustu práce, aby chlapci vysvětlil, že udělal něco špatně; toto je vlastně úvodní zasvěcení do mystéria soucitu). Parsifala škola života naučí nejen moudrosti, ale také soucítění. Klingsor se naopak rozhodl jít cestou moci a ovládání druhých, tím odsoudil sám sebe k vědění bez soucitu a vyloučil se z pospolitosti rytířů Grálu. Nezbývalo, než si stvořit vlastní svět nesvobody a falešného lesku.
A co Rudolf Steiner, setkal se někdy tváří v tvář s Klingsorem? Walter Johannes Stein se v mládí znal s Adolfem Hitlerem osobně. Bezpochyby jej znal i Rudolf Steiner. Trevor Ravenscroft píše: Protože Hitler nedokázal před duchovním zrakem Rudolfa Steinera skrýt žádný svůj čin, prohlásil jej za největšího nepřítele nacistické strany a v roce 1922 došlo na nádraží v Mnichově k prvnímu neúspěšnému pokusu o zavraždění Steinera.
Ale myslím, že je v tom mnohem víc. Zdá se, že Rudolf Steiner je jako silný reprezentant Grálu určitou protivahou Landulfova opakovaného neblahého působení. Řekl bych, že se znají více než dobře a po velmi dlouhou dobu. Byl snad Steiner Parsifalem 9. století? Kdo je vlastně onou tajuplnou bytostí, kterou známe pod jménem Rudolf Steiner?
Tady se na chvíli zastavme. Někteří anthroposofičtí autoři předpokládají, že Steiner mohl být Aristotelem, později Tomášem Akvinským. Nebude snad na škodu, když zazní i hlas, který vidí věci trochu jinak:
Na počátku devadesátých let působil na katedře filosofie pražské Přírodovědecké fakulty známý holandský filosof Harrie Salman. Šéfem katedry byl tehdy prof. Zdeněk Neubauer, který externě vyučoval i na katedře filosofie FFUK. Ten nám studentům filosofie tlumočil některé Salmanovy myšlenky. Harrie Salman vidí v dějinách evropské vzdělanosti paralelní působení dvou hlavních duchovních proudů. Jeden nazývá scholastický, druhý hermetický. Do onoho prvního proudu patří kromě středověké scholastiky i aristotelismus, a také celá novověká věda. Do onoho druhého pak různé více či méně skryté okultní proudy, které tu a tam vyplouvaly na povrch. Aristoteles a Tomáš jsou typickými představiteli proudu scholastického, školského. Hlubokým přesvědčením těchto vzdělanců je, že i tu nejhlubší povahu skutečnosti lze nahlédnout silou čistého pojmu. Vědění je objektivizovatelné a tím pádem předatelné. Vše je poznatelné rozumem. To je výchozí princip celého novověkého myšlení. Toho myšlení, které Steiner nazývá ahrimanské.
Na druhé straně je proud hermetický, jenž kromě intelektu užívá i jiné nástroje poznání: meditaci, modlitbu, intonaci vokálních slabik, otevírání vnitřních smyslů vnímání. Není sporu o tom, že jedním z nejvýznamnějších hermetických proudů je ten grálský. Steiner v této souvislosti často mluví buď přímo o Grálu nebo o tématu Kristova impulsu.
Již z tohoto krátkého popisu situace je zjevné, že Rudolf Steiner je spíše reprezentantem proudu hermetického. Brilantní intelektuální síla je v jeho případě provázena vysokými okultními schopnostmi, které žádné školské vzdělání neposkytuje.
Ale vraťme se k našemu tématu. Nevím, je-li Rudolf Steiner osobností, která se v 9. století vtělila jako Parsifal, syn Herzeleidy, předtím jako veliký učitel Manés, ještě dříve jako mladík z Najin, jehož zasvětil sám Ježíš, či v egyptské době jako mladík ze Sais. To skutečně nevím, ale nepřekvapilo by mne to. Intuice mi říká jediné: Rudolf Steiner je synem Grálu, je jednou z osobností Velké Bílé Lóže, jedním z dvanácti vládců, kteří jsou čas od času posílání na Zemi, aby jejím obyvatelům poskytli mimořádný duchovní impuls. Králem a Pánem Grálu je sám Kristus.
Navíc jsou určité indicie, které tuto myšlenku podporují.
