Je to tragédie?

Snad ani ne. Je to přirozená reakce na určitý vnitřní tlak směřující ke změně. Můžeme se na to dívat také tak, že za celým tím nesmírným chaosem dnešního světa je vlastně podvědomé přijetí této existenciální výzvy lidstva. To, že se probudily fenomény vyrůstající ze strachu, je vlastně potvrzením, že lidé podvědomě vnímají naléhavost situace. Je to prvotní odpověď člověka na výzvu po otevření srdce a vědomí.

Co s tím?

Důležité je prosvětlení tohoto procesu transformace země. Aby to, co bylo dosud vnímáno spíše podprahově, se stalo plně uvědomělým. Aby si co nejvíce lidských duší řeklo: Dobře, cítím určitý tlak ke změně, má prvotní reakce byla obrana, což je snad v pořádku. Není přece tak snadné během pár let změnit celou konfiguraci lidské mysli, která se rozvíjela po tisíciletí.

Ne, to skutečně není vůbec lehké.

Na druhou stranu, pokud by lidstvo na tuto bytostnou změnu nebylo připravené, nepřišla by.

Je velmi důležité přijmout pochopení, že výzva po vystoupení ze zajetých kolejí je možná velmi náročná, nicméně je dobrá a potřebná pro vnitřní vývoj každé lidské bytosti i pro planetu jako celek. Změním-li sebe, změním tím také své okolí. Budeme-li více laskaví vůči sobě navzájem, bude se nám lépe žít.

Jde o to potlačit rozdíly mezi lidmi?

Ale vůbec ne. Rozdíly mezi jednotlivci i národy jsou zdrojem obohacení a umožňují sdílení neznámých zkušeností a tím také vnitřní růst. Jen díky odlišnostem je naše matka Země tak krásná ve své rozmanitosti.

V čem je tedy problém?

Problém je v tom, že stále vnímáme jinakost jako něco ohrožujícího náš život. Tento pocit je v nás hluboce zakořeněn. Vyvolává v nás strach a obavy. Na obou stranách barikády. Obě strany se bojí, proto pozvednou ruku ke zbrani. Ne vždy si uvědomujeme, že všechny lidské bytosti se bojí stejných věcí. To by je mohlo sjednocovat, namísto toho strach staví člověka proti člověku.

Co to má znamenat? Má se snad třeba Evropa ve jménu sjednocení lidstva zcela otevřít nekontrolovatelnému přílivu lidí z jiného kulturního prostředí?

Ne, nemá. Pocit bezpečí a stabilita jsou důležité pilíře každé lidské skupiny. Je třeba pomáhat, ale způsobem, který minimalizuje možnosti zneužití a nezakládá novou nespravedlnost. Všechno chce svůj čas.

Výzva, o které je řeč, není řešitelná žádnými vnějšími opatřeními. Je to apel vedoucí k vnitřní proměně.

Strach nelze porazit silou vůle. Jedině vnitřní světlo vycházející ze srdce má tu kouzelnou moc.

Jedině síla lásky a soucitu rozpouští vnitřní hradby, které jsme v průběhu věků postavili okolo naší duše. Ty hradby nás oddělovaly od toho, čeho jsme se nejvíc obávali. Tím nás udržovaly v bezpečí. Daní za toto bezpečí však byla rozpolcená duše na tisíc kusů a ztráta vědomí vlastní vnitřní krásy.

Ta existenciální výzva lidstva zní nějak takto: Rozbourej postupně všechny hradby své duše. Tvojí jedinou zbraní budiž světlo tvého srdce. Postupuj pomalu a obezřetně, pamatuj, že je to vskutku titánský úkol. Vezmi si dostatek času, pracuj v tempu, které ti vyhovuje. Je to posvátná činnost, na jejímž konci bude ta nejsladší odměna.

Čeká tě zdraví těla a duše. Štěstí. Pocit dobře odvedené práce. Všechno máš ve svých rukou.

Prožíváme dobu nesmírné akcelerace proudu lidského života. Je to velmi náročné. Ani únik nebo apatie nepomůže. Je třeba se s tím nějak popasovat. Ano, situace světa i lidské duše je mimořádně neklidná a potencionálně nebezpečná, jedna těžká výzva střídá druhou. Utéci nelze, není kam.   

Zkusme to tedy vzít z té lepší stránky. Došlo-li lidstvo až sem, na tuto křižovatku evoluce vědomí, pak můžeme předpokládat, že už je na tuto zkoušku dostatečně zralé. Bůh nenakládá jednotlivci ani lidstvu nic, co by nemohlo unést. Přichází-li období těžkých zkoušek, pak si můžeme být jisti, že máme v rukou všechny potřebné nástroje, abychom tyto výzvy zvládli. Jen si vzpomeňme na bolestnou cestu předešlých generací, plnou válek, chudoby a odříkání. Byla to těžká cesta, ale naši prarodiče ji museli projít. Stejně jako my neměli na vybranou.

Materiálně jsme na tom dobře, ale štěstí a klid duše nepřichází. Jako by nám něco stále bránilo užívat si plodů dobře odvedené práce. Jako by nám stále jakýsi vnitřní hlas šeptal, že se blíží hodina pravdy. A to je zneklidňující, protože všichni cítíme vlastní nedokonalost. Schází nám důvěra ve vlastní síly a schopnosti. Také moc nevěříme na smysluplnost všeho přírodního a lidského dění. Tato kotva důvěry nám schází, a to je jedna z příčin naší vnitřní rozervanosti.  

Tou hlavní příčinou chaosu dnešního světa je ale něco jiného. Je to nedostatek soucitu. Lidstvo musí v tomto ohledu učinit zásadní krok, máme zde velké rezervy. Člověk neumí milovat aktivní láskou toho, koho nezná. Ale soucítit lze s každým. Soucit je klíčem, který otevírá brány do nebes.

Otevření srdce – to je úkol pro současné lidstvo. To je jediný způsob uzdravení. S otevřeným srdcem člověk vnímá a soudí svět zcela jinak, než když žije v zajetí strachu. Pokud chcete této své misi jít naproti, můžete si přečíst kapitolu Hara linie a Grál z připravované knihy „Slunce“. Jsou tam cvičení, která Vám v této věci mohou pomoci.

Přeji Vám dobrý rok 2025.  

Co to znamená?

Znamená to následující: Jsou-li splněny veškeré podmínky pro projevení se určité věci nebo děje na astrální rovině, pak tento děj MUSÍ nastat ve fyzickém světě. Nemůže se neprojevit. Jinými slovy: Vše se děje s naprostou nutností, pokud jsou splněny dané podmínky. A když už se něco stalo, pak se to muselo stát, a nebylo to tak, že to sice nastalo, ale také se nemuselo státi vůbec nic. To jen my to obvykle takto podvědomě vnímáme.

Porozumění této myšlence má výrazný dopad na naše prožívání strachu. Strach a obavy obvykle operují na nevědomé úrovni právě s nejistotou ve vztahu k budoucí době. Bojíme se budoucích dějů v marné naději, že snad nenastanou. Tyto pocity nepomáhají, naopak, negativní emoce obav riziko manifestace zvyšují, protože emoce jsou součástí astrálního světa. Překročí-li tyto negativní emoce určitý kritický práh, dochází k projevení ve vnějším světě.

Co tedy můžeme udělat pro to, aby se neuskutečňovalo to, čeho se obáváme? Odevzdat se vnitřnímu vedení s důvěrou a pokorou. Nevzdávat se, nerezignovat, jen netvořit na základě strachu. Neboť strach je neuvěřitelně tvůrčí.

Buďme tvůrčí v pozitivním smyslu slova. Veškerá lidská činnost má kreativní povahu, ale ne každá kreativní činnost vede k něčemu dobrému. Vyvarujme se tvoření, které vychází ze strachu, neboť tím jen zvyšujeme napětí ve vnitřních světech.

Člověk je úžasná, božská bytost. Na jeho svobodné vůli záleží, chce-li žít ve klamu a iluzi, nebo v pravdě vůči sobě samému.

Kdo jde cestou lásky a pravdy, nikdy neztratí sám sebe. Občas může zabloudit, ale to k životu patří.