Bohyně paměti Mnémosyné je neprávem opomíjená. Přitom je matkou devíti múz, a tedy matkou veškerého lidského vědění.
Podle Hésioda je Paměť dcerou Země a Nebe. Patří tedy do prastarého rodu Titánů. Je starším božstvem než světelní bohové sdružení kolem vládce Dia. Již tato mythická řeč nás upozorňuje na mimořádnou důležitost paměti.
Význam a moc paměti pro lidské vědomí nelze vůbec docenit. I kdyby někdo nalezl všechnu moudrost světa, k čemu by byla, kdyby ji do druhého dne zapomněl. Za vším, co děláme, říkáme i cítíme je skryta tajemná síla smysluplného uchování, síla, které nikdo nevzdává hold, ačkoli my lidé /ale nejen lidé/ jsme na ní závislí více než na čemkoli jiném.
Platón říkával, že poznání záleží především v rozpomínání – anamnésis. To jsou moudrá slova. Podstatou hlubokého vědění není hromadění informací, učenost, byť i ta je potřebná, především kvůli tomu, aby v lidském vědomí vytvořila určitý rošt, který je následně schopen zachytávat impulsy inspirace, podobně jako pavoučí síť zachytává kapky ranní rosy. Bez dostatečné učenosti by tyto životodárné impulsy propadly a nenalezly živnou půdu.
Na co si však máme vlastně vzpomenout? Na vlastní minulost? Možná. Na moudrost a lásku, se kterými jsme přišli na tento svět? Bezpochyby. A pak ještě na jednu věc, zcela zásadní. Totiž sami na sebe. Každý z nás má ve svém nitru nádhernou božskou hvězdu, jež září jako slunce. V této hvězdě jsou uloženy veškeré naše zkušenosti, všechny bolesti i radosti, naděje i touhy, vše, čím jsme prošli v nekonečné tůni času. Tato božská hvězda je naše skutečné já. Problémem je, že čím více se ztotožňujeme s naším menším pozemským já, tím více se vzdalujeme od oné hvězdy, tím více se od ní oddělujeme, tím více zapomínáme. Jsme povoláni k tomu, vzpomenout si na tuto hvězdu, uvědomit si vlastní krásu a majestát.
Staré mysterijní nauky vyprávěly příběh o duších jdoucích vstříc zrození. Tyto duše pijí z řeky Léthé – zapomnění. Ale jak víme z archeologických hrobních nálezů tzv. orfických plíšků /Orphicae lamellae- malé tenounké plíšky, vlastně tenké fólie ze zlata, které měl zemřelý v ruce, ústech či na krku ve zvláštní tobolce, na kterých byly starořecky informace jak se chovat v záhrobí/ v oblasti Hádu není jen řeka zapomnění Léthé, ale je tam také řeka či pramen paměti – Mnémosyné. Zesnulý člověk se měl vyvarovat požití vod z kalichu zapomnění, a naopak měl usilovat o možnost napít se z kalicha vod Mnémosyné.
Jen díky paměti existuje kontinuita lidského života. Paměť dává věci k sobě, udržuje je v rámci širšího kontextu, bez paměti by se jakákoli bytost rozpadla na prach. Paměť udržuje celistvost i pocit jedinečnosti. Je všemocná.
Je to zvláštní situace – zapomněli jsme na tu, které vděčíme za vše. Jen díky paměti jsme tím, čím jsme. Je dobré vzdát bohyni paměti hold, nebrat její dary jako cosi samozřejmého.
Nechme se napříště vést bohyní Mnémosyné na cestě rozpomínání se. Ona je vševědoucí, je pramenem i udržovatelem veškerého lidského vědění i života samého.
Obrázek: https://pixabay.com/illustrations/woman-god-goddess-beauty-legend-7494893/
/Cvičení na spojení s hvězdou jádra – dejte ruce na solar plexus a představujte si uvnitř těla, ve výšce několik cm nad pupkem úžasný zdroj světla, který objímá a zahrnuje všechny roviny vaší bytosti. Budete-li to dělat pravidelně, váš život dostane zcela nový rozměr/.