- Steinerova osobnost vykazuje výrazné grálské znaky. Jako Titurel postavil grálský hrad (a to rovnou dvakrát), jako Parsifal se stává králem nového spirituálního proudu zvaného Anthroposofie, jako Lohengrin se vyhýbá jakékoli zmínce o sobě samém;
- jako Parsifal svádí duchovní zápas s mocí Klingsora;
- Lohengrin v něm působí, že je ve svých přednáškách až na výjimky zcela neosobní, a když už ta výjimka nastane, pak je to téma Grálu: Kde tedy je grál, který má být dnes nalezen, na němž je jméno Parsifalovo, kde ho nalézt? A vida, v průběhu mého bádání se ukázalo, že je třeba hledat ho ve hvězdném písmu, alespoň pokud jde o to jméno. A pak mi došlo jednoho dne, jenž musím pro sebe vnímat jako mimořádně významný, kde lze nalézt zlatem zářící nádobu v její realitě; zprvu tak, že jsme skrze ni – tam, kde se projevuje jako symbol hvězdného písma – vedeni k tajemství Grálu. A tehdy jsem zahlédl ve hvězdném písmu to, co může každý vidět – jen zprvu nenahlédne tajemství té věci. Jednoho dne, když jsem sledoval vnitřním zrakem zlatem zářící srpek měsíce, v době, kdy temný měsíc je v něm slabě viditelný jako velký kotouč, takže zevní tělesný zrak vnímá zlatem zářící měsíc, tehdy na mě zazářila ganganda greida, putující pokrm, a v ní veliká hostie, onen temný kotouč, to, co není vidět, pokud se díváme jen povrchně, to, co je vidět pouze tehdy, podíváme-li se pozorněji. Neboť pak vidíme temný kotouč, a zázračnými písmeny okultního písma napsáno na měsíčním srpku – jméno Parsifal! To, moji milí přátelé, bylo zprvu hvězdné písmo. Neboť ve skutečnosti, nahlíženo v pravém světle, poskytuje takové čtení hvězdného písma našemu srdci a naší mysli něco, byť zřejmě ne vše, z tajemství Parsifala, z tajemství Svatého Grálu.
- Mladý Parsifal byl zasvěcen na Velký pátek 848 do tajemství Grálu poustevníkem Trevrizentem (Werner Greub). Jeho iniciátorem byl tehdy již asi devadesátiletý Hugo z Tours, jenž v arlesheimské jeskyni dožíval své dny. Tento Hugo byl nositelem svátosti prvního prolití krve Páně a ve své době patřil k vůdčím postavám grálského hnutí v Evropě. Za časů Ježíše byl Josefem z Arimatie, prvním nositelem Grálu. A touto osobností nebyl nikdo jiný než blízký Steinerův spolupracovník a duchovní souputník Walter Johannes Stein (tyto skryté skutečnosti sám Stein svěřil Trevoru Ravenscroftovi). V 9. století byl tedy starší než Parsifal asi o dvě generace a je v tomto smyslu pochopitelné, že za těchto okolností byl on iniciátorem a Parsifal (Rudolf?) iniciátem.
- A pak tu máme větu, kterou považuji za nesmírně důležitou. O duši, která se vtělila jako Parsifal říká Rudolf Steiner tato slova: Tak se připravoval ve svém životě jako Parsifal na to, že se později stane novým učitelem křesťanství, jehož úkolem bude nechat prostupovat křesťanství stále více a více naukami o karmě a reinkarnaci, až k tomu uzraje čas.
Tato věta skutečně naznačuje možné spojení Rudolfa Steinera a Parsifala. Neboť upřímně, existuje nějaký učitel křesťanství srovnatelný s Rudolfem Steinerem, který nechal prostupovat křesťanství stále více a více naukami o karmě a reinkarnaci?
Omlouvám se, jako obvykle se mi skvěle podařilo vzdálit se od původního tématu. Takže se vraťme, nyní již naposled, k naší opeře.
I tento Parsifal byl krásný. Zpěváci podali dobré výkony, orchestr z Baden-Badenu hrál bravurně a s citem. Největší potlesk si ovšem vysloužil výkon eurytmických sborů. Právem. Rok od roku je taneční prvek emocionálně silnější, mocněji působí na vnímající duši. Dělá to na mě dojem, jako by Rudolf shůry proměňoval tuto zpěvohru prostřednictvím pohybujících se tvarů a barev v něco, co dokáže bezprostředně zrcadlit vnitřní krásu tohoto posvátného místa. Spirituální hlubina Wagnerovy hudby je zde povýšena díky vizuální scénické kráse do netušených sfér. Parsifal v Goetheanu je skutečný umělecký klenot. Na závěr mi udělala radost jedna drobnost: Dobrých deset vteřin po odeznění posledního tónu nikdo netleskal. To je známkou toho nejmocnějšího duchovního prožitku.
A na úplný závěr se zeptejme ještě jednou: Proč uvádí Rudolf Steiner na půdě svého posvátného hradu právě tuto operu? Myslím, že tím odhaluje lidem svůj vlastní příběh. Příběh člověka, který nalezl po dlouhém putování Svatý Grál. Kalich, z něhož tryská nekonečný pramen soucitu. Tak nekonečný, že pojme do své náruče i takovou bytost jako je Klingsor. Parsifal a Klingsor patří k sobě, původně bratři v Grálu, později se Klingsor stává Parsifalovým stínem. Stínem, před kterým nelze utéci, lze jej pouze proměnit. Možná tyto dvě postavy zrcadlí dávný vztah dvou velikých synů Božích, Krista a Lucifera. Dokud se budeme koupat ve světle jednoho a hrozit se před temnotou druhého, do té doby budou krvácet oba dva.
Rudolf, syn Grálu, přináší nové poselství. Žádné bytosti nejsou vyňaty z procesu evoluce spásy. Michael na červeném západním okně Goetheana hladí Leviathana. Dokážeme to pochopit